Představte si, že se narodí miminko. Ve většině případů mají v tu chvíli všichni radost a milují ho, protože je, a to přece k lásce úplně stačí. Pro svou maminku je takové miminko dokonalé, nejkrásnější, nejúžasnější na světě. Nemusí k tomu podávat žádné výkony, jen existuje tak, jak je pro něj přirozené. Je samo sebou a jiné být ani neumí.
Postupně roste a poznává svět. Nebojí se plakat, když je smutné nebo když se mu něco nelíbí. Později taky umí nakreslit cokoli na světě. Umí zpívat. Umí tančit. Může být čímkoli se mu jen zachce a vůbec o tom nepochybuje. Neexistuje pro něj nic, co by bylo nemožné. Kromě toho takové dítě zná jenom čas TEĎ, o minulosti nebo budoucnosti nemá (ke svému štěstí) ani páru. A když jsou naplňovány všechny jeho potřeby – stravou počínaje a pocitem lásky a bezpečí konče, nepotřebuje dítě ke štěstí v podstatě nic navíc. Jenom žije a raduje se z toho.
Čím víc dítě vystavíme působení okolního světa (a vyhnout se tomu bohužel/bohudík nejde), můžeme si všímat, že už možná není tak bezstarostné a přesvědčené o své šikovnosti jako tomu bylo dříve.
Pocit: Nejsem dost dobrý!
Dost možná se v něm probudí pocit: NEJSEM DOST DOBRÝ.
Kde se ten pocit vzal?
No, nejspíš někdo do toho skvělého a úžasného dítěte zasel semínko pochybností. Třeba tím, že mu řekl, že nekreslí hezky. Nebo že by se měl zlepšit v tom či onom, protože teď to nestojí za nic. Nebo mu dával za vzor sousedovic Aničku a jemu (dítěti) se teď zdá, že takové, jaké je, prostě není DOST DOBRÉ.
Ale pro koho? kdo ty limity nastavuje?
Tak jak rosteme, dostáváme se do konfrontace s určitou hranicí normality, s očekáváním lidí kolem nás – s očekáváním rodičů, učitelů a později šéfů a podobně. To lidi, kteří nás úzce obklopují, mají jasnou představu o tom, jací máme být, co máme dělat a jaká kritéria máme splňovat, abychom (PRO NĚ) byli dost dobří, tj. takoví, jaké nás chtějí mít. A bohužel často se (v dětství či dospívání) děje, že postoj druhých o nás, vezmeme za svůj. Protože když nám někdo, koho máme rádi a ke komu celý život vzhlížíme (rodiče bývají pro děti takovými malými Bohy), najednou řekne, že jsme jej zklamali, protože jsme ne/udělali něco tak, jak jsme (dle něj) měli, dost možná se nám rozklepou kolena. Začneme se bát, že jsme udělali chybu a už nebudeme tak přijímaní a tak milovaní. A když se takových situací nastřádá víc za sebou, krůček po krůčku klesá i naše sebedůvěra. Začíná se vytrácet původní pocit, že umíme skvěle kreslit, že nádherně zpíváme nebo že stačí jen být tím, kým jsme a ostatní nás budou milovat stejně jako na úplném začátku života maminka a tatínek.
Najednou už si tolik nevěříme a třeba nás i stále častěji napadá, že nestojíme za nic. Že jsme k ničemu. Protože něco děláme špatně. Nebo možná jen jinak než by lidé v našem okolí chtěli. Ale – napadlo by nás, že nejsme dost dobří, kdyby nám neustále někdo nedával najevo, že TAKHLE JE TO DOBŘE A TAKHLE ŠPATNĚ?
Když s tématem: NEJSEM DOST DOBRÝ/Á přicházejí klienti na EFT terapii, ptám se:
Jak se to projevuje? Jak poznáte, že nejste dost dobrý/á?
Kdo to řekl?
Pro koho nejste dost dobrý/á?
A vždycky nakonec dojdeme k nějaké konkrétní situaci či vzpomínce, která ten pocit „ne dost dobrý“ odstartovala. Když ji/je odťukáme, mění se pak klientovo vnímání celé situace i jeho samotného.
Já si jen říkám, kde na té cestě životem nastala ta změna, že když na svět přijdeme, stačí abychom byli a (většinou) jsme kompletně přijímaní a milovaní a postupem času, přestože bychom si s nabytými zkušenostmi měli být jistější sami sebou, bývá to často právě naopak, protože nám někdo někdy řekl, že bychom měli být jiní než jsme…
Ale kde na to ten někdo (máma, šéf, společnost, …) vlastně bere právo? 🤔
