Na Facebooku jsem Vás vyzvala, abyste mi, pokud Vás něco zajímá, poslali své otázky. Kupodivu mi jich pár přišlo, a tak tady máte odpovědi.
S kým veřejně známým by ses chtěla potkat?‘
Mám pocit, že tohle už jsem někde psala. Přála bych si popovídat si s Vendulou Pizingerovou a Terezou Maxovou, obou si jako žen a lidí velmi vážím, jsou mi velkou inspirací ohledně charitativní činnosti, ke které už odmalička tíhnu. Takové setkání by bylo pro mě splněným snem.
Ráda bych si popovídala i s Leošem Marešem, ten má pro mě obrovské lidské charisma a miluju jeho humor. Vnímám ho jako velkého dříče, který všechno, co si vybudoval, má naprosto zaslouženě a v neposlední řadě ho taky velmi ctím za to, že i když by nemusel, podporuje charitativní projekty a pomáhá, kde může. Teď v sobotu už poosmé proběhl jeho Dobroden, kdy za každého svého sledujícího posílá jednu korunu na určitý charitativní projekt, tentokrát šla celá částka na podporu předčasně narozených dětí.
Ráda bych osobně potkala Rudolfa Hrušínského ml., miluju, jak se směje i očima. A kdybych měla volit někoho z historie, pak Miladu Horákovou, Tomáše Garyka Masaryka, Jana Wericha nebo Nicholase Wintona. Ti na mě ale bohužel nepočkali.
Neplánujete natáčet podcasty?
Tohle je po pravdě něco, co mě hodně láká a když k sobě budu upřímná, musím přiznat, že v koutku duše bych si to přála. Sama podcasty poslouchám poměrně často třeba při uklízení nebo před spaním a mám vždycky skvělý pocit, že se i u takových činností dozvídám něco nového, zajímavého, že se vzdělávám a osobnostně rostu. 🙂 Stále jsem ale v sobě nepřekonala zábrany, které mě od toho zatím úspěšně odrazují. Mám pořád pocit, že „neumím mluvit“ a je pro mě daleko přirozenější vyjadřovat se a sdílet své myšlenky písemnou formou, kdy si je můžu v klidu uspořádat a plynou tak nějak samy. Ale uvidíme, třeba se časem hecnu!
Jak to vypadá s Vaší knihou?
Knížku mám stále pouze rozepsanou a v současné době není v mých silách se jí věnovat, ačkoli pokaždé, když přijdu do knihkupectví nebo čtu novou knihu, která specificky voní, tak ta motivace k psaní ve mně ještě vzrůstá. Děje se toho ale teď v mém životě tolik vyčerpávajícího, že mi na něco tak velkého jako je psaní vlastní knihy nezbývá energie. A už delší dobu intuitivně cítím, že její čas přijde v mém těhotenství. Nevím proč, ale cítím to opravdu velmi silně.
Působíte velmi křehce. Kde se ve Vás bere touha a síla číst knížky o holocoustu?
Tuhle otázku mi snad ještě nikdo nepoložil. Je možná zvláštní, že mě tenhle typ knih přitahuje, protože jestli něco opravdu nesnáším, pak je to násilí v jakékoli podobě, hádky a ubližování obecně. Na druhou stranu je ale fakt, že mě vždycky zajímaly skutečné příběhy lidí, jejich emoce, osudy, problémy i radosti. Dost možná se odpověď na tuto otázku skrývá právě tady. Že je to skutečný a opravdový, žádná fikce. Myslím si, že historii bychom si měli připomínat.
I když jsem knížek o Osvětimi a podobných táborech přečetla během života už celou řadu, vlastně pořád nechápu, jak je možné, že jako lidi dokážeme něco tak strašného dělat. Před pár dny jsem se dívala na dokument z té doby a uvědomila jsem si, že bych nebyla schopná se do Osvětimi vydat a nasát tamní atmosféru. Zatím se na něco takového vůbec necítím. Dokumenty tohoto typu sleduju pravidelně a kdykoli slyším němčinu, jako první se mi vybaví Hitlerovy projevy a je mi úzko. Dokonce mi v této době jeden veřejně činný člověk Hitlera silně připomíná a toho nemůžu ani vidět ani slyšet. Je to tak silná negativní emoce vůči tomuto člověku, že jsem pojala podezření, že jsem se s ním v minulém životě určitě někde potkala. Možná právě někde na podobném místě jako je Osvětim, kdoví.
Co si v současné době nejvíc přejete?
Asi to bude znít zvláštně, ale přála bych si prachobyčejně ŽÍT! V posledním roce, resp. 2 letech jsem prakticky pořád jen uzavřená doma a pečuju o nemocného dědečka. Vlastní život mám úplně na nule a hrozně moc mi chybí. Jen tak si být u sebe doma, s horkým čajem, svíčkama a pohodovou hudbou. Mít klid! Pořádně se vyspat víc než 2 hodiny za noc. Chodit do práce a dělat to, co mi dává smysl. Vyrazit jen tak na nějaký výlet! Potkávat se s lidmi, obyčejně lidsky si popovídat. Přeju si obyčejný každodenní život se vším, co do něj patří. Jo, to bych si móóóc přála. A pak taky miminko. To je moje veliké téma.
Co je nejdůležitější v partnerském vztahu?
Pro mě jednoznačně důvěra. To ale platí i pro jakýkoli jiný vztah. Bez důvěry podle mě žádný vztah fungovat nemůže. A kromě lásky taky upřímný zájem o druhého, vzájemná podpora, naslouchání a úcta člověka k člověku. Důležitý je pro mě ve vztahu i smysl pro humor a nějaký podobný světonázor. Ti dva zkrátka musí být skuteční králové a královny, jak o tom píšu tady. V mém vztahu taky vždycky své místo bude mít i svoboda. Jakkoli moc svého partnera budu milovat, je pro mě podstatné, abychom měli i svůj vlastní prostor a čas na své přátele, na své koníčky a pak jsme se rádi vraceli domů do své náruče.
Mám možná nezvyklou otázku, chtěla bych vědět, jakou hezkou vlastnost máte na rozdávání a přitom si myslíte, že by mohla uzdravit dnešní svět?
Fíha! Když jsem tu otázku v mailu četla, hodně jsem nad ní přemýšlela v obecné rovině. Že kdyby každý z nás přispěl svou originální a jedinečnou troškou do mlýna, vypadalo by to tady na světě o dost lépe.
Myslím si, že na rozdávání mám empatie a respektu, úcty k lidem. Jsem velmi vnímavý a citlivý člověk a dokážu v mnohém lidi pochopit. Možná, že právě ta větší míra empatie a pokory na světě by napomohla tomu, abychom na sebe přestali útočit kvůli odlišným názorům a postojům a abychom se jako společnost sjednotili, spojili, protože to po uplynulých dvou letech potřebujeme jako sůl.
