Musím se přiznat, že jsem chvíli přemýšlela, jestli mám následující článek psát. Z jistého úhlu pohledu je to totiž téma kontroverzní a já, ačkoli jsem ještě před pár lety s lidmi velmi ráda diskutovala o podobně „kontroverzních“ tématech, nyní už nemám tu chuť ani potřebu. Jednoduše proto, že se mi zdá, že zastánci jedné nebo druhé strany povětšinou nemají zájem o skutečnou a inspirativní diskuzi, ze které si každý může do života vzít něco svého, ale zarytě se drží svého názoru a není výjimkou, že se mezi sebou tyto dva tábory verbálně napadají nebo ponižují. Čest výjimkám.
Přesto jdu do toho a budu věřit, že mí čtenáři jsou rozumní a tolerantní, že k žádným extrémním názorovým střetům nedojde.
Rozhovor s panem ministrem
Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka v uplynulých dnech poskytl rozhovor serveru Aktuálně.cz, kde ve své podstatě zmínil, že je vděčný svým rodičům, že mu v dětství v pravý okamžik dali facku a že je v pořádku, když se rodiče čas od času ve výchově uchýlí k fyzickému trestu.
Abychom si rozuměli:
Nejsem naivní, abych si myslela, že se nic takového neděje. Nemyslím si ani to, že uzákonění zákazu fyzických trestů by bylo kdoví jakým řešením. Jsme lidé a občas nám tzv. ujedou nervy. Stává se to, bohužel. Věřím a chci věřit tomu, že drtivá většina rodičů své děti miluje a ani v těchto vypjatých situacích, kdy jim dají pohlavek nebo jim „uštědří“ pár ran na zadek, protože dítě třeba 3x neposlechne, to nedělá s cílem dítěti ublížit a jakkoli jej traumatizovat.
Ale!
Víte, v uplynulých dnech jsem v rámci spolupráce s projektem Děti jsou taky lidi četla nespočet lidských příběhů o tom, jaká utrpení a příkoří v dětství zažívali jejich pisatelé a můžu vám upřímně říct, že mi z toho bylo dost smutno a úzko. Mnoho z těch příběhů bylo až brutální (bití, znásilnění, sexuální zneužívání, …), ale po této zkušenosti taky vím, že skutečně traumatizovaní byli i ti, kteří zažívali (z obecného hlediska) i daleko menší útlaky než ti, které jako traumatizované běžně ve společnosti vnímáme. Znovu a znovu jsem si naplno uvědomila, jak křehká je lidská duše a že cokoli, s čím se v životě setká, se do ní významně zapisuje. A i když si v ten moment často sami myslíme, že „se nic hrozného nestalo“, častokrát pak v dospělém životě čelíme problémovým situacím v životě (ve vztazích, v práci, se zdravím, …), které se nám nedaří řešit a při bližším zkoumání např. v terapii pak přicházíme na to, že má kořeny v nějakého hodně bolestivé události z dětství. A skutečně nemusí jít jen o zjevné dlouhodobé fyzické napadání.
Naprosto věřím tomu, že kdyby kdokoli byl ponořen do těch bolavých příběhů několik dní nebo týdnů v kuse, velmi, ale opravdu velmi by přehodnotil nebo si upevnil svůj postoj k tomu, jak se jako dospělí chováme k dětem. Protože za tím po té (byť zprostředkované písemné) zkušenosti nejde jen tak mávnout rukou.
Jak to mám nastavené já?
Už jsem v jiném článku psala, že v mém životě ŽÁDNÉ násilí nemá místo. Nikdy jsem děti neudeřila, neplácla přes zadek, přes ruce ani je jinak netrestala za to, že se z mého pohledu v tu chvíli chovaly nepatřičně. Jak jsem zmínila, vím, že i ten, kdo své dítě miluje, má někdy špatný den a v tu chvíli se jako rychlejší a účinnější než vysvětlování může zdát být nějaká ta rána. Pro mě to ale v pořádku není ani v té nejvypjatější situaci. A vlastně si neumím představit, co (tak hrozného) by se muselo stát, aby se mi v mozku spojilo to, že danou situaci mám vyřešit plácnutím nebo fackou dítěti. Dodnes jsem žádnou takovou situaci nezažila a k dětem se chovám zkrátka jinak.
Povídáme si, vysvětlujeme, proč něco tzv. v pořádku je a proč něco jiného už v pořádku není. Mluvíme o tom v souvislostech (když uděláš tohle, pravděpodobně se stane tohle, budu se cítit tak a tak, mám o tebe strach, a tak nechci, abys sám běhal k silnici a podobně). Zároveň děti na příkladu dospělého vidí, jak se chová, jak jedná. A věřte, tohle pozorování a napodobování má v konečném důsledku větší význam v tom, co si dítě od nás v tu chvíli odnáší, než se na první pohled může zdát.
Nevím teď rychle, kdo to řekl, ale existuje i krásný citát asi v tomto duchu: Dítě není potřeba vychovávat! Stačí dobře žít a dítě se přidá!
Zkrátka – u mě nikdo neuspěje s argumentem: „Kdybys měla takové a takové dítě nebo zažila to, a to, budeš mluvit jinak. Zrovna v tomto tématu mám zcela jasno, že i to plácnutí, nad kterým se možná většina lidí ani nezamyslí, že by mohlo dítěti ublížit nebo ho nějak poznamenat, pro mě prostě není tou cestou, kterou volím při interakci s dětmi. A nutno dodat, že mi to tak s nimi funguje! Mám přirozenou důvěru v to, že když budu s dětmi jednat s láskou, úctou a respektem, porozumí i tomu, proč se o ně v jistých situacích třeba bojím nebo není z mého pohledu zrovna žádoucí, aby se vystavovaly očividným nebezpečím a dělat to nebudou. Přičemž ale netvrdím, že jsem nikdy na dítě nezvýšila hlas nebo ho důrazně neupozornila na to, že jeho chování není (z mého pohledu) úplně v pořádku.
Násilí plodí násilí
Mnohokrát jsem v životě už slyšela větu: „Mně rodiče taky dali občas facku/dali mi na prdel a žádné následky to na mně nezanechalo.“
A tito lidé pak nezřídka tuhle strategii „když dítě zlobí a nechová se, jak chci, dám mu na zadek, jednu mu „střihnu“ přebírají i do svého dospělého života a uplatňují ji pak směrem ke svým dětem. Stala se pro ně normou, způsobem, jak řešit krizové situace. A to je přesně ono. Během svého života jsem dospěla k názoru, že fyzické tresty lidé uplatňují ve chvíli, kdy si neví s dítětem rady. Kdy nedokážou vyřešit situaci jinak a lépe.
Pokud mě vůbec napadne, že „přece můžu“ svoje dítě udeřit, uhodit, plácnout, protože zlobí, pak mi to nepřipadá jako zdravá reakce. Dítě je totiž taky člověk. Má své potřeby, svou integritu, právo na to, co cítit se bezpečně.
To v kdejaké krizové situaci má být v pořádku, že muž uhodí svou ženu, protože v konkrétním momentu udělala něco, co si spolu ti dva nedokážou vykomunikovat nebo vyjasnit jinak? To v kdejaké krizové situaci má být v pořádku, že když budu mít špatný den, tak si najednou jen tak můžu dovolit křičet, ponižovat nebo bít prodavačku v obchodě jen proto, že mě někdo jiný naštval nebo mám v sobě nahromaděný vztek kvůli něčemu jinému? Nechci, abychom si takovou informaci předávali dál přes své děti z generace na generaci.
Pan ministr Jurečka ve zmíněném rozhovoru uvedl, že je svým rodičům vděčný za to, že mu dobře mířenou fackou jasně vymezili hranice.
Pardon, ale člověk, kterému je takto narušena integrita, cítí častěji šok, ponížení, vztek, … Rozhodně ne vděčnost za to, že dostal ránu do obličeje. Z pohledu dospělého člověka možná opadnou tyto nepříjemné emoce, ale stále to neznamená, že podporovat nebo schvalovat „lupnutí“ na zadek, facku nebo občasné plácnutí, je známkou zdravého postoje k tématu. Násilí (byť nemusí mít dlouhodobý charakter) do vztahů zkrátka nepatří. Násilí ani k dětem, k dospělým nebo zvířatům. Že je to „jen občas“, „výjimečně“ nebo „nezanechalo následky“ (jak to víte?) není pro mě omluvou ani dostatečným odůvodněním toho, proč bych si měla myslet, že je to tak v pořádku.
Vím, že ne vždy je to s dětmi jednoduché. Že někdy nás dokážou vytočit doběla, jsme unavení nebo máme i jiné starosti. Vím, že se zdá být neškodné někoho plácnout nebo ho jakkoli jinak udeřit. Ale neškodné to není. A pořád je pro mě lidsky přijatelnější a přirozenější hledat jiné cesty. Zdravější. Postavené na úctě, lásce, respektu a důvěře mezi mnou a druhým člověkem. Byť je ten člověk ještě v malém těle.
