V životě nastávají situace, kdy si připadáme ztracení, bloudíme v temném lese a zdá se, že nikde není ukazatel směru, který by nás dovedl ke světlu, ke štěstí, k naději … Motáme se v kruhu, jsme zoufalství a nevíme, kudy kam.
Přitom ten nejspolehlivější kompas si nosíme všude s sebou – svou intuici, šestý smysl, vnitřní hlas.
Nevím, jak vy, ale já vždy víc než na rozum dávám právě na intuici a musím po pravdě říct, že za celý můj život mě ještě nikdy nenavedla špatně. Důvěřuji jí, pracuji s ní, jsem šťastná, že ji mám. Mnohokrát už mě nebo mým blízkým zachránila život nebo přinejmenším upozornila na nečestné jednání, faleš, odvedla mě od „špatného“ rozhodnutí …
Proč intuici neslyšíme?
Jako malé děti jsme byli v podstatě nezatížení racionálními rozhodnutími. Jednali jsme na základě svého pocitu, dělali jsme to, co jsme cítili jako správné. A většinou se to jako správné také ukázalo být. S tím, jak na nás stále více působilo naše okolí – rodina, učitelé ve škole, společenská pravidla, začali jsme upouštět od pocitů a vlastního vnímání a dělali jsme často tzv. „správné věci“. Co na tom, že tam někde uvnitř nás křičel jemný tichý hlásek: Ne, tohle nedělej, tam nechoď, nebudeš tam šťastný/á…?
Okolí nás zkrátka možná převálcovalo racionálními argumenty a my, aniž bychom dali tomu hlásku šanci, vydali jsme se cestou rozumu.
Otázka zní: Je to skutečně NAŠE cesta? Cítíme se na ní dobře?
Ve škole jsme také vyzýváni spíše k tomu, abychom používali především rozum a věřili v něj. Učíme se historická data, fyzikální a chemické vzorečky, poučky, definice. Tak nějak přece musíme vědět, co, kde, jak, řeknete si. A já souhlasím, mít určitý všeobecný přehled a podložená fakta, je jistě v životě důležité. Má-li být ale náš život v rovnováze, pak se ptám: Kdo a jak nás učil a podporoval, abychom (znovu) naslouchali sobě samým, tomu, co nám našeptává naše intuice?
V dějepise jsme se (rozumem) učili o mnoha válkách, biflovali jsme se zpaměti letopočty, ale dnes již mnozí z nás ani neví, kdy se odehrála, natož o co v které bitvě šlo.
Jak obohacující by pro nás asi bylo intuitivní učení, kdybychom se se školou vydali na konkrétní místo a nasáli jsme jeho atmosféru a energii. Nezanechal by v nás snad takový vjem mnohem silnější otisk než strohá data? Ovšem jen málokdy jsme měli takovou možnost. Rozum a racionální fakta hrála ve škole prim. Nikdo nám tehdy neukázal, že je v pořádku spojit se se sebou samými a naslouchat vnitřnímu vedení. A to je škoda. Už kvůli oné rovnováze.
Možná jste se s tím taky setkali: Celou duší jste chtěli studovat hru na kytaru (nebo dělat cokoli jiného, pro co vám neochvějně bije srdce) a pak někdo přišel a řekl: Kytara tě neuživí, jdi radši studovat medicínu. Brnkat si přece můžeš jen tak pro radost. A my přestože jsme jistojistě věděli, kam nás srdce táhne, možná jsme začali zvažovat, jestli na tom není něco pravdy. Jestli skutečně nebude lepší, když svůj sen pošleme k ledu. Co naše peníze, uplatnění a tak dále… Argumenty rozumu přece mluví jasně.
A tak to někdy opravdu uděláme a kráčíme cestou, která vede ke snu někoho jiného. V rozporu s tím, co cítíme, po čem toužíme a kým uvnitř opravdu jsme…
Co nám brání slyšet svůj vnitřní hlas?
Stalo se vám někdy, že vám něco uvnitř říkalo: „Nechoď tam, stane se něco zlého!“ nebo „Tomu člověku nevěřím“? A zjistili jste třeba zpětně, že to od vašeho vnitřního rádce byla správná připomínka?
Jestliže nám intuice v minulosti už několikrát dobře poradila, proč se tedy bojíme spojit se sebou samými a konečně se vnímat?
Může to být například z těchto důvodů:
- Pochybnosti o správnosti naší intuice – protože nás nikdo nevedl k tomu, abychom důvěřovali svému vnitřnímu vedení, můžeme se někdy cítit zmatení, když nám intuice říká něco, co je v rozporu se společenskými normami, s tím, co bychom měli chtít a co bychom podle druhých měli dělat. A tak máme tendenci svůj vnitřní hlas utišit, zpochybňovat ho.
- Sabotér uvnitř nás – všichni se chceme mít dobře, být šťastní a naplnění, ale zároveň se tomu někdy bráníme. Může za to náš vnitřní sabotér, který udržuje náš status quo a který má spolu se soudícím hlasem pravidelně nějaké připomínky. Co kdybychom si kvůli vyslyšení své intuice v životě pohoršili?
- Strach ze změny – většina lidí se změn bojí, a proto zůstává v životních podmínkách, které jim možná ne vždy úplně vyhovují, ale aspoň je to místo, které dobře znají. Bojí se vykročit ze své komfortní zóny a i když jejich vnitřní hlas už zběsile křičí: Pojď do toho!, nechtějí ho slyšet.
Jak už jsem zmínila na začátku článku, jsem člověk, který na intuici hodně dá. Pracuju s ní při karetních výkladech, ale rozhodně nejen tady. Věřím jí, nikdy mě nezklamala. Je stále se mnou a na mé straně. A i když si na poradu přizveme i rozum, vím, že vnitřní hlas už bude mým hlavním parťákem navěky.
Stejně jako v malých dětech, i v nás je zakořeněný instinkt, touha růst, poznávat nové a nevyzkoušené. I my se chceme stále posouvat kupředu. Tam někde uvnitř nás možná existuje ukazatel směru, průvodce, jež nám šeptá, kudy vede naše cesta za duší. Na nás je, abychom mu dali svou důvěru. Abychom kultivovali svou schopnost vnímat a slyšet, co nám říká.
