Mám pro vás další tipy na skvělé knihy, které jsem v posledních měsících četla. Tady jsou. Jak víte, uvádím v těchto článcích konkrétní úryvky, abyste sami navnímali, jestli si podle ukázky chcete knihu přečíst.
Aha! rodičovství: Jak přestat křičet a začít žít s dětmi v harmonii – Dr. Laura Markhamová
Výborná kniha o výchově a přístupu k dětem. Oceňuji mimo jiné i to, že je plná konkrétních doporučení nebo příkladů, jak je použít v praxi. Celá knížka je laděná přesně tak, jak je mi při interakci s dětmi blízké.
Najdete v ní i tento úryvek:
Bez ohledu na to, jaké problémy a výzvy řešíte se svým dítětem, pokud chcete být dobrým rodičem, musíte pracovat také na sobě. Dítě není příčinou vašeho hněvu nebo úzkosti, které vás vedou do boje o moc – tyto pocity vycházejí z vašeho vlastního strachu a vašich pochybností. Naše zkušenosti z dětství, naše první méně či více traumatické zážitky se stávají součástí naší osobnosti. A právě tato část přebírá kontrolu nad naším chováním v situacích, kdy nás něco rozruší; pokud jste tedy naštvaní nebo vyděšení, vaše současná reakce téměř vždy vychází z dřívější nepříjemné zkušenosti. Děti umějí velice dobře zasáhnout naše citlivé místo a spustit tyto neradostné pocity pramenící z našeho dětství. Jediný způsob, jak se stát vyrovnaným a spokojeným rodičem, je proto vědomě zabránit tomu, aby staré pocity působily nové problémy.
Jestli se nám podaří předat našim dětem to, co si pro ně nejvíce přejeme, závisí především na tom, do jaké míry budeme pracovat sami na sobě. Všichni chceme vychovat děti, které budou šťastné, milované svým okolím a budou mít štěstí v lásce. Pokud pochopíme, jak fungovaly naše vztahy v raném dětství, poučíme se z nich a naučíme se dávat sami sobě lásku a péči, můžeme svému dítěti nabídnout – vy můžete svému dítěti nabídnout – bezpečný a hluboký vztah, který se stane základem jeho láskyplných vztahů po celý život. Nemůžeme ovlivnit, co naše dítě v životě potká, můžeme ale svou výchovou přispět k tomu, že se bude obklopovat lidmi, kteří ho budou podporovat a pomohou mu najít hluboký smysl života.
Tělo sčítá rány – Bessel van der Kolk
Tohle je jednoznačně jedna z nejlepších a nejcennějších knih, které jsem v životě četla. Kniha o traumatu, o tom, co trauma je, jaký vliv má na náš život a jak se lze z traumatu vyléčit. Ani nemám slov! Tuhle knihu by měl mít ve své knihovně každý člověk. Každý. Obsahuje mnoho užitečných faktických informací, výzkumů i reálných příběhů těch, kteří prožili nějaké trauma. A ruku na srdce – trauma máme v nějaké podobě úplně všichni. Tuhle knížku doporučuji VŠEMA DVACETI. 🙂 Jsem přesvědčená, že osvěta v oblasti traumatu je TOLIK potřebná!!! A načerpáte z ní pro sebe skutečně mnoho, mám ráda knihy, které mi rozšiřují obzory a podávají odborné, psychologické informace.
Děti jsou rovněž naprogramovány tak, aby byly vůči pečujícím osobám v zásadě loajální, a to i když je tyto osoby týrají. Strach zvyšuje potřebu citové vazby, ačkoli zdroj útěchy je zároveň i zdrojem strachu. Nikdy jsem se nesetkal s dítětem mladším deseti let, které bylo doma týráno (a mělo zlomené kosti a popálenou kůži dokládající tuto skutečnost) a které by se rozhodlo nezůstat se svou rodinou a chtělo umístit do pěstounské péče, pokud by mělo tu možnost.
—
Marilyn trvalo dlouho, než se odhodlala o svém zneužívání hovořit. Nechtěla porušit svou loajalitu vůči rodině – hluboko uvnitř cítila, že ji stále potřebuje jako ochranu před svými úzkostmi. Cenou za tuto loajálnost jsou nesnesitelné pocity osamělosti a nevyhnutelného vzteku z bezmoci. Zlost, která se nemá kde vybít, se obrací proti člověku samému ve formě deprese, sebenenávisti a sebedestruktivního chování. Jedna z mých pacientek mi svěřila: „Je to jako nenávist vůči vlastnímu domovu, kuchyni, hrncům a pánvím, posteli, židlím, stolu, kobercům.“ Nic se nezdá bezpečné – a nejméně ze všeho vaše vlastní tělo.
—
Jedna vzpomínka na trauma z dětství se na Marilyn vybavila ve snu. Zdálo se jí, jako by se dusila a nemohla dýchat. Kolem rukou měla omotanou bílou utěrku. Pak ji někdo za utěrku kolem krku zvedl, takže se nohama nemohla dotknout země. Její sen mi připomenul jednu z nočních můr, které mi popisovali váleční veteráni: viděli přesné, nezkreslené obrazy tváří a části těl, s nimiž se setkali v boji. Tyto sny je děsily tak, že se muži snažili v noci nespat. Podřimovali během dne, protože to se nepojilo s nočními nástrahami a cítili se přitom částečně v bezpečí.
V této fázi terapie Marilyn opakovaně zaplavovaly obrazy a počitky, které souvisely s jejím snem o škrcení. Vzpomněla si, jak seděla jako čtyřletá v kuchyni s napuchlýma očima, bolavým krkem a zakrváceným nosem, zatímco se jí otec a bratr smějí a říkají, že je hloupá holka. Jednoho dne Marilyn oznámila: „Když jsem si včera večer čistila zuby, zachvátil mě pocit, jako bych se zmítala. Byla jsem jako ryba bez vody, prudce jsem kroutila tělem, jako bych bojovala s nedostatkem vzduchu. Při čištění zubů jsem lapala po dechu a dusila se. Zmocnila se mě panika. Musela jsem vyvinou veškerou sílu, abych nekřičela: „NENENENENENE“, zatímco jsem stála u umyvadla.“ Pak šla do postele a usnula, po zbytek noci se však přesně co dvě hodiny budila.
Trauma není uloženo jako příběh s řádným začátkem, prostředkem a koncem. Jak podrobně popíšu v jedenácté a dvanácté kapitole, vzpomínky se zpočátku vybavují stejně jako u Marilyn: jako záblesky minulosti obsahující útržky prožitků, izolované obrazy, zvuky a tělesné počitky, jež nejdříve nemají žádný jiný kontext než strach a paniku. Když byla Marilyn malá, nedovedla vyjádřit nevyslovitelné, a stejně by to nemělo význam – nikdo ji neposlouchal.
Daň z orgasmu – Lenka Teremová
Tuhle knížku jsem četla třeba už před 10 nebo 15 lety, ale nedávno jsem si na ní vzpomněla a ráda bych ji doporučila i vám. Najdete v ní i tento úryvek:
Dnes už vím, co dokáže bolest. Neúprosná, bodající, nepřemožitelná ani těmi nejsilnějšími sedativy. Ještě před několika týdny jsem byla přesvědčená, že umřu. Překvapilo mě, že jsem se vůbec nebála. Spíše naopak. Představovala jsem si, jak se konečně vymaním z toho nekonečného trápení neřešitelného vztahu s mužem, který patří jiné, té své legitimní ženě a mě považuje jen za únik, za několik ukradených hodin týdně pro svoji vlastní rozkoš. Jenže útěk do smrti je to nejjednodušší, co se dá v tomto případě dělat.
—
Vyšla jsem ven do studeného léta. Studeného jako moje myšlenky. Tehdy jsem poprvé pomyslela na smrt. Před dvěma lety zjistili lékaři stejnou diagnózu u mé švagrové. Hodila to za hlavu. Neměla čas se čtyřmi dětmi řešit své zdraví. Před dvěma měsíci zemřela. Teď jsem možná na řadě já…
—
„Bude to bolet?“ zeptala jsem se jako malá holčička.
„Zákrok vám provedeme pochopitelně pod narkózou. Až se proberete, nebude vás to bolet. Jen nesmíte nic těžkého zvedat.“
„A potom?“
„Potom budeme zase čekat. Za tři týdny přijdou výsledky z histologie a podle toho se uvidí, co dál. Ve většině případů to tím končí.
„A kdyby byly výsledky špatné?“
„Potom by následovala hysterektomie.
„A potom ozařování …a potom smrt,“ doplnila jsem doktorovu katastrofickou prognózu.
„Tak půjdete domů Ale ležet! Nic těžkýho netahat! A kdybyste začala krvácet, manžel vás hned doveze. Jasný? Věřím, že jste rozumná ženská a nebudete blbnout. A žádný sex. To je snad jasné, ne?“
„Přišly výsledky.“
Znervózněla jsem.
„Takže jsme provedli konizaci…ano…a bohužel budeme muset přistoupit k hysterektomii. Teď je tu otázka, zda vám necháme vaječníky nebo je odebereme.“
„Počkejte, já tedy nejsem zdravá?“
„Bohužel!“
Snažila jsem se zvednout. Příšerná bolest v podbřišku mě zastavila.
„Zatnout zuby a zkuste to znovu,“ radila mi sestra a pomáhala mi se zvednout.
„Nejde to. Strašně to bolí!“
„Musíte. Tak znovu. Jdeme na to! Zatnout zuby a šup!“
Sestra mě objala kolem hrudi a snažila se mě posadit.
„Nesednu si! Prostě to nejde! Šíleně to bolí! Vzdávala jsem to a v očích měla slzy beznaděje.
Z nemocnice jsem šla v předklonu. Bolest se vrátila s mnohem větší razancí než v nemocnici. Na cestu mi píchli injekci proti bolesti a já se slzami v očích pomalu vlezla do auta.
„Tohle nemá už konce!“ brečela jsem, zatímco se manžel snažil jet co nejpomaleji.
„Musíš být statečná!“
—
„Nemám tě odvézt do Prahy? Já už těm bílejm havranům nevěřím!“
„Ne, já už do žádný nemocnice nechci. To přejde!“, vzlykala jsem.
„Vezmi si ještě prášek na bolest a snaž se usnout!“ chlácholila mě kamarádka.
„Já už chci být zdravá! Moniko! Já umřu. Teď už vím, že umřu!
„Blbost! Lehni si a spi! Když člověk cítí bolest, aspoň ví, že žije!“
„Ano! Tady to je! Takže paní doktorko…jste vyléčená!“
„Opravdu doktůrku? Můžu vás políbit?“ vyskočila jsem z křesla. Úplně jsem zapomněla na bolest. Ta se mi ale okamžitě připomněla. Vlepila jsem doktorovi pusu.
„Takže ležet! Nenamáhat se! Nic nezvedat! Každých dní už ke svému obvodnímu gynekologovi na kontrolu. Můžete se sprchovat. S vanou ještě opatrně. Můžete chodit na procházky. Žádný sex. Nic si nestrkat dovnitř. Ještě aspoň měsíc. Dodržte aspoň to šestinedělí. Lépe dva měsíce. A do budoucna sex jen s kondomem!“ snažil se lékař marně skrýt svoje rozpaky.
Každá zkušenost v životě se hodí. Ta pozitivní nám vytváří vzpomínky, ke kterým bychom se mohli upnout, když přijdou horší časy a dává nám vzpruhu proto, abychom získali sílu na další cestu životem-
Ta negativní nám dává ponaučení. A někdy nám pomáhá změnit nás! Pro život jsou nutné obě zkušenosti. Někdy si člověk musí sáhnout až na samé dno, aby pochopil, jak hloupě a nesmyslně žil.
