Proč bych miminko nenechala jen tak „vyřvat“

Setkávám se čas od času především s názorem žen, že když se někomu narodí dítě, je potřeba hned od začátku určit jasná pravidla, co si miminko bude a nebude moci dovolit.

Téměř vždy pak zazní věta: Hele, ale když budeš za ním běhat kdykoli zabrečí, udělá si z tebe otroka, takový svoje „hej, pojď sem.“

Nikdy jsem tenhle názor nechápala.

Pro miminko je všechno na světě nové. Jeho v podstatě jedinou možností, jak může dát okolí najevo, že je nespokojené, že má hlad, potřebuje nás u sebe nebo že ho něco bolí, je skrze pláč. Pláč je jeho způsob KOMUNIKACE. Má své potřeby a dokud se je nenaučí vyjadřovat slovně, dorozumívá se se světem prostřednictvím pláče.

Pláče, když potřebuje přebalit, když ho bolí bříško, když má hlad, když je mu zima, … Nemá jak jinak nám o svém trápení dát vědět. Nevnímám děti (a už vůbec ne ty takhle malinké) jako tyrany nebo manipulátory, kteří mají všechno předem spočítané a chtějí si mámu k sobě uvázat.

Představte si, že by vám nebylo dobře. Třeba by vás něco bolelo (fyzicky, duševně, to je jedno). Potřebovali byste podporu, útěchu, pohlazení, pomoc, … ale ten, komu byste o své bolesti řekli, by si vás nevšímal. Prostě by vás ignoroval a nechal vás se dál trápit. Vůbec by ho nezajímalo, že jste PROJEVILI K NĚMU DŮVĚRU a věříte, že právě on by vám mohl pomoci.

Co si z toho vezmete? Jak se budete cítit?

Hádám, že vám z toho nebude nic moc. Že budete smutní, zklamaní a k té samotné bolesti ještě přibyde pocit, že nikoho nezajímáte. Že jste na své trápení sami. Postupně se skrze tyto zkušenosti, zvlášť, pokud se opakují, naučíte, že jste sami. Že se nemáte na koho obrátit, když vám není zrovna hej. Že pláč ani jiné volání o pomoc nikam nevede. A uzavřete se!

I miminko postupně přestane komunikovat, když zjistí, že jeho pláč nikdo „neslyší“, že nikoho nezajímá. Že je samo a ani ten, kdo tu má být od toho, aby mu pomohl (máma), mu ve chvílích nepohody není nablízku. Z toho pro něj vzniká trauma.

A tenhle vzorec si s přibývajícím věkem člověk nese životem dál. Uzavírá se, třeba už ani pak ani nevěří lidem a má pocit, že musí všechno zvládnout sám, protože není nikdo, kdo by mu pomohl (i když třeba už kolem sebe má někoho, kdo by to udělal rád) a koho by vůbec zajímal.

Některá miminka jsou kontaktnější a potřebují hodně dotyků, pohlazení, jiná jsou třeba kontaktní méně. Ale všechna potřebují mámu. Pocit, že jsou milovaná. Stejně jako tuto i další potřeby máme my dospělí.

Období, kdy jsou naše děti malé a komunikují hlavně skrze pláč, je v kontextu celého života jen krátký okamžik. Nemyslím si, že by si nás chtěly jen zotročit. Hlaďme je, mazleme je, chovejme je, … Přijde doba (a nebude to trvat dlouho), že už nejspíš nebudou vyžadovat tolik naší pozornosti ani fyzického kontaktu. Věnujme jim svou pozornost, péči, lásku. Jako mámy či jiné pečující osoby jsme pro miminko/dítě tou největší podporou v tomhle velkém světě.

Nechávat dítě vybrečet tak dlouho, až je celé rudé, nemůže dýchat a pak „odpadne“ vyčerpáním, se mi zdá zkrátka kruté. Stejně tak příliš nechápu lidi, kteří se ptají rodičů malinkých miminek: A nezlobí? Jaké pak zlobení? Pokud miminko pláče nebo nespí, neznamená to přece, že zlobí. Miminka to neumí. Jen tak opět dávají najevo, že je něco trápí a necítí se komfortně. Má k nám důvěru, že mu od toho nepříjemného pocitu pomůžeme. A svým dětem vždycky budu nablízku, když mě budou potřebovat.