Před třemi lety, když jsem neprožívala zrovna nejkrásnější období, mi moje kyvadlo napsalo velmi stručný vzkaz: DUHA. Nevěděla jsem, co mi tím sděluje a co konkrétně to znamená, jen jsem tak nějak vyrozuměla, že má ona duha souvislost s mou prací. Vídala jsem duhu mnohokrát denně na nejrůznějších místech, i na těch, kde byste ji nikdy nečekali. Stala se mou věrnou společnicí a doprovázela mě bez přehánění na každém kroku.
Vnitřně jsem cítila, že je to dobré znamení. Duha pro mě vždycky byla jakýmsi příslibem naděje, lepších časů, splněných snů. Symbolem toho, že i když prožíváme v životě těžké časy, vždycky po nich vyjde sluníčko a může s sebou přinést něco, co předčí naše očekávání.
Období, které považujeme za smutné, náročné nebo dokonce těžko zvládnutelné zkrátka musí čas od času přijít, abychom z něj spolu se slunečním svitem (který na světě stále je, i když my právě vidíme černě), z něj mohli namíchat duhu.
A tak jsem s duhou po boku žila a věřila v ní několik měsíců, avšak stále se nedělo nic, co by mi přímo vysvětlovalo, proč zrovna tahle nebeská kráska s takovou pravidelností prozařuje moje dny. Podvědomě jsem od ní čekala něco obrovského, přála jsem si pro sebe velké finále – považovala jsem duhu za symbol, který naprosto obrátí můj život vzhůru nohama. V tom nejlepším slova smyslu.
Nestalo se (z mého pohledu) nic zásadního a mně v tu chvíli došlo, že možná očekávám moc a děkuju málo. Že nejsem dost vděčná. Upnula jsem se k představě, že díky tomu, že ji neustále vídám, se zkrátka MUSÍ stát něco, nad čím se mi zatají dech. Místo toho, abych byla šťastná a vděčná, že je duha mou podporou v těžkých časech, mou nadějí a volá na mě: Neboj, Moni, jsem s tebou a zase bude dobře!
Konečně jsem si to uvědomila. Že tohle poselství duhy přece úplně stačí. A najednou útlum. Po duze nikde ani památky. Na mnoho a mnoho měsíců.
Duhový maratón
Až loni (snad přesně 21. června) mi kamarádka poslala písničku od Dary Rolins – Dúha a já se lehce pousmála nad vzpomínkou na dobu, kdy duha rámovala každý můj den.
Přesně od toho dne se v mém životě opět rozjel nekonečný duhový maratón. Začala jsem vídat duhu alespoň 30x denně a mnohdy na tak neuvěřitelných místech, že jen naprostý ignorant by si nevšiml, že se mnou takto opět Vesmír začíná komunikovat. Prostě duha všude, kam se podíváte – na nebi, v knížkách, na cedulích, v rozhovorech mezi lidmi, které jsem zaslechla, … Všude!
Až jsem si říkala, že mi z toho asi brzy přeskočí.
Měsíce plynuly, ale žádného rozuzlení jsem se nedočkala. Až letos! Duha je totiž jako znak v logu jednoho pro mě momentálně velmi důležitého místa. Konečně do sebe věci dokonale zapadly a já pochopila. Myslela jsem si, že po rozšifrování toho, proč mě duha tak dlouhou dobu provázela v mém životě, se začne pomalu vytrácet. Že mise byla splněna, a tak se pomalu rozloučíme. Ale nestalo se tak. Přesněji – duhu jsem přestala vídat asi na 3 týdny a teď si spolu opět užíváme velkou party! 🙂
Kamkoli vkročím, vidím duhu i na velmi absurdních místech. Lidé, aniž by vůbec tušili, mluví přede mnou o duze tak často, až z toho uši i oči přechází. Tak nějak cítím, že duha ještě neřekla své poslední slovo a má pro mě další překvapení, další level a dovede mě ještě k něčemu velmi důležitému a krásnému. Po tom všem, co jsem díky duze zažila a k čemu mě přivedla, o tom už nemám nejmenší důvod pochybovat.
Človíčku, jsem tu s tebou, vidíš mě?
A oslněná tou barevnou nádherou teď čím dál víc přemýšlím nad tím, jestli si vůbec my jako lidé uvědomujeme, že opravdu nikdy nejsme sami? Vždy jsem věřila na věci mezi nebem a zemí, ale teprve před pár lety jsem sama před sebou připustila existenci andělů. Když jsem opakovaně vídala nejrůznější kombinace čísel nebo jsem nacházela peříčka, říkala jsem si, že to přece nemůžou být náhody. A opravdu nebyly.
Když se cítíme být na dně a nic se nám nedaří, potřebujeme v něco věřit. Musíme někde v hloubi své duše vydolovat to něco, co opět uvěří, že zase bude dobře. Že se věci zlepší. A možná právě ve chvíli, kdy už se zdá, že nemáme ani kousek síly, přihlásí se ke slovu někdo tam nahoře, aby nám ukázal, že i když jsme ze své současné situace už velmi vyčerpaní, nebe, andělé, Vesmír (nezáleží tak úplně na tom, jak tu entitu pojmenujeme), nad námi drží ochrannou ruku. A chce, abychom viděli, cítili a vnímali její podporu. Začne se tedy objevovat pravidelně – jednou, dvakrát, … třicetkrát. Abychom UVĚŘILI, že opravdu nejde o náhody, ale o systematickou podporu.
Přestože si občas možná každý v životě připadá úplně sám, cítím, že nad námi existuje něco, co nás přesahuje. Co je s námi stále. A tomu „něčemu“, jak věřím, velmi záleží na tom, abychom byli šťastní, abychom kráčeli ke svým snům. Nechce, abychom se vzdali a má s námi trpělivost. Proto klidně i opakovaně bude skládat za sebe jedno znamení za druhým, abychom ho zaregistrovali, abychom ho vpustili do svého vědomí a připustili, že dostáváme vzkaz, na který třeba v tuto chvíli nejvíc čekáme.
I když často pochybujeme o sobě samých a právě klečíme na kolenou, máme v sobě ohromnou sílu. Někdy by bylo možná jednodušší říct: Končím a tady na světě to balím… Ale schválně – všimněte si někdy, jestli právě v těchto chvílích, kdy máte pocit, že nikdo neslyší vaše volání o pomoc, nepřichází k vám odpovědi z vyšších sfér.
Buďte připravení. Možná se někdo velmi snaží upoutat vaši pozornost a vy to přes slzy nevidíte. Možná, že už teď se pro vás někde připravuje to šťastnější období, ale ještě než k němu dojde, musí ve vašem životě trochu zapršet, aby až se zase rozzáří sluníčko, mohla vzniknout mocná a překrásná duha, která přinese naději vašim dnům a radost vaší duši.
A jestli teď procházíte těžkým obdobím, posílám tu svojí duhu i vám. Ať je pro vás symbolem toho, že do vašeho života to krásné a úžasné už pomalu přichází.