Ke všem dětem, které v životě mám, stejně jako k těm, které potkávám jen čas od času, se chovám jako k milovanému člověku. Třeba jako k blízké kamarádce, k váženému hostu, který přišel na návštěvu a chci, aby mu se mnou a u mě bylo hezky. Aby se cítil v bezpečí. S láskou, úctou a zrespektem.
Na kamarádku taky nekřičím, když omylem vylije vodu nebo rozbije skleničku. Chápu, že se to někdy stane a nebyl v tom zlý záměr. Když se cítí bídně a pláče, protože ji něco zranilo nebo je smutná, neříkám jí: Neřvi, nebo Ti přidám, abys měla proč! nebo: Nic tak hroznýho se Ti přece nestalo!
Ani mě to nenapadne. Snažím se ji podpořit, utěšit, být u ní, když prožívá těžkou chvíli a silné emoce. Snažím se jí dát najevo účast, pochopení, soucit. Obejmout, když si to přeje a potřebuje.
S dětmi jednám úplně stejně. Jako s lidmi (nikoli malými dospělými), kteří mají své potřeby i pocity. Uznávám a chápu, že na rozdíl od nás dospělých jsou na světě teprve chvilku a mnohé z toho, co je pro nás už běžné a jednoduché, se děti teprve učí. Že teprve poznávají okolní svět, vztahy i svoje emoce. A naprosto respektuju, že právě emoce nejsou čistě z vývojových důvodů přirozeně schopny cca do 5-7 let regulovat. Že občas zkrátka přijde výbuch vzteku nebo třeba silný pláč. Protože někdy je toho na jednoho člověka prostě moc. Ať už jsou mu tři nebo mnohonásobně víc. Přiznávám, na mě tedy občas ano.
Ruku na srdce – my dospělí máme se zvládnutím svých emocí mnohdy problém i ve třiceti nebo třeba v šedesáti. A po dětech bychom chtěli, aby je neprojevovaly, nekřičely, neplakaly, aby se “chovaly tzv. normálně” a nezlobily (se), zvlášť, když na ně v tu chvíli civí půlka supermarketu.
Chápu, dospělému to nemusí být příjemné. Nejradši by se třeba propadl do země a cítí se jako strašný rodič. Jako ten, kdo nezvládá situaci a svoje dítě. Jako ten, kterého ostatní lidé šmahem odsoudí, protože dítě na základě pár minut označí za “spratka” a “rozmazlence” a mají hotovo.
Ale kdo co ví o VAŠICH dětech? O tom, co situaci předcházelo nebo proč? Nikdo! Mimo jiné i proto nevidím důvod, proč bych si měla nechat někým vnutit pocit, že nestojím za nic, protože se ne/chovám tak, jak někdo jiný (a většinou navíc i cizí, koho už nejspíš nikdy nepotkám) očekává.
Říká se, že děti jsou zrcadla. Že přicházejí, aby nám ukázaly a zvědomily to, co my sami nemáme uvnitř sebe zvládnuté. Připadá mi to naprosto geniální. Že jakoby darem dostáváme pomocníka k tomu, abychom se stali lepšími rodiči, lepší verzí sebe samotných. Ano, uznávám, někdy ten pohled do zrcadla (stejně jako občas po ránu) není příjemný. Někdy dokonce bolí nebo máme tendenci před ním zavírat oči a křičet, že “to my ne”. Protože nikomu není extra příjemné přiznat si svá zranění, bolesti, křivdy nebo ne zrovna lichotivé vlastnosti. Přesto ale u nás začíná všechno. My první (stejně jako děti) si zaslouží lásku, úctu a respekt. Přesně takovou lásku, úctu a respekt, který dáváme svým blízkým přátelům nebo váženým hostům. Tady na Zemi jsme vlastně hosty všichni. Někdo třicet let, někdo padesát, někdo osmdesát a někdo třeba teprve dva roky. Všichni bez rozdílu ale toužíme po lásce, pochopení a přijetí. A všichni bez rozdílu si je zasloužíme, ačkoli ne všem se těchhle (a mnohých jiných) darů od druhých v dětství dostalo. Buďme tu pro sebe navzájem pomocníky při objevování světa. My pro své děti jako láskyplná kotva v tomto někdy náročném světě stejně jako ony jsou našimi pomocníky v tom, co můžeme zlepšit nebo uzdravit uvnitř sebe.
Dělat chyby je povoleno! A milovat?
