Opět po nějaké době mám pro vás pár skvělých tipů na čtení. Tentokrát trochu tematicky zaměřené – na děti malé, i ty v dnes již dospělých tělech.
Jsi tam, brácho? – Marek Herman, Jiří Halda
Fajn knížka pro rodiče. O výchově a přístupu k dětem. Musím říct, že ne se vším v téhle knížce souhlasím, na některé věci, o kterých autoři mluví, mám názor úplně jiný, ale zároveň jsou ta „sporná místa“ psaná tak, že mě jejich pohled nijak nepobuřuje, nenadzvedává, jen si říkám: OK, taky pohled. 🙂 Celkově je to ale moc podnětné čtení a knížka je tenoučká, takže ji přečtete během dne, dvou.
Najdete v ní i tento úryvek:
Je skoro půlnoc, sedím u počítače a opakovaně se mi vrací obraz, který jsem viděl dneska odpoledne na zastávce tramvaje v Karlíně: potkal jsem tam mámu s dvěma dětma a naprosto mě dostala tím, jak se k nim chovala. Jedno v šátku, druhé za ruku, vyzařovala z ní taková přirozená radost, že jsou spolu. Vlastně se nic nedělo: jeli někam do centra, ona se ptala, jestli jim chutná rohlík, který jim před chvilkou rozpůlila. Je to dobrota? Děcka byla spokojená. Nebylo tam žádné napětí a snaha vychovávat, ony prostě spolu byly a bylo jim dobře. Přemýšlel jsem, čím to je, až pak mi to najednou došlo: ona se smála očima. A vzpomněl jsem si na jednu maminku ze semináře ve Zlíně, která mi kdysi řekla, že ona vlastně nic nedělá. jenom koupe děti ve své přízni. Strašně se mi to líbí. Koupat někoho ve své přízni. Jednu tramvaj jsem si nechal ujet, chvilku jsem se poradoval a pak nastoupil a odjel. A na dálku před tou mámou smekám. Je to dobrota.
Dítě zvané TO – Dave Pelzer
Knihu Dítě zvané TO jsem četla už před mnoha a mnoha lety, přesto bych vám ji dnes chtěla moc doporučit. Autor Dave Pelzer popisuje svůj osobní příběh o tom, jak ho matka týrala, odpírala mu jídlo, zavírala ho ve sklepě, … Příběh je to po pravdě ořesný a u jeho čtení jsem tehdy i plakala, nicméně věřím, že bychom před takovými událostmi neměli zavírat oči. Co se týká literatury, možná už víte, že vyhledávám často i těžké a bolestivé příběhy (o válce, drogách, týrání) a z nějakého důvodu cítím potřebu čas od času se v těchto oblastech vzdělávat nebo číst i v románové podobě. Přes veškerou hrůzu příběhu z knihy Dítě zvané TO je ta knížka ale určitě jedna z těch, na které nikdy nezapomenu a u kterých jsem ráda, že jsem si ji přečetla. Ačkoli si uvědomuji, že téma a hloubka toho příběhu může mnohé z vás odradit, jsem si jistá, že pokud jí dáte šanci, zanechá ve vás silný otisk. A věřím, že o to (nejen) u knih jde. Možná napomůže tomu, abyste byli vnímavější k tomu, co se děje kolem nás. Kdoví. Moc bych si přála, aby se nikdy nic takového žádnému dítěti už nedělo! Navzodory bolesti a zoufalství, které si kniha v sobě nese, patří mezi nejlepší, jaké jsem kdy četla. Dave Pelzer napal pak i další dvě pokračování – Ztracený chlapec a Muž jménem Dave. Doporučuji vám je všechny všema deseti!
V knize Dítě zvané TO najdete i tento úryvek:
Doma mi matka nařídila, abych se svlékl a stoupl si v kuchyni ke sporáku. Třásl jsem se zároveň strachem a ponížením. Pak jsem se dozvěděl, jaký strašný zločin jsem spáchal: prý často jezdí o polední přestávce ke škole, aby zkontrolovala, jak si s brášky hrajeme, a toho dne mě viděla, jak si hraju na trávě. To bylo něco, co její pravidla absolutně zakazovala. Honem jsem odpověděl, že jsem si na trávě nikdy nehrál. Matka se určitě musela splést. Řekl jsem jí pravdu, jak to vždycky vyžadovala – a za odměnu jsem dostal pořádnou ránu do obličeje.
Pak se matka natáhla a zapálila plynové hořáky na plotně. Ještě dodala, že četla článek o matce, která donutila vlastního syna, aby si lehl na horký sporák. V té chvíli jsem dostal hrozný strach. Mozek mi ochrnul a třásla se mi kolena. Nejradši bych zmizel. Zavřel jsem oči a toužil po tom, aby matka odešla. Když mě chytila za ruku a stiskla ji jako ve svěráku, přestal jsem rozumně uvažovat.
„Udělals mi ze života peklo na zemi!“ zasyčela nenávistně. „Je nejvyšší čas, abych ti předvedla, jak takové peklo vypadá!“ A podržela mi ruku ve žlutomodrém plameni. Myslel jsem, že mi samým žárem pukne kůže. Ve vzduchu byl cítit pach seškvařených chlupů z popálené ruky. Ať jsem se vzpíral sebevíc, nedokázal jsem se vykroutit ze sevření. Konečně jsem padl na podlahu na všechny čtyři a snažil se foukáním ochladit spáleninu. „Máš velkou smůlzu, že tu není ten opilec, tvůj otec, aby tě zachránil,“ sykla matka. Pak mi nařídila, abych vylezl na sporák a lehl si do plamenů: prý chce vidět, jak hořím. Zavrtěl jsem hlavou, brečel jsem a prosil. Měl jsem takový strach, že jsem ze vzdoru dokonce zadupal. Ale matka opakovala. že mám vylézt nahoru. Hleděl jsem do planenů a modlil se, aby došel plyn.
První dotek: Styk s nekonečnem – Jaroslav Dušek, Pavlína Brzáková
Pokud znáte a máte rádi Jaroslava Duška a jsou vám blízké jeho světonázory, knížka se vám bude určitě líbit.
Domnívám se, že nejšťastnější dítě experimentuje tak, jak touží. Jeho přirozeným korektorem je rodič, který vytváří dítěti bezpečný prostor a zasahuje pouze, když už to dítě opravdu samo nezvládne. V tomto ohledu je skvělý dokument režiséra Thomase Balmése nazvaný Mimina, jenž vypovídá o různých tradicích a bez komentáře ukazuje záběry ze života dětí čtyř tradic. Děti sledujeme od narození až do chvíle, kdy udělají první kroky. Můžeme sami, bez návodného komentáře sledovat, jak se děti v jednotlivých tradicích vyvíjejí, film pomalu plyne a postupně nám dojde, jak se domorodé dítě na rozdíl od civilizovaných dětí vyvíjí odlišně. Je to tím, že všechno dělá samo. Samo vleze do vody, samo vyleze. Maminka tam je, pozoruje ho, ale nechává ho, ať si všechno samostatně ohmatává. Najednou zjistíš, že ostatní tradice mají tendenci do světa dětí intervenovat a nějak jim neustále jaksi automaticky pomáhat. Jejich vývoj urychlit, usnadnit. Tu je přidržet, tu jim něco podat, něco jim sebrat, přesadit je na domněle vhodnější místo než to, které si samo našlo v bahně. A mamink se s nimi pěkně v kroužku drží za ruce a pěkně zpívají tralala. Vidíme tu neustálou intervenci a manipulaci. Je to proud neustálého strhávání pozornosti. A africké dítě? Jde samo a po chvíli sledování si všimneš, že pořád oplývá dobrou náladou. Září svým širokým úsměvem. „Civilizované“ děti se začínají brzy vztekat, prát se, rozbíjejí hračku. Začínají být nespokojené. Pořád jim někdo pomáhá. A africké dítě si i na nohy poprvé stoupne samo. Udělá dřep a pak se pomalu postaví. Maminka a tety se v tu chvíli na něj podívají a rozesmějí se. Opravdu mu na nohy nepomůžou. A to je právě ono!
Tohle je právě to rozvíjení vnitřní síly a kompetence: dáme dítěti plnou důvěru v jeho síly a dovolíme mu, aby si vše ohmatalo ve svém tempu. Problém naší civilizace je ten, že mnohdy naprosto zbytečně spěcháme. Máme na poradu knihy – díky nim víme, co by dítě mělo v kterou dobu dělat. V tomhle věku by mělo zvedat hlavu, pást hříbata. A teď se začít zvedat a lézt po čtyřech. A teď chodit a mluvit. A pořád je pozorujeme. Tohle jenapřed a tohle pozdě. Je normální? V průěmru je to dobrý. Ale tady to? Tohle začíná vypadat divně. A v tu chvílí vytváříme na dítě i sebe ohromné tlaky. Jestli dítě něco vnímá, pak je to pocit, že v očích rodičů selhává. Velmi jemně vycítí, když v očích dospělých není v pořádku. Když mu něco nejde. Dítě se pak cítí velmi špatně. Třináctiletý japonský autista, který nemluvil a pouze ukazoval na kartičky s japonskými znaky, ve své knížce A proto skáču právě o těchto pocitech „hovoří“. Říká: nejhůře se cítíme, když to s námi vzdáváte. Prosíme, nevzdávejte to s námi. my se to naučíme. Jdeme pomaleji a po svém, ale rozhodně se to naučit chceme! A tuhle myšlenku – prosbu bych rád rozvinul a posílil: „Nevzdávejme to a buďme trpěliví, nechme dítě, ať si zkoumá svět ve svém tempu samo. Ohromně se nám to vyplatí, až bude dospělé.
…
Proto opakuji, ponechme raději děti sobě samým! Dovolme jim to. Dovolme to i sobě. Nevzdávejme to sami se sebou. Když dítě projeví zájem sekat sekerkou, většinou je na to připravené. Často je připravené mnohem dříve, než bychom čekali. Když dítěti danou aktivitu umožníme, věří si a umí se na sebe spolehnout.
