Existuje celá řada témat, o nichž když s někým mluvím, zdají se být někdy mé názory v dané věci druhé straně tak nějak „moc alternativní“. Já se však nebojím vybočit z davu, když cítím věci jinak než bývá většinově společností přijímáno. Dokážu pochopit postoje maminek, které se z různých důvodů rozhodly neočkovat své děti nebo je vzdělávají samy. Rozumím i tomu, když chce žena rodit doma. Předně si myslím, že každý má právo volby a nikomu nepřísluší to či ono rozhodnutí druhého člověka jakkoli soudit.
Dnes bych se ale spolu s vámi ráda zamyslela nad něčím jiným. Nad tématem, které může (a nemusí) být vnímáno podobně alternativně jako ta výše zmíněná.
Schválně, co vás napadne, když se řekne VÝCHOVA?
Přiznám se, že mě už samotné slovo výchova značně irituje. Proč? Evokuje mi totiž takové to: „Musíme ho VYCHOVAT, aby byl poslušný, aby držel hubu a krok a zapadl do systému.“ A s tímhle postojem se asi neumím vnitřně úplně ztotožnit.
Ano, samozřejmě rozumím tomu, že je třeba dítěti ukázat, jak to na světě a mezi lidmi funguje, navést ho, aby dokázalo naplno žít v interakci s ostatními a nebylo za úplného Mimoně. Nemyslím si ale, že je nutné a žádoucí, abychom v něm potlačovali jeho skutečnou osobnost jenom proto, aby to navenek vypadalo hezky. A přesto se to velmi často děje.
Na začátku života jsme ne-VYCHOVANÍ
Věřím, že každé dítě se rodí jako čistá, dokonalá bytost. Pomalu roste a je v životě plně přítomné a autentické. Když je mu dobře, zpívá, tancuje, raduje se. Naopak když je smutné, pláče. Nemá problém vyjadřovat své emoce a je to pro něj naprosto v pořádku.
S přibývajícími roky a stále silnějším působením okolí na jeho duši slýchá věty jako: „Tohle se nedělá“, „Nebreč!“, „Tohle nesmíš, co by si pomysleli lidi?!“, … A nebo naopak: „Poslechni, jsi přece hodná holčička“. Aniž bychom si to uvědomovali, stavíme tak často dítě do nepřirozené pozice. Bráníme mu projevit se takové, jaké je. Vlastně mu tím říkáme, že aby bylo přijímáno a milováno, nesmí nebo musí se chovat tak, jak MY si přejeme.
Dost možná to ani nemyslíme špatně, jen předáváme dětem to, v čem jsme sami vyrostli a co považujeme za normální. Drtivá většina rodičů chce jistě pro své dítě to nejlepší a přeje si připravit jej na život tak, aby si umělo poradit a dokázalo snadno žít i se světem okolo. Možná vám ale z dětství bude povědomá některá z následujících vět:
Toho zlobivýho kluka nemám rád/a
Občas tuto větu slýchám, když můj pětiletý synoveček „zlobí“, má vlastní názor nebo právě nejedná tak, jak od něj očekává jeho dospělý dozor. A vždycky mi vstávají vlasy hrůzou z toho, jak něco takového může vůbec někdo vyslovit. Proč v dětech pěstujeme pocit, že lásku si musí zasloužit? Že musí být vždy takové, jaké je chceme mít, protože jinak je zavrhneme? Proč v dětech zadupáváme jejich vlastní názor či postoj a nenecháme je se projevit?
Sama ještě nemám děti, nicméně díky mé malé sestře a synovci jsem ve spojení s dětmi každý den. Miluju je, protože JSOU. Nemusí pro to nic zvláštního dělat nebo mít. Miluju je dokonce i když „zlobí“, když se vztekají nebo nechtějí uklízet hračky. Moje láska k nim totiž jde zevnitř dovnitř. Z mého srdce, z duše do toho jejich a není závislá na tom, jak se projevují venku.
Buď hodná holčička a tiše seď
Mnoho žen si „hodnou holčičku“, která neprojevuje žádná svá přání a je plně ztotožněná s tím, že je správně, aby po ničem netoužila, nic nechtěla a nikam nesměřovala, nese v sobě už od dětství. Rodiče jí (nejspíš v dobrém úmyslu) vychovávali k tomu, aby jen poslušně čekala na to, co se stane, nebyla radši nikde moc vidět a starala spíš než o potřeby své, o ty, které mají ostatní. Otázka zní: Bude „hodné holčičce“ takto dobře?
Nezlob, nebo si tě odnese čert
Udržovat odmalička děti ve strachu, že když neudělají to, co po nich chceme, budou potrestány, je pro mě kromě odpírání lásky jedním z největších provinění, jakých se na dětech můžeme dopustit. Vychováváme je tak ve strachu jako bychom nedokázali v náročných situacích reagovat jinak a lépe.
Tzv. zlobení naopak považuji za projev zdraví. Děti nejsou loutky a když si zhruba kolem třetího roku věku začnou uvědomovat své JÁ, svou osobnost, je jasné, že zkouší hranice, postaví si hlavu a chtějí se taky ve světě prosadit, ukázat, že mají svůj názor. A tak se o to pokouší skrze konfrontaci se svým Bohem a Bohyní, jakými pro ně tatínek s maminkou beze sporu jsou.
Opravdu si přejeme, aby naše děti fungovaly na povely a říkaly jen: Ano mami, ne mami? Aby dělaly jen to, co od nich chceme a přesně s tímto nastavením je je za pár let vypustíme do velkého světa?
Co chceme předat svým dětem?
Až jednou budu mít miminko, nejdůležitější pro mě bude, aby bylo moje dítě šťastné. Budu mu chtít předat to nejlepší ze sebe. Chci, aby se na svět dívalo vlastníma očima, aniž bych mu říkala, co má vidět. Chci, aby si názory na věc tvořilo na základě vlastního prožitku, ne proto, že mu někdo (byť autorita) říká, že to či ono je správné. Protože to nemusí být pravidlo. Chci ho vést k tomu, aby dokázalo samostatně myslet a tvořit. Aby se nebálo projevit samo sebe, protože ač se to mnohým tak nemusí zdát, je to dle mě to nejlepší, co může pro sebe i pro svět udělat. Chci mu ukázat, že ostatním je dobré pomáhat, ne jim ubližovat. Je toho spoustu, co mu na životě chci ukázat. Ale to je právě ono – ukázat a podporovat ho. Nikoli podsouvat mu své postoje. A i když možná namítnete, že v praxi se tomu úplně vyhnout nedá, udělám pro to vše, co dokážu.
Nemyslím si, že poslušně sedět, mlčet a plnit příkazy ostatních je ideální poselství, které by naše děti o životě měly slyšet.
Jak to dělám já
K dětem jsem vždycky přistupovala jako k plnohodnotným a moudrým bytostem. Nevěřím, že my dospělí jsme moudřejší než ony. Často svou „moudrost“ maskujeme za životní zkušenosti, říkáme, že jsme na světě přece déle, a tak o něm víme víc a dítě nás musí poslechnout. Ale moudrost je o něčem jiném. Terezka a Šimonek jsou pro mě těmi největšími učiteli, díky nim se opět propojuji se sebou samotnou, navzdory tomu, jak se okolní svět po celý můj život snažil, abych naslouchala cizím hlasům venku a ne tomu svému vnitřnímu.
Miluju rozhovory s dětmi. Mají obrovskou hloubku a přesah, nutí mě k zamyšlení. A pravda je, že často ani s dospělými si takto do hloubky nepopovídáme. Nemám potřebu děti vychovávat, umravňovat ani jim říkat, co mají dělat. Prostě s nimi jenom JSEM a mluvím a naslouchám. Když se dostaneme do situace, která se může jevit jako krizová, mluvíme o tom spolu, vysvětlujeme si, proč tohle je OK a proč něco jiného už OK není. Vždy mě zajímá jejich důvod a pocit, který k dané situaci vedl. (Proč se zlobí, vztekají, co potřebují, …). Chci, aby chápaly kontext a zároveň, aby měly prostor pro svůj názor a prožitek. Je pro mě důležitý a nikdy ho neberu na lehkou váhu. Komunikujeme tak, abychom se vzájemně pochopili a domluvili na tom, co bude pro obě strany v pořádku.
Mně tato forma komunikace s dětmi skvěle funguje. I když jsou malé, ví, že mohou nahlas projevit své pocity, názory, emoce a že za ně nebudou nijak trestány. Naopak vždy přirozeně dojde k pochopení a domluvě, a to i situací, které na počátku vypadaly dramaticky.
Neznamená to, že bych byla zastáncem toho, aby se rodiče stali otroky svých dětí a ty že by neměly mít v sobě ukotvené žádné mantinely. Jen zkrátka věřím a vím, že tohle se jim dá předat i jinak než tím, že je budu manipulovat do toho, co si přeji a čím chci, aby se staly (nemusí z nich být hodná holčička, kluka, který nepláče ani „ovce“, která drží hubu a krok, snaží se nevykukovat z davu, dělá jen to, co se jí řekne a neumí přemýšlet SVOU hlavou).
Mami/tati, já tě pozoruju…
Možná až v posledním odstavci přijde poselství, které chci tímto článkem předat. Takže… Od dětství se velmi mnoho učíme napodobováním. Dítě čerpá z toho, co vidí. Z toho, co žije den co den. A tak si myslím, že není úplně nutné a podstatné, jestli mu cpeme do hlavy nějaké chytré poučky o tom, co má dělat a jak se má chovat. Postačí, když mu ve všem, co považujeme za důležité, budeme příkladem. Nediktujme dětem, co mají dělat. Nevychovávejme je ke slepé poslušnosti. Raději buďme pro ně sami příkladem, který stojí za to následovat. Jak se říká: Dítě není třeba příliš vychovávat. Stačí pěkně žít a dítě se přidá!
