Vnitřní dítě je část nás samotných, často velmi zraněná a nenaplněná, kterou je potřeba pochopit a uzdravit. Vnitřní dítě představuje pocity, které jsme nemohli jako děti vyjádřit. Jsou to naše strachy, hněv, stud a zoufalství, ale zároveň i radost, nadšení, štěstí a láska. Pro mnoho lidí uzdravení vnitřního dítěte znamená uzdravení jejich psychických problémů a starostí.
Každá duše touží po tom, aby si mohla hrát. Dítě je nešťastné, když vyrůstá v prostředí, kde je tato jeho základní potřeba potlačována. To, jak jsme byli vychováváni a v jakém prostředí či atmosféře jsme žili, ovlivňuje naši osobnost a chování v dospělosti více, než si možná na první pohled uvědomujeme. Také vztahy, kterých jsme byli svědky jako děti, hrají klíčovou roli v tom, co si odnášíme do svého dospělého života. Někteří byli nuceni ptát se na všechno rodičů – nemohli činit samostatná rozhodnutí nebo dělat chyby. Museli žít pod neustálým tlakem dokonalosti. Dá se říct, že se nemohli učit a nyní, v dospělosti, mají obavy z rozhodování. Všechny tyto aspekty ovlivňují to, jak jednáme nebo jak se cítíme dnes už jako dospělí.
Jestliže jste měli těžké dětství, pravděpodobně dnes stále potlačujete své vnitřní dítě. Možná si ani neuvědomujete, že se uvnitř vás samých skrývá nešťastné děťátko, které se dodnes samo lynčuje. Zraněné vnitřní dítě potřebuje léčbu. Potřebuje lásku, úctu, podporu, pocit bezpečí.…potřebuje všechno, co mu bylo jako malému dítěti upřeno! A jediný člověk na světě, který mu tohle všechno může dát, jste vy.
Péče o naše vnitřní dítě
Zavřete oči a představte si sami sebe jako malé dítě. Co vám tehdy chybělo? Láska? Porozumění? Pocit, že nejste sami? Obejměte své vnitřní dítě, teď, z pozice dospělého. Dejte mu všechno, co potřebuje. Řekněte mu, jak jej milujete! Že se nemusí ničeho bát, protože všechno bude v pořádku. Že je krásné, talentované, plné netušených možností, …
Dobré je komunikovat se svým vnitřním dítětem pravidelně. Můžete si vytvořit rituál, kdy se mu budete věnovat alespoň jednou týdně. Probuďte se s tím, že DNES JE VÁŠ DEN a budete dělat všechno společně. Vysvětlete potom tomu malému dítěti ve vás všechno, co děláte. Oslovujte ho svým vlastním jménem. Dejte mu najevo svou podporu a lásku. Dejte mu všechno, co toužilo slyšet tehdy, když bylo opravdu ještě malé.
Dalším způsobem, jak můžeme napomoct k uzdravení svému vnitřnímu dítěti, je najít vlastní fotografii z dětství a vystavit ji na viditelné místo. To můžete vyzdobit třeba i květinami. A vždy, když kolem fotografie projdete a podíváte se na ni, řekněte tomu malému človíčkovi: „MILUJU TĚ!! Jsem tady, abych se o tebe postaral/a.“
Se svým vnitřním dítětem si můžete i dopisovat. Vezměte dvě barevné tužky a list papíru. Jednou barvou a rukou, kterou běžně píšete, nadepište otázku. Pak nechte dítě odpovědět druhou rukou a druhou barevnou tužkou. Jde o skvělý způsob, jak se propojit se svým vnitřním dítětem, které kdysi bylo možná hodně raněné. Pomozte mu uzdravit se! Zaslouží si to! A vy, i když jste dnes už dospělí, rozhodně taky!
Máte taky nějakou knihu z dětství, ke které se rádi vracíte, i když už jste dávno dospělí? Dovolíte si někdy být zase dětmi? Pro mě je to jednoznačně Heidi děvčátko z hor. Čas od času si tou knížkou listuju a čtu si v ní. Miluju její nádherné ilustrace i příběh. A kdykoli se do něj začtu, cítím se krásně a navracím se zpátky do dob svého dětství, kdy jsem tuto knížku milovala.
Nestyďme se a pravidelně si dopřávejme takové příjemné chvilky pro sebe, kdy potěšíme i tu malou holčičku nebo malého kluka v nás. Pusťme si pohádku v televizi, když cítíme, že potřebujeme nasát klidnou a pohodovou atmosféru a víme, že v pohádce vše dobře dopadne. Není třeba schovávat se za to, že se díváme „jen kvůli svým dětem“. Podívejme se na pohádku a čtěme ji, když po tom zrovna my sami zatoužíme!
Neexistuje malé a velké trauma
Ne všechny děti mají a měly to štěstí, že vyrůstaly v klidném, harmonickém a láskyplném prostředí. Některé z nich zažívaly ukrutná muka, bití, zneužívání, týrání. Když v něčem takovém člověk vyrůstá celý život a ze strany těch, kteří jej měli milovat a chránit se dočkal jen ponižování, zesměšňování a fyzického či psychického teroru, je nad slunce jasné, že mu po takovém prožitku zůstanou šrámy. Na těle, na duši. Možná se na základě své zkušenosti bojí důvěřovat lidem a navazovat vztahy. Možná sám sebe potom i v dospělosti ponižuje.
Je to pro něj trauma, které si životem neslo dlouhé roky, aniž by třeba dostal příležitost jej uzdravit. To V tu chvíli se zdá, že jsme v pohodě a vyrovnaní sami se sebou i se životem. , co je nám nepříjemné, co nás bolí, se často snažíme potlačit, vytěsnit a nechceme se k tomu vracet. Jenže pravda je taková, že to nezpracované nebo „špatně“ odžité trauma, v nás zůstává zakořeněno stále a často pak o sobě dá vědět bez pozvání. A budeme mu muset opět čelit. Věnovat mu pozornost a nezavírat před ním oči. Protože ono jen tak nezmizí, když budeme předstírat, že jsme nic takového neprožili. Často pak přicházejí na řadu nejrůznější terapie. A já ze své praxe i osobní zkušenosti mohu takovou péči jen vřele doporučit. Nechme si pomoct, když cítíme, že s něčím si sami pomoct neumíme. Chce to trpělivost, péči, lásku i odvahu, ale je to skvělý způsob, jak se uvnitř i na těle uzdravit.
Nutno na tomto místě ale také dodat, že neexistuje malé a velké trauma. Tak či tak je to zkrátka TRAUMA a situace, která nás v tu konkrétní chvíli velmi bolí a zraňuje. Ano, z pozice dospělých lidí máme tendenci porovnávat, že „nás rodiče pouze přehlíželi, nevěnovali nám čas a nedbali na naše emoční potřeby“, zatímco jiní si procházeli krutým terorem či ponižováním. Z této „dospělácké“ perspektivy se může zdát, že že nám se nic až tak hrozného nestalo a že to rozhodně není trauma. Nicméně v tu chvíli i ona ignorace a nenaplnění našich potřeb pro nás bylo velmi zraňující a zanechalo otisk uvnitř nás. Byť navenek třeba spokojeně žijeme a vůbec by nás nenapadlo spojit si jistou ranou vzpomínku s traumatem. Ale věřte, že takovýmto traumatům a dětským bolestem z nenaplnění potřeb nebo odepření lásky vídám v terapiích skoro dnes a denně. Psychická pohoda je stejně důležitá jako ta fyzická. Jsou to vlastně spojené nádoby.
Asi není v silách rodičů, aby na duši svého dítěte, byť jej bezmezně milují, nezanechali nějakou tu bolístku. Na bezchybné dokonalé rodičovství nemá nikdo manuál. I když děláme své maximum, zkrátka se občas stane, že ne/uděláme něco, co zrovna dítě potřebuje a po čem touží. Nedělá to z nás automaticky špatné nebo neschopné rodiče. Na druhou stranu ale víme, že to, co jsme prožili v dětství, má často vliv na to, jaký život žijeme v dospělosti, jaké navazujeme vztahy, jak se cítíme a sami přijímáme. Někdo si tu spojitost s prožitým traumatem uvědomuje více (třeba ten zneužívaný, týraný), někdo méně. Ale pořád tam někde uvnitř jsou.
Skvělá zpráva je, že i jako dospělí s nimi můžeme pracovat a dopřát si čas a prostor pro to, abychom se s nimi vypořádali, abychom je uzdravili. A to si zasloužíme všichni bez rozdílu. Ať už jsme malé nebo velké děti.
