Dost často si tady na světě připadám jako mimoň. Jako bych sem vůbec nepatřila. Nevím, jak se to má dělat, že člověk „správně“ žije.
Všichni mi tady pro život připadají tak nějak připravenější, dospělejší, schopnější.
Hodnoty a požadavky světa, ve kterém žijeme, jsou na hony vzdálené tomu, co je mi vlastní.
Nezvládám být „(nej)lepší“, „(nej)rychlejší“, „(nej)výkonnější“.
Naproti tomu moje silné stránky (umět naslouchat, podporovat druhé, pomáhat jim) … jako by tady (na světě) nikoho moc nezajímaly.
Jasně, teď může kdokoli z vás přispěchat a říct: To nevadí, neměň se, buď ráda za svoje talenty a na zbytek se vykašli.
Jenže ono to dost dobře nejde, pokud máte v tomhle světě nějak obstojně fungovat. Chtě nechtě vás neustále někdo poměřuje s někým jiným. Už od školky/školy. Hodnotí vás, i když jste se o to neprosili, a to ještě na základě velmi, velmi omezeného množství informací nebo času, který s vámi stráví. Všechno tak nějak povrchně, hlavně rychle a bez hlubší snahy pochopit, jací skutečně jste a čím jste si v životě prošli. Nesplňuješ? Nezvládáš? Tvůj problém! Máme dalších 10 jiných! Čau a zavři za sebou dveře.
Přála jsem si být jako ostatní děti
Když jsem byla malá a potýkala jsem se se všemi těmi problémy, které mi do života přinesla dětská mozková obrna, moc jsem si přála být jako ostatní děti. Krásně kreslit, účastnit se školních olympiád, vysoko skákat, daleko házet, rychle běhat. Mít jedničky z matematiky. V tělocviku nebýt za neschopný dřevo. Opravdu moc jsem po tom toužila. Ale víte co? Nemyslím si, že proto, že bych v sobě měla touhu soupeřit, tu totiž nemám ani v dospělosti. Přála jsem si být tak dobrá a úspěšná jako ostatní (zdravé) děti proto, že mít jedničky a dosahovat těchhle měřitelných úspěchů znamenalo být dobrý, výjimečný, uznávaný a přijímaný. Když jsem byla menší a chodila jsem na základní školu, věřila jsem tomu, že tohle všechno určuje moji hodnotu. Protože proč jinak by na tom všem tak záleželo, že už od útlého dětství vtloukáme dětem o hlavy, že musí mít jedničky a dosahovat co nejlepších výkonů? říkala jsem si.
Nikdy se mi nic z toho nedařilo. Po každé písemce z matiky jsem si připadala jako debil, všechny moje obrázky ve výtvarce vypadaly jako od malýho dítěte. A úspěch ve sportu? Zapomeň, holčičko!
A tak jsem doma brečela a trápila se, že nejsem dost dobrá, dost talentovaná, dost taková jako všichni ostatní.
Jak jsem rostla, samozřejmě jsem si začala spoustu věcí uvědomovat a vnímat je jinak. Postavila jsem si to do hlavy tak, že přece mým cílem není živit se matematikou. Ani fyzikou. Ani chemií. Ani kreslením. Ani zeměpisem. Ani sportem. (Proboha, kolik těch ostatních předmětů ve škole zbývá, kde by se člověk s nějakým omezením nemusel cítit jako vyvrhel? Jeden?). A místo toho, co mi nejde, začala jsem pozornost věnovat tomu, co mi jde a co mě baví. Ze školních předmětů to byla (jako jedna z mála) čeština. Psaní miluju doteď. A zdálo se, že mám vyhráno. Že je po smutku. Že když jsem přečkala a zvládla celý ty roky, mám to nejhorší za sebou. A už jsem taky velmi dobře věděla, že nic z toho, co se dělo do té doby, neurčuje, kdo jsem a jaká jsem. Že žádný z těch školních/známkou nebo číslem měřitelných neúspěchů nevypovídá nic o mně jako o člověku. Teď už to bude dobrý.
Jenže chyba lávky, holčičko.
Nějak se přece musíš živit. Systém chce, aby sis našla práci. A je to tady zase. Hodnocení od úplně cizích lidí, kteří se mnou stráví deset minut u pohovoru a pak mají „všechno“ potřebné k tomu, aby „správně“ rozhodli, jestli jsem pro tu kterou pozici vhodný kandidát. No, nejsem. Jeden vyhazov, druhý, desátý, padesátý, osmdesátý….Říkám si: Tak jsem asi úplně k ničemu, když nejsem schopná zařadit se jako všichni ostatní. Kde jsem to jen už slyšela? Aha, už vím, od sebe sama, tehdy na základce.
Je to o obrovské vnitřní práci na sobě sama. Snažit se ty pocity přijmout, uchopit, nepodlehnout (klamnému) pocitu, že jste neschopní a k ničemu, protože nezapadáte. Jen jste prostě osobnostně nastavení jinak. Na vztahy, hloubku, spolupráci, pomoc a podporu. Ne na výkon, rychlost, soupeření a porovnávání jednoho člověka s druhým, jestli je v tomhle lepší a proč.
Nejdřív se to všechno snažíte brát jako zkušenost. Z každého neúspěchu se chcete poučit, vzít si z něj něco pro příště, něco, na čem můžete pracovat, abyste to jinde zvládli líp. Makáte na sobě, připravujete se tak jako asi nikdo na světě. A zase nic! Nic! Nic! A zase nic! Někdo byl lepší, schopnější, šikovnější, zářivější, rychlejší. A nebo – a to je „vůbec nejlepší“ – víte o příležitostech, o kterých v tu chvíli neví nikdo jiný, jste aktivní, snažíte se, připravujete se. A zase nic. Tentokrát ne vaší vinou. Vždycky se to tak nějak podivně zašmodrchá, že najednou i z toho, co vypadalo jako jasná věc a skvělá příležitost právě pro vás, sejde. Najednou to místo prostě není volné. Vyřešilo se to jinak. Takže chyba ani není na vaší straně. A vy tomu prostě vůbec nerozumíte. Proč se to děje? Jak to zvrátit? Jak se zlepšit? A má to tak skutečně být?
Pak už to snad neberete ani jako zkušenost a příležitost ke zlepšení. Jen je vám to líto a cítíte se hrozně. Hrozně neschopně. A čím víc těchhle „vyhazovů“ zažijete, říkáte si, jak je to vlastně nesmyslné. Snažit se zařadit někam, kam evidentně nepatříte. A zvlášť, když víte, že vaše síla je jinde. Že vy umíte druhé podpořit, namotivovat, vyslechnout, uzdravit, … A má to pro ně i pro vás ohromnou HODNOTU! Jenže SVĚTE!!! Zajímá tě to? Že jsou tady taky „mimoni“ jako jsem já? Kteří sice nikdy nebudou nejrychlejší, nejvýkonnější, nejlepší, … podle měřitelných výsledků, ale zato můžou být sakra hodnotní a užiteční jinak a někomu jinému?
A třeba přijde čas, kdy si všichni uvědomíme, že
podpora, pochopení, empatie, citlivost, naslouchání a schopnost druhého podržet nebo povzbudit, je o tolik cennější než to, jak rychle „běžíme“.
Stačilo by jít. Bok po boku tomu, kdo potřebuje pomoc. Držet ho (třeba jen pomyslně) za ruku a nabídnout mu to, co potřebuje. K úsměvu, k úlevě, k uzdravení, … Každý z nás umí něco. Není potřeba, aby uměli všichni všechno. Není potřeba hodnotit někoho a porovnávat s jiným. V mém vidění světa rozhodně ne. A možná si to postupně začínají uvědomovat i další. Jenže… co do té doby?
