Včera jsem byla přítomna situaci, která mě inspirovala k sepsání dnešního článku. Pravidelně se zamýšlím nad tím, jak často se k dětem chováme přinejmenším podivně, když reagujeme na situace, které s nimi zažíváme. A život mi takové situace servíruje skoro každý den.
1) Neřvi!/Nepřeháněj!/Nic tak hroznýho se Ti nestalo!
Když dítě pláče nebo řve, je to pro dospělého člověka jeden z nejstrašlivějších zvuků, které vůbec může v okolí slýchat. Tyto projevy v nás probouzí úzkost, možná strach či naše nezpracované emoce a vlastní traumata. Dost možná jsme nesví, protože nevíme, jak dítě uklidnit.
Naprosto rozumím tomu, že jsou v životě chvíle, kdy my sami nemáme svůj den, jsme podráždění a kdykoli pak s dítětem čelíme návalům jeho emocí v podobě nezastavitelného pláče nebo záchvatu vzteku, chce to od nás pořádnou dávku sebeovládání, abychom situaci v klidu a se ctí ustáli. Nejsme roboti. I my velcí ve větší či menší míře občas podléháme emocím, které zažíváme i podle toho, co se v našem životě právě děje nebo jaké problémy jsme nuceni řešit. Častokrát ani my nedokážeme své emoce zcela ovládnout a hystericky na někoho křičíme, silně se rozpláčeme, až nemůžeme dýchat nebo je toho na nás už prostě moc a „celí se složíme“.
Jak potom po dětech můžeme chtít, aby své emoce ovládaly na povel, když my sami se to učíme celý život a ani po letech praxe v tom zdaleka nejsme dokonalí?
Emoce jsou tím, co z lidí dělá lidi. A věřte mi, potlačovat je, v dlouhodobějším horizontu nepřinese nic dobrého. Mohou za čas objevit v podobě nějaké nemoci, psychických problémů, ale taky v podobě vzorce, který si tak osvojíme, a to, že projevovat emoce není žádoucí. Že za to bude následovat trest. Že když ukážeme, co cítíme, budeme zavrženi. Že naše emoce a pocity nejsou důležité, nehodny pozornosti, …
Proto mimo jiné nemám ráda, když se dítěti něco přihodí (třeba spadne z kola), pláče, hledá u dospělého pochopení a podporu a on ho odbyde slovy: No, však se nic nestalo! To je dobrý! Nepřeháněj a jedeme dál.
Záměr pochopit dokážu. Dospělý chce odvést jeho pozornost a možná ho i skrze tyto prožité události naučit, že se ve svých „bolístkách“ nesmí dlouho plácat. Že svět je tvrdý a spadnutí z kola nebo odřených kolen bude ještě mnoho a hlavně, že jsou na světě daleko horší věci, které ho budou bolet.
Jenže dítě v tu chvíli cítí velikou bolest, ať už fyzickou, protože se třeba zranilo, ale taky mu tím zakládáme na trauma, protože jsme mu neposkytli prostor, aby své emoce mohlo prožít v podpůrné a láskyplné společnosti.
Představte si, že zažijete něco velmi stresujícího, bolestivého, něco, co vás úplně zlomí. Na situaci až tak nezáleží, protože cokoli, co nás bolí nebo nám ubližuje, je pro nás emočně silné, ať už mluvíme třeba o ztrátě blízké osoby nebo o něčem, co se někomu jinému jeví jako maličkost. No a tak jste v té situaci, kdy prožíváte velikou bolest, zklamání, jste na dně a někdo vám (byť v dobré víře) řekne: Nebreč! Vždyť to není tak hrozný! Co vyvádíš? Už se prosím tě uklidni!
Jak se budete cítit? A skutečně se po téhle větě uklidníte? Pravděpodobně ne! Nejspíš budete mít pocit, že dotyčný znevažuje vaše (silné, bolavé) emoce. Že vám nerozumí. Že mu nezáleží na tom, jak špatně vám zrovna je. Bude to tak pro vás OK? A u dětí je to úplně stejné.
Řada z nás v takových chvílích neumí reagovat lépe a také možná „jede“ v reakcích, které sám slýchal v dětství. Chce situaci prostě rychle vyřešit, protože ani jemu není příjemné, když někdo, koho má rád, trpí. Je to pochopitelné, avšak reakce v takové chvíli může být mnohem laskavější.
„Je mi líto, že prožíváš bolest, že jsi nešťastný, jsem tu s tebou. Můžu tě obejmout, Jestli chceš, tak ti to pofoukám a ono to bolet přestane…“ A dospělý i dítě se bude cítit přijatý/o. Respektovaný/o, i když zrovna cítí (fyzickou či emoční) bolest a není v pohodě. Bude pro příště vědět, že může projevit vše, co potřebuje, protože má nablízku někoho, kdo mu rozumí.
A s tím se pojí…
2) Kde je ta hodná holčička?/Takovýho ošklivýho kluka nemám ráda …
Tuhle nebo obdobnou větu už jsem v životě slyšela směrem k dětem tolikrát, až je mi z toho smutno.
Stále si pamatuju, jak moje babička před několika lety řekla mému synovečkovi, když byl malý: Když budeš zlobit, tak tě nebudeme mít rádi. AU!!! Pak pár dní po téhle příhodě jsme si se synovcem hráli a on zničehonic bez souvislosti s aktuální situací, ve které spolu jsme, řekl: „Moničko, DĚKUJU, ŽE MĚ MILUJEŠ, I KDYŽ ZLOBÍM!!! Byla jsem dojatá a zároveň jsem si v té situaci potvrdila, že tak, jak se chovám k dětem, je pro mě v pořádku. Že to dělám (pro nás) dobře.
Odpírat někomu lásku jen proto, že se nechová vždycky tak, jak bychom si přáli, to je opravdu faul. Ano, babička si neuvědomila, jaké škody mohla touhle větou napáchat v dětské duši, nedohlédla tak daleko. Pravděpodobně jen řekla to, v čem i ona sama byla kdysi vychovaná.
Víte, myslím, že cílem života s dětmi není nikdy neudělat žádnou chybu. Je to hlavně i nemožné. Nikdy, byť se budeme snažit sebevíc nezabráníme tomu, abychom svým dětem něčím neublížili nebo jim nechtěně nezpůsobili nějaké trauma. Ale věřím, že nejde o to nechybovat. Jde spíš o to uvědomit si chybu, když se jí dopustíme. Netrestat se za ni, protože děláme to nejlepší, co můžeme a vycházíme ze vzorců a přesvědčení, která do nás zaseli naši rodiče a jiní blízcí. Je v pořádku a normální, když uděláme nějaký přešlap. Podstatné je si ho snažit uvědomit a případně to příště zkusit jinak. Vědomě pracovat na tom, abychom škodlivé vzorce nepřenášeli dál z generace na generaci a nezpůsobovali svým nejmilovanějším další malé či větší bolesti, se kterými pak v dospělosti budou docházet na terapii. A o to se určitě všichni můžeme aspoň pokusit.
Jsme snad my sami vždycky jen veselí, usměvaví a v pohodě? Nikdy se nám nestalo, že bychom byli smutní, naštvaní nebo bez nálady? Tak proč po dětech to chceme?
3) Nežádoucí chování dítě neodnaučíme tak, že se tak k němu budeme sami chovat
A ještě jednu situaci chci dnes probrat. Představte si třeba tuhle:
Vaše dítě si hraje hraje na pískovišti s cizími dětmi, když v tom najednou jedno z dětí vaše dítě praští, bouchne, plácne. Okamžitě k němu přiskočí jeho maminka a dotyčné dítko taky bouchne nebo plácne přes ruku. Možná je to v té chvíli reflex. Možná chce dát rychle najevo, že s k tomu dokáže rychle postavit, abyste se na ní nedívali jako na matku, která nijak nezakročila. Abyste ji neodsoudili nebo jí nevynadali, že její dítě bije vaše dítě. A možná je to taky naučené chování a vzorec, který si tato maminka vzala ze svého dětství. Má to tak asi hodně dospělých. Že když je dítě uhodí, oni mu to vrátí a myslí si, že „když uvidí, jak to bolí, už to příště neudělá.“ Myslím, že na většinu dětí to ale platit nebude.
Děti se nejvíce učí nápodobou. Dělají to, co vidí u svých nejbližších. Jakou zprávu vysíláme k dítěti tím, že mu plácnutí /bouchunutí/jakékoli jiné násilí oplatíme? Že takhle se řeší problematické situace. Ale nešlo by to jinak? Líp? Třeba trpělivě vysvětlovat a ukazovat laskavější reakce? Mluvit s dětmi o tom, že někoho bít není v pořádku a ukázat mu (nejlépe vlastním příkladem), jak situaci zvládnout lépe? Ano, je to možná pracnější, zdlouhavější. Ale výsledky laskavý přístup přinese. A víte jak: není jednoduché ani příjemné podívat se hlouběji na svá zranění z dětství a snažit se je změnit. Ale je to spolehlivá cesta k tomu, abychom se uzdravili jak my, tak naše vztahy s dětmi.
