K dnešnímu článku mě inspirovala stejnojmenná kniha Bronnie Ware, kterou jsem před časem dostala k Vánocům.
Jde o výpověď autorky, která pracovala s umírajícími lidmi v paliativní péči. Naslouchala jejich příběhům, vedla s nimi dlouhé hovory, a tak měla možnost nahlédnout do duše svých klientů a vypozorovala, čeho na sklonku života nejvíce litují.
Vypůjčila jsem si záchytné body z knihy a trochu se nad nimi zamyslela.
1. věc, které litujeme: Škoda, že jsem neměl kuráž žít podle svého a ne tak, jak ode mě očekávali ostatní
Odmalička jsme obklopováni názory ostatních. Ovlivňuje nás rodina, škola, televize, … Všichni jako by věděli, co je pro nás nejlepší, kým se máme stát a co musíme nosit, mít nebo dělat, abychom byli „správnými muži“ , „ideálními zaměstnanci“ nebo „dobrými matkami“. Jak rosteme, možná slýcháme od svých blízkých věty typu: „Tohle nedělej“, „To nesmíš…“, „Tahle práce tě neuživí…“ Pak se snadno může stát, že sami o sobě začneme pochybovat a uposlechneme radši přání někoho jiného. Nebo zkrátka jen nechceme zklamat rodiče, a tak nastoupíme na školu, kterou pro nás vybrali. Vždyť přece pro nás chtějí to nejlepší.
A pak se to s námi veze – škola nás nebaví, děláme rozhodnutí, která s námi nerezonují a žijeme život, který s námi nemá nic společného. Nežijeme, jen přežíváme. Čas utíká a my nejsme šťastní, spokojení ani vnitřně naplnění, ale pořád se tak nějak tváříme, že je vlastně vše v pořádku.
Dokud nepřeteče pověstná poslední kapka a my si naplno přiznáme, že nejsme hlavní postavou svého příběhu, ale jen loutkou, která plní očekávání druhých. Díky Bohu za tyhle momenty! Když přijdou, konečně můžeme převzít otěže svého života.
Pravda je, že nikdy se nezavděčíme všem. Vždycky bude někdo, kdo neporozumí naší cestě. Někdo, kdo nás bude přesvědčovat, že děláme chybu, když se rozhodneme jít za svým snem. Ale záleží na tom? Je to přece naše cesta! Měla by tedy především dávat smysl nám. Ostatní nám mohou říct svůj názor, podpořit nás, ale to je asi všechno. Ano, může se stát, že na ní zakopneme, uděláme chybu. Ale jak já věřím, žádná chyba ve skutečnosti není chybou, ale jen příležitostí k růstu, k poučení se. Jen díky opakovaným nezdarům se dříve či později dostaneme tam, kam jsme chtěli dojít. Důležité je, že jdeme za tím, co nám dává smysl. Nakonec totiž většinou víc litujeme toho, co jsme neudělali než toho, co jsme udělali.
Přiznám se vám – nikdy jsem neměla strach ze smrti jako spíš z toho, že až budu na konci rekapitulovat svůj život, uvědomím si, že jsem nežila tak, jak jsem si přála. A tak každý den myslím právě na tento první bod. Vrací mě zpátky, uzemňuje mě. Připomíná mi, když náhodou odbočím ze SVÉ cesty, že můj čas běží a už jej dál nechci marnit něčím, co ani není moje. Nechci na konci litovat, že jsem žila život někoho jiného. Chci si děkovat za to, že jsem naslouchala své intuici a snům. Protože ty mají vždycky pravdu. Je jenom jeden člověk na světě, který ví, co je pro nás nejlepší. Tím člověkem jsme my sami.
2. věc, které litujeme: Neměl jsem pracovat tak tvrdě
V práci trávíme poměrně velkou část života, a tak by nás určitě měla těšit. Je obrovské štěstí, když vás vaše práce baví a vnitřně naplňuje. Jsme-li spokojení v práci, pak jistě kvetou i naše vztahy s blízkými. Samozřejmě za předpokladu, že známe správnou míru a nejsou z nás workoholici, kteří pracují 20 hodin denně.
Stává se však, že prostřednictvím své práce hledáme venku pocit uznání. Skrze pracovní úspěchy si mnohdy chceme potvrdit vlastní hodnotu. Ženeme se za úspěchem v kariéře. Když nás druzí chválí a obdivují, cítíme se být lepší. Dělá nám dobře, když dokážeme vydělat peníze. Máme radost, že jsme soběstační, že něco dokážeme. Naše ego vrní.
Vsadím se ale o co chcete, že na konci nebudou důležité tituly, majetky ani kontrakty za miliony korun. Důležité bude, že jsme našli rovnováhu a trávili čas nejen v práci, ale i se svými milovanými a dělali to, co nás baví. K čemu by nám byly miliony na kontě, pokud bychom z práce přicházeli strhaní, unavení a neměli čas ani energii si je užít? K čemu by nám byly tituly nebo velké peníze, pokud by doma nečekal NIKDO, komu na nás záleží?
3. věc, které litujeme: Škoda, že jsem neměl dost kuráže, abych dal najevo své city
Znáte taky někoho, kdo se jeví jako „studený psí čumák“? Někoho, kdo razí heslo: „To ti přece nemusím říkat, že tě mám rád/a, to snad vidíš“? Mnohokrát jsem si již všimla, že právě tito lidé bývají velmi často těmi, kteří sami touží po lásce a jejím vyjádření. Pro některé z nás je zkrátka těžké vyjádřit hlubší city a o důvodech, proč tomu tak je, můžeme jen spekulovat. Strach ze zranitelnosti? Ze svých vlastních citů? Z reakce druhého? Kdoví!
Jsem člověk, který svým blízkým přirozeně vyjadřuje lásku. Říkám jim, co pro mě znamenají, jak si jich vážím, že je miluju. Je pro mě důležité, aby to věděli. A nikdy neodcházím bez rozloučení. Nikdy totiž nevím, co se stane a jestli se se svými milovanými nevidím naposledy. Když zemřel člověk, kterého jsem velmi milovala, bylo pro mě velikou úlevou uvědomění, že jsem mu během života stihla říct všechno, co jsem chtěla a potřebovala. Že jsme si to řekli vzájemně. Nebylo mezi námi nic nedořešeného, nevyřčeného. Čím dál víc mi dochází, jak ohromně důležité to je. Nechci na konci života litovat, že druzí nevědí o mé lásce k nim nebo že jsem s láskou neuzavřela důležitou kapitolu s někým, kdo měl někdy důležité místo v mém srdci.
4. věc, které litujeme: Škoda, že jsem nezůstal ve spojení se svými přáteli
Položím vám otázku – kolik máte v životě OPRAVDOVÝCH přátel? Takových, kteří při vás stojí v časech dobrých i zlých, podporují vás, pomohou vždy, když je to třeba a se kterými je váš život zkrátka krásnější a jednodušší? Skutečných přátel míváme většinou jen pár a ačkoli mnohdy žijeme v přesvědčení, že náš vztah vydrží napořád, nemusí to tak být vždy. Lidé se mění, někteří přicházejí, jiní odejdou. Přesto ale – jakmile se nám někdo otiskne od srdce, neměli bychom na něj zapomínat ani jej stavět na vedlejší kolej proto, že zrovna řešíme něco „důležitějšího“. A už vůbec bychom neměli dopustit, aby malicherné spory zničily něco tak cenného jako je přátelství. Jednou by nás to mohlo mrzet.
5. věc, které litujeme: Škoda, že jsem si nedovolil být šťastnější
Věřím, že štěstí je VOLBA. Volba, kterou činíme každé ráno. Před pár lety jsem si myslela, že štěstí je nějaký delší časový úsek, v němž se nám daří vše, na co sáhneme. Ó, jaký omyl! Dnes už vnímám štěstí třeba i jako krátký okamžik, kdy jsem se svými milovanými. Okamžik, kdy kolem mě proletí motýl a já jsem si toho plně vědomá. Okamžik, kdy mám z něčeho radost. Okamžik, kdy dělám to, co mě baví… Takových malých VELKÝCH okamžiků štěstí můžeme během obyčejného dne zažít mnoho. Protože štěstí je TEĎ! V přítomnosti.
Vždy se můžeme rozhodnout, čemu dáme přednost. Jestli budeme svou pozornost věnovat spíše starostem a obavám nebo se zaměříme na přítomný okamžik. Všimněme si ale, že v přítomnosti problémy prostě NEEXISTUJÍ. A kam jde pozornost, tam jde energie. Jinými slovy – to, na co se ve svém životě zaměřujeme, roste! Už proto je mnohem lepší radovat se z maličkostí, více se usmívat, ladit se na to, po čem toužíme.
Mnohdy se zdá, že jsme zavaleni starostmi a že snad nemáme ani jediný důvod k úsměvu a štěstí. Ale to je omyl! Vždycky se dá najít něco, co milujeme, za co jsme vděční. A jsou to právě tyto myšlenky, které mění naši vibraci. Štěstí se nehledá, štěstí se ŽIJE! Dovolme sami sobě prožívat okamžiky štěstí co nejčastěji. Je jich v našem životě víc než to možná v tuto chvíli vypadá. Tak jim pojďme naproti, ať jednou nemusíme litovat, že jsme se den za dnem při své ranní volbě rozhodovali špatně.
