Pokud čtete mé články pravidelně, možná jste si všimli, že už nějakou dobu často píšu o dětech, o tom, jak se k dětem chováme nebo jaký vliv na ně má společnost a systém, ve kterém žijeme. Vede mě k tomu nějaká zvláštní vnitřní potřeba se dětem ve svých textech věnovat. A ani dnes tomu nebude jinak.
Když v nějakém prostředí žijeme dlouho, zdá nám toto prostředí normální, ačkoli se v něm mohou odehrávat bolavé a zraňující události. Nic jiného neznáme a tak nás často ani nenapadne, že to možná není úplně v pořádku nebo že by bychom mohli žít i jinak. Takovým typickým prostředí jsou např. toxické partnerské vztahy, násilí v rodině a podobně. Já chci ale tentokrát mluvit ještě o jednom prostoru, který nás všechny do jisté míry obklopuje.
V systému nebo mimo systém. Jak je komu libo.
Tím je systém. Takové to běžné „jak to na světě chodí“. Mnohdy jsou to pravila zavedená již před mnoha a mnoha lety a ruku v ruce s tím, jak všichni rosteme a dozráváme, se do tohoto prostoru začleňujeme. Je běžné začít chodit do školky, do školy, pak si najít práci od devíti do pěti.
Cílem mého článku není tento způsob života hanit ani se vysmívat většinové společnosti, která tak žije. Obecně jsem totiž zastáncem svobody volby a věřím, že každý by měl mít právo vybrat si, jak bude žít. A jsou mi sympatičtí ti, kteří se skrze svůj vlastní příklad nebojí světu ukazovat, že TO JDE I JINAK. Ať už v oblasti práce, porodů, vzdělávání dětí, … Když pak tyhle „jinak smýšlející“ lidi sleduju na sociálních sítích, často se v komentářích objevují názory jako: Nojo, Vám se to kecá, když si můžete dovolit nehodit do práce. Nebo: Já kdybych nedůvěřovala doktorům a nerodila v nemocnici, tak už jsem dneska mrtvá.
Ráda bych na tomto místě důrazně upozornila, že naprosto chápu, že jsou v životě situace, kdy přestože bychom si třeba něco přáli jinak, naše současné okolnosti vůbec nenahrávají změně, kterou bychom rádi učinili. Třeba právě v otázce práce. Chápu to a věřte, že jsem poslední člověk na světě, který by právě tyto okolnosti bral jak u sebe nebo u druhých lidí na lehkou váhu. Takže pokud byste třeba i pod tímto článkem chtěli argumentovat podobnými větami, nemusíte. Protože nijak nechci kopat do těch, kteří musí třeba právě teď na tyto okolnosti brát zřetel.
Chci ale mluvit o něčem jiném. Totiž o tom, že společnost a systém, kterého jsme všichni ve větší či menší míře součástí, nám, ať už jsme si toho všimli, nebo ne, odebírá velký díl zodpovědnosti za vlastní život. V mnoha situacích rozhoduje za nás, pokutuje, nedává nám možnost vybrat si, A nebo dává, ale mnohdy pod pohrůžkou nějaké sankce. A my pak snadno získáme dojem, že jsme vlastně nuceni se systému a požadavkům podrobit, i když třeba někde v koutku duše cítíme, že bychom se rádi rozhodli jinak.
Systém totiž nepotřebuje občany s kritickým myšlením, záměrně v nich neposiluje myšlenky na svobodu nebo možnost uspořádat si život PŘESNĚ podle jejich představ. Systému vyhovuje, když může na své občany působit silou, vyvolávat strach a udržovat je v jistém smyslu v pozici toho podřízeného a závislého tvora. Má rád „své ovečky“ pěkně pod kontrolou. A nelze popřít, že spoustě lidem tenhle způsob života může naprosto vyhovovat. Dokonce se za něj bijí zuby nehty a obhaují ho argumenty: „Kam bychom došli, kdyby byli všichni tak svobodní a volnomyšlenkářští?“ Nikomu tenhle postoj neberu, i když s ním úplně nesouzním. Vytváří pocit falešného bezpečí, je jednodušší „odevzdat“ svou možnost rozhodovat se a žít podle svého. A v případě potřeby pak nadávat, že ten či onen je vinen, protože zpackal můj život! Svoboda jde ruku v ruce se zodpovědností. To znamená zodpovědností i za to, že se rozhodnu špatně, udělám pár přešlapů, ale pak za ně taky musím nést plnou zodpovědnost. A ruku na srdce, na to není zdaleka každý z nás připravený. Dost možná právě proto, že jsme ten pocit volnosti a svobody třeba dosud nikdy v plném rozsahu nezažili a může nás děsit.
Možná to ani my neznáme jinak
Však považme – většina z nás byla pravděpodobně vychovávána v takovém tom obecném modelu: Musíš!/Nesmíš!/Buď hodná! Nevybočuj!/Když budeš zlobit, dostaneš na zadek! Často v naší výchově hrály roli tresty (příp. odměny), manipulace. Opět – nikoho nesoudím, uvědomuju si, že naši rodiče nás (obecně) vychovávali podle toho, co doma sami ne/prožili a těžko pak můžeme chtít po někom, aby změnil způsob výchovy, když jiný nezná a ani nežil v prostředí, které by jakoukoli takovou změnu podporovalo.
Nicméně doba se za poslední roky v tomhle hodně změnila a já vím, že to chci jinak. K dětem se chovám s láskou, úctou a respektem a jakékoli násilí je pro mě „nou gou zóna“. Ani ze svých dětí nechci vychovat hodné (ve smyslu poslušné) ovečky, které budou ustrašeně sedět někde v koutku a budou se bát projevit.
Psala jsem o tom už v jiném článku. Že samotné slovo VÝCHOVA mě děsí. Evokuje ve mně pocit, že dítěti sebereme veškerou jeho opravdovost a autenticitu ve snaze vychovat ho v poslušného, poddajného a snadno zmanipulovatelného občana. Takového, který se bude chovat právě tak, jak my sami chceme (nebo jak vyžaduje systém). A běda!, když se bude chovat jinak. To pak na sebe nenechají dlouho čekat věty jako: Chovej se normálně! Když budeš zlobit, nikdo tě nebude mít rád! Tohle se nedělá, kdes to viděl/a? A mnohé další.
Pečovat o dítě (záměrně nechci psát slovo vychovávat jej) a uvést ho do života tak, aby se o sebe dokázalo postarat a zároveň dokázalo ve světě žít a interreagovat s ostatními, není jednoduché. Říká se, že je to ten nejtěžší úkol pro rodiče. A já tohle tvrzení nechci nijak rozporovat. Na druhou stranu ale taky věřím, že dítě se nejvíc učí příkladem. Když budu na dítě křičet, že je tlusté a zkazí si zuby, protože se cpe sladkostmi a přitom mě denně uvidí, jak spořádám 3 tabulky čokolády, je přece nefér vyčítat mu, že dělá to samé. A takhle je to úplně se vším.
Znám dost lidí, kteří si myslí, že na děti musí být člověk přísný, aby si nedovolovaly všechno a neskákaly nám po hlavě.
Dost těch, kteří stále razí heslo: Škoda každé rány, která padne vedle.
Dost těch, kteří si myslí, že děti jsou líné a kdyby nechodily do školy, nebudou se chtít nic naučit.
Ani s jedním tímhle přístupem nesouhlasím.
Přeju si pro své děti …
- Přeju si, aby moje děti byly slušné, laskavé a empatické k druhým.
- Aby se nebály říct svůj názor, i když bude třeba odlišný od toho většinového.
- Aby věděly. že na jejich pocitech a názorech záleží.
- Aby se dokázaly postavit za sebe i za toho, s kým není jednáno laskavě.
- Aby s každým, koho potkají, jednaly lidsky a s úctou, ať už potkají popeláře nebo ředitele korporátu.
- Aby rozuměly mottu: Před nikým se neponižuj, nad nikým se nepovyšuj, protože v něm je řečeno opravdu mnohé.
- Aby měly samy sebe rády jako svého nejlepšího přítele.
Přeju si pro svoje děti ještě spoustu dalších takových věcí. Nechci, aby byly hodné (ve smyslu poslušné) a ustrašené nebo snadno zmanipulovatelné, protože nebudou vědět, že tím, kdo má největší sílu a zodpovědnost jsou ony samy. Vím, že je povedu jinak.
A jsem naprosto přesvědčená o tom, že slušnými, laskavými a empatickými se stanou z velké části i díky tomu, když to uvidí ve svém přirozeném prostředí. Protože jak už někdo řekl (bohužel si autora nevybavím)…
Dítě není třeba příliš vychovávat. Stačí hezky žít a dítě se přidá.
