Velké i malé děti, které potřebují uzdravit šrámy na duši

Když jsem si na konci loňského roku na papír poznamenala, že bych letos chtěla navazovat a udržovat SMYSLUPLNÉ spolupráce, ještě jsem netušila, že bude trvat jen pár dní, než se budu moct zapojit do něčeho, co pro mě smysl bude mít vždycky. A to je šíření osvěty o traumatu a jeho uzdravování.

Před nějakou dobou jsem na Instagramu objevila projekt Děti jsou taky lidi, který vede Zdeňka Šíp Staňková. Dle příspěvků jsem okamžitě cítila, že je mi její přistup ke světu a životu blízký, že s ní v mnohém souzním.

Nevinná výzva spustila lavinu bolavého sdílení

Zdeňka v nich nebo i svých videích často hovoří o dětech, jejich pocitech, o jejich prožívání, o tak trochu jiném než běžném vzdělávání a podobně. Před Vánocemi vložila na svůj profil anketu, kde své sledující vyzvala, aby s ní sdíleli hlášky, které oni často slýchají o výchově nebo o respektujícím přístupu k dětem od svého okolí. Chtěla prý odlehčit předvánoční stres a vlastně čekala, že se nad komentáři se svými followery pobaví. A skutečně! Začaly jí přicházet komentáře s úsměvnými příhodami. Celá tahle výzva ale postupně nabrala úplně jiný směr než Zdeňka původně zamýšlela.

Zakrátko jí ve zprávách totiž přistávaly velmi osobní příběhy a sdílení. O tom, jak tito dnes již dospělí lidé v dětství zažívali nejrůznější příkoří a traumata. Fyzické i psychické týrání, bití do krve, zesměšňování, ponižování, zlámané končetiny, sexuální zneužívání členy rodiny, trenéry nebo učiteli. Znásilnění. Nerespektující přístup od lékařů. Ve školkách a školách nucení do jídla a poté nucení k pozření vlastních zvratků. Přivazování k nočníku. Zavírání do temných komor. Problematické vztahy s matkou, otcem nebo jejich novými partnery. Alkohol, drogy, fyzické tresty, dětské pokusy o sebevraždu a přání, ať už to peklo skončí, …

Když potom začala tyto bolavé komentáře a zprávy sdílet, přicházelo a přichází jich stále víc a víc. Jako když se spustí lavina. Tyto malé děti v dospělých tělech jako by konečně dostaly prostor promluvit. Otevřít své 13. komnaty a často až po letech hovořit o tom, co se dělo za zavřenými dveřmi a v jejich křehké dětské duši. O příbězích a vzpomínkách, které velmi bolí. Které by nejraději vůbec neměly nebo zapomněly. V těch zprávách se poznávali další a psali a psali a psali.

Co s tím dál?

Pod tíhou všech těch bolestivých prožitků začalo být jasné, že děsivé chování k dětem není zdaleka tak výjimečné, jak si možná myslíme.

Zdeňka pak viděla, že tohle je téma, o kterém je potřeba začít mluvit ještě hlasitěji. A že celá ta nevinná výzva nabrala obrovských rozměrů. Uveřejnila další příspěvek, v němž se svým týmem hledala dobrovolníky. Lidi, kteří jim pomohou toto téma uchopit, zpracovat, podpořit. A tak jsem se zapojila a už teď vím, že to bylo to nejlepší rozhodnutí. Jako by si mě to téma samo zavolalo. Vnitřně jsem cítila, že to je to ONO, co chci podpořit a čemu se ještě více věnovat.

V současné době nám, kteří jsme se do toho pustili společně, vzniká pod rukama něco, co – jak věřím – bude mít obrovský dosah a může v konečném důsledku pomoct ohromné spoustě lidí, aby se uzdravili z bolestí, které mají kořeny někde hodně dávno, ale hlavně hluboko. Často jsou to traumata z dětství, která nám velmi ublížila a silně si je uvědomujeme a nebo bychom je v první chvíli třeba ani nenazvali traumatem, a přesto nás dost negativně poznamenala do dalšího života.

Když se ponoříš do vší té bolesti

Posledních několik dnů jsem strávila mnoho a mnoho hodin ponořená do stovek takových bolavých a traumatických příběhů a můžu upřímně říct, že to je něco, co FAKT NECHCEŠ. Být po několik dní uzavřená v jakémsi mikrosvětě, kde existuje jen obrovská, obrovská bolest, zoufalství, smutek a beznaděj, by mohlo v člověku vyvolat pocit, že se snad nikdo v této zemi nechová k dětem hezky. A že jim všichni jen ubližují. Je to intenzivní, bolavý a jak obrovská je v těch příbězích síla, by mohl potvrdit, kdo ty screenshoty taky četl. V tu chvíli se nevyhnete silným emocím, protože vidět na jednom místě současně TOLIK bolesti a trápení malý dětský dušičky, to se nedotkne jen toho, kdo nemá srdce. Surové bití, zneužívání, znásilnění, psychický teror, traumata ze škol a školek, táborů, soustředění, z rodin, přivazování k nočníku, nucení do jídla a následně nucení k pozření vlastních zvratků a tak dále, a tak dále.

Na některá témata je člověk přirozeně citlivější než na jiná a nebo mu čtení takových 2000 bolavých screenů otevírá jeho vlastní trauma, vzpomínku, kterou by radši neměl. Naštěstí se do toho projektu zapojili jen super lidi a tak nějak přirozeně jsme si vytvořili podpůrný prostor pro to, když to někdo tzv. nebude dávat. Někdo pláče, někdo cítí nepohodu v těle, někdo musel jít rozdýchat na vzduch, … Já jsem neplakala, ale mráz celým tělem mi párkrát prošel a hezký to nebylo. Nejtěžší je pro mě samozřejmě vědět a číst o ubližování dětem a jakémkoli traumatu se sexuálním podtextem.

Možná ještě ani my sami v tuhle chvíli nevíme, co všechno tohle konání přinese a odstartuje, ale cítím v kostech, že to bude obrovský! Důležitý! Léčivý! Láskyplný! A tohle jsou projekty, který já vždycky podporovat budu a vždycky pro mě budou mít obrovský smysl. Protože jsem člověk a s lidským traumatem se potkávám skoro v každý terapii.

A všechno to vzniklo z vlastně nevinnýho nápadu.

„Nic tak hroznýho se mi nestalo!“

Mnoho těch lidských příběhů začínalo slovy: „Nic tak hroznýho se mi nestalo!“ nebo: „Když tak čtu ty příběhy, oproti ostatním jsem měl/a hezké dětství.“ A pak následovalo popisování toho nejhoršího pekla, jaké si vůbec můžeme představit.

Je až děsivé, jak si raněná duše dokážeme upravit realitu. Jak skutečnou tyranii dokážeme bagatelizovat nebo omlouvat pachatele takových činů, protože „oni se přece snažili.“ Člověk se v tom snaží přežít a když v takovém prostředí vyrůstá roky, zdá se mu být i to největší příkoří vlastně normální. Možná by ho ani nenapadlo, že bití, zneužívání a jakékoli děsivé praktiky nejsou v pořádku.

Častokrát jsem od různých lidí slyšela věty jako: „Dneska jsou děti hrozně rozmazlený a musí se s nimi jednat v rukavičkách! Mně rodiče taky místo vysvětlování jednu ubalili a žádné následky to na mně nezanechalo.“

Víte, nejsem žádná eko-bio Lesana a nežiju na růžovém obláčku, abych si myslela, že život s dětmi je vždycky jednoduchý a bezproblémový. Přicházejí těžká období, střety postojů a názorů, vymezování si hranic, …. Taky chápu, že rodiče jsou stále lidi a někdy prostě nemají svůj den, jsou vyčerpaní, unavení, nemají vždy náladu a může se stát, že jim ujedou nervy. Přesto jsem bytostně přesvědčená o tom, že jakékoli násilí (byť ho vnímáme jako neškodné, protože přichází jednorázově a „nejde přece o každodenní systematické týrání“, do vztahů nepatří. A stejně tak do vztahu s dětmi.

Uchránit dítě traumatu úplně nejde, ale…

Je naprosto jasné, že jako rodiče budeme dělat chyby. Není v lidských silách zajistit, aby si dítě ze života s námi neodneslo žádné trauma nebo šrám na duši. Nejen že to nejde zařídit, ale vlastně by to z jistého pohledu ani nebylo zdravé. Jde ale o to snažit se vytvářet jim bezpečné a láskyplné prostředí pro to, aby se s těmi nejrůznějšími traumaty, která na ně v životě číhají, dokázalo co nejlépe vyrovnat.

Nemám potřebu před lidmi obhajovat svůj názor nebo to, proč k dětem přistupuju tak, jak přistupuju (s respektem, úctou, nikdy jsem se k fyzickému ani psychickému trestu neuchýlila a problematické situace s dětmi jsem vždy řešila jinými způsoby). Cílem této části článku není ani to, aby mi někdo oponoval v duchu: „No, kdybys s dítětem zažila to a to nebo měla takové a takové dítě, tak bys mluvila jinak.“ Ne! Prostě to tak dělám, funguje mi/nám to a jsem tak spokojená. Myslím, že to, jak se chováme k dětem a potažmo k lidem obecně, je souborem několika věcí. Naší povahou, prožitými zkušenostmi, přístupu ke světu a životu, … Leccos z toho se může více či méně měnit v průběhu času, s lecčíms se dá pracovat. Když ale máme pevný základ, věřím, že takové to gró našeho chování k lidem a k sobě samým zůstává povětšinou stejné. Zjednodušeně – pro mě např. platí, že fyzickým nebo jiným trestům říkám jednoznačně NE! a nevím, o ničem, co by se muselo stát, aby se tohle v mém základním lidském nastavení změnilo.

Následky traumatu

Ovšem naše těla si pamatují, co zažila, ačkoli my už tuto vzpomínku třeba aktivně ve vědomí nemáme. Můžeme si myslet, že občasná facka nebo rána s námi nic špatného neudělala, že se nikam nezapsala a nezpůsobila žádné trauma. A po mnoho let to tak skutečně může vypadat. A pak se „ze dne na den“ jakoby z ničeho nic“ v nás možná něco zlomí.

Následky toho ne/pravidelného násilí a útlaku (ať fyzického nebo psychického) jsou často děsivé. Úzkosti, deprese, poruchy příjmu potravy nebo osobnosti. Panické ataky. Odpor k tomu mít vlastní děti. Agresivní výpady směrem k okolí.Nízké sebevědomí, nedůvěra v sebe sama nebo neschopnost vytvářet zdravé vztahy, …

Díky, že můžu!

V posledních dnech jsem četla mnoho a mnoho bolestivých příběhů. V takovém rozsahu, že není možné je ze sebe úplně setřepat. Spousta lidí, kteří je psali a zažili, si taky myslela, ze „to nic není“ a že „žádná hrůza se jim nestala“. A pak přišel moment, který tu vzpomínku a trauma aktivoval. Zvědomili si své trauma, protože najednou ve velkém měřítku poznali, že to, co se jim dělo, není v pořádku.

Jsem moc ráda, že jsem se do takového projektu zapojila. Věřím totiž, že tohle je pouze začátek a že to, co bude následovat a co ještě společně vymyslíme, vytvoříme, podpoříme, může pomoci mnoha a mnoha lidem. Mnoha těm zraněným dětem v dnes již dospělém těle.

Děkuju, že můžu!

I tady teď průběžně budu psát o tématu trauma. Z různých úhlů, v různých souvislostech a situacích. V terapiích s vámi často pracuju a jdeme do hloubky vaší duše. Trauma nejsou pouze ty „velké“ události, které si pod traumatem většina z nás představí (znásilnění, bití, autonehoda). Jsou to i situace mnohem drobnější a nenápadnější. A navíc, co je trauma pro nás, jiný zvládne bez potíží a naopak. O tom ale třeba zase jindy.

Všichni do jednoho nějaké trauma máme. Všichni do jednoho si zasloužíme se z něj uzdravit.