Po tom, co se ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka v rozhovoru pro Aktuálně.cz o kterém jsem už psala, zmínil o tom, že nechce rodičům ubírat právo ve výjimečných situacích dát dětem na zadek, rozpoutala se debata o tom, zda by měly či neměly být fyzické tresty upraveny zákonem. Stejně tak jako u dospělých, kde je jakékoli násilí a bití dospělého člověka považováno za trestný čin.
Zkušenosti z jiných zemí
Například ve Švédsku jsou fyzické tresty dětí zákonem zakázány už od roku 1979. Většina států EU trestání dětí tímto způsobem také už zakázala. Tato norma má většinou deklarativní charakter, tzn., že primárním cílem předpisu není kriminalizovat rodiče, kteří jednou za rok v návalu vzteku dají dítěti facku, ale spíše vytvořit jakýsi společenský tlak na změnu v tom, jak se rodiče chovají ke svým dětem.
A nutno dodat, že tam, kde jsou fyzické tresty zakázány (avšak porušení zákona není trestáno), podle zkušeností z tamních zemí došlo ke snížení používání násilí na dětech, klesl počet dětí, které dostávají výprask nebo těch, které v důsledku fyzických trestů byly hospitalizovány v nemocnici.
Jak to vidím já
Nedělám si iluze, že by uzákonění zákazu fyzických trestů dětí vedl k tomu, že z českých domácností úplně vymýtíme pohlavky, facky a bití. Přiznejme si, že i rodiče, kteří své děti milují a snaží se je vychovávat jiným způsobem než fackami, občas mají špatný den a jako nejrychlejší a nejúčinnější způsob, jak dítěte uklidnit, pak volí pohlavek nebo facku. Neznamená to, že s tím souhlasím nebo že takové jednání schvaluju. Rozhodně ne, nicméně se to zkrátka děje. Je zcela jasné, že některé rodiče ani přijetí takového zákona nenamotivuje k tomu, aby hledali a našli jiný způsob, jak na děti působit.
Odpůrci zákona také často říkají, že by byl snadno zneužitelný a přinesl by v praxi víc škody než užitku právě proto, že by po soudech byli popotahováni rodiče, kteří až na občasné „ujetí nervů“ své dítě milují a snaží se ho fyzicky netrestat.
Svým způsobem s tím souhlasím. Na druhou stranu jsem přesvědčená o tom, že by stát měl svým postojem k tématu dát jasně najevo, že fyzické tresty dětí nejsou v pořádku. Že s nimi v principu nesouzní. Měl by se ještě více zasadit o to, aby se upevnila spolupráce školy a sociálních pracovníků s rodiči. Bylo by žádoucí, aby fungovaly podpůrné a vzdělávací programy, ve kterých bude s rodiči potažmo celými rodinami pracováno tak, aby porozuměli svým emocím a postupně se naučili, že krizové situace ve výchově mohou zvládat jinak a lépe. S podporou pedagogů, psychologů nebo sociálních pracovníků by tak byli vedeni k tomu postupně přepisovat naučené postupy výchovy, které si většina z nás odnáší ze své primární rodiny.
Je to samozřejmě běh na dlouhou trať. A práce v této oblasti máme před sebou skutečně mnoho. To si uvědomím vždy, když pod nějakým tematickým článkem o fyzických trestech čtu názory lidí nebo vidím ankety, kde si (např.) 85 % respondentů myslí, že používat fyzické tresty je v pořádku.
Nemám to těm lidem za zlé. Snažím se chápat jejich postoj právě proto, že každý z nás má nějaký životní a rodinný kontext. Vždy si říkám, že i ti, kteří své děti bijí, fackují, pohlavkují, plácají (je jedno, jak tomu budeme říkat), tak pravděpodobně jednají proto, že sami takové chování zažili od svých rodičů. Někde se ho naučili a dnes třeba úplně neví, jak složité situace ve výchově řešit jinak.
Úkolem všech, pro které je důležité, aby děti vyrůstaly v klidném, respektujícím a láskyplném prostředí, by mělo být usilovat o změnu ve společnosti. Podporovat a vést rodiče k tomu, že existují mnohem lepší a účinnější postupy než dát dítěti výprask. Rodič (či jiná pečující osoba) si je sice neosvojí ze dne na den a i tady je potřebná jistá dávka trpělivosti, nicméně každý krůček se počítá.
Jak ukazují mnohé studie, které jsem k tématu četla, fyzické tresty nevedou k nápravě chování dítěte a naopak se skrze ně dítě učí, že řešit konflikty silou směrem k druhým, je v pořádku. Tyto děti jsou pak agresivnější, častěji šikanují ostatní děti, častěji se u nich rozvíjí poruchy osobnosti, psychické potíže, mají sníženou sebedůvěru, problémy ve vztazích a podobně. Pachatelé násilných trestných činů byli v porovnání s běžnou populaci daleko častěji trestáni v dětství. V čím ranějším věku bylo na dítě používáno násilí, tím silnější sklony má považovat násilí za normální a učí se tak skrze něj řešit konflikty i v dospělosti.
Násilí nevyřešíme násilím
Už několik týdnů jsem v tématu traumatizovaných dětí dost ponořená a vidím tak, že traumat a (nejen) fyzické tresty jsou daleko větším problémem, než se na první pohled může člověku zdát. Bohužel pro většinu české populace jsou fyzické tresty dětí samozřejmým a neškodným způsobem, jak si sjednat doma pořádek. Ale ani ten pohlavek, plácnutí či facka ve skutečnosti nejsou tak nevinné a neškodné. To, že je mezi námi tolik lidí, kteří jsou zatím neochotní nebo neschopní vidět, že tento přístup není vhodný při komunikaci s dětmi (a jak víme, tak ani s dospělými), vnímám jako důsledek jejich původní výchovy stran jejich rodičů a také jako důsledek jejich vlastních traumat. Traumat, která jsou ale po většinou potlačovaná, neuvědomovaná a nezpracovaná.
Rodiče zkrátka převzali model výchovy od svých rodičů, a tak je pro velkou řadu lidí dnes normální a v pořádku stejně vychovávat i své děti. Omlouvají si pak své činy tím, že „na nich to taky žádné trauma nezanechalo“ nebo že „jsou dokonce rodičům vděční, že je v pravou chvíli usadili fackou“.
Naprosto věřím tomu, že pro žádného člověka ve skutečnosti není v pořádku, aby kdokoli z pozice domnělé autority na ně působil silou, ranami a bitím a zasahoval tak do jejich integrity a intimního prostoru. Naprosto věřím tomu, že nikdo si nezaslouží být bitý, ponižovaný. zesměšňovaný ani „fyzicky umravňovaný“ jen proto, že rodič neví, jak jinak situaci zvládnout. Každý z nás potřebuje (a zaslouží si) úctu, respekt a pocit, že doma je bezpečno.
Skutečně mě děsí představa, že někdo, koho miluju nejvíc na světě, ke komu vzhlížím a komu se možná v dětství chci podobat, na mě vztáhne ruku. Je jedno, že by to udělal jen jednou, výjimečně nebo jen párkrát za rok. Už v ten moment dochází k narušení vztahu mezi rodičem a dítětem. To pak žije ve strachu.
Zákon je jen začátek
Dvě třetiny rodičů dodnes ve výchově používají fyzické tresty. Není dle mě v pořádku předávat si z generace na generaci model výchovy, ve kterém hrají hlavní roli rány, ať už mají jakoukoli podobu a intenzitu. Nechci, aby v takovém prostředí děti běžně vyrůstaly.
V České republice je ročně 40 000 případů týrání dětí. Ta čísla tak či tak jsou pro mě děsivá. Proto udělám maximum, co mohu, aby do světa šířila osvěta o tom, jaký vliv má trauma na děti i dospělé. Udělám všechno pro to, abychom o tématu traumat nahlas mluvili a všichni společně jsme pak postupně začali pěkně od spodu situaci měnit. Tím, že my sami budeme ze svých traumat uzdravovat a snažit se o to, abychom jich dětem způsobili co nejméně.
Je bezesporu skvělé říct jasné NE jakémukoli násilí na dětech. To je začátek. Pak nastává ta důležitější a náročnější část. Učit (se) a podporovat rodiče v tom, aby přepsali a změnili naučené vzorce chování a reakce na krizové situace ve výchově. Ta práce začíná u každého z nás.
