Jak jste už asi zaregistrovali, díky spolupráci s projektem Děti jsou taky lidi jsem začala psát i více článků o tom, jak se chováme k dětem.
V uplynulých několika týdnech jsem četla mnoho a mnoho článků, výzkumů, rozhovorů, jednu ucelenou knihu o traumatu, poslouchám podcasty, … Zkrátka – snažím se v tomto směru hodně studovat, poznávat, nasávat nové informace a taky vnímat, jak se jako společnost ke konkrétním tématům stavíme.
Anketa
Pod jedním z rozhovorů o fyzických trestech ve výchově, se objevila anketa, která měla (ano, uznávám, že jen na drobném vzorku respondentů) zmapovat, jak to my dospělí máme nastaveno ohledně trestů směrem k dětem. Výsledky ankety mě po pravdě docela šokovaly. 75 % lidí, kteří anketu vyplnili, si myslí, že je v pořádku dětem občas dát tzv. výchovnou facku.
Z jiných zdrojů, které jsem studovala, vyplynulo, že 2/3 dospělých byly v dětství fyzicky trestány. Nebo že 63 % Američanů používá fyzické tresty na děti ve věku 0-2 roky!!!
Pro mě facka je prostě facka. Násilný projev moci nad v tu chvíli v jistém smyslu slabším člověkem, když už nevíme, kudy kam. To, že se k takovému jednání dospělý uchýlí „občas“, „výjimečně“ nebo proto, „že je dítě neposlušné“, pro mě není argumentem proto, abych mu tu facku dala.
Proč bych vůbec měla přemýšlet nad tím, že nějaký problém „vyřeším“ tím, že jinému člověku způsobím bolest či šok tím, že ho uhodím?
Kdo mi dává právo zasahovat do tak intimního prostoru člověka a zrovna takovýmto drsným způsobem?
Například v práci, když uděláte chybu, porušíte dohodu nebo se zrovna nezachováte tak, jak po vás domnělá autorita vyžaduje, by bylo pro vás v pořádku, aby vás jen tak z pozice moci udeřila do obličeje (nebo jinam)? Dost o tom pochybuju!
Pravděpodobně byste hned věděli, že takový čin není v pořádku a dost možná byste hledali možnosti, jak se proti němu právně bránit. Protože tohle je přece nepřípustné!
Jaký rozdíl je pak v tom, když takto přistupuju k dospělému (kdy je jakékoli obdobné jednání trestným činem a dalo by se řešit jej soudně) a rozdíl v tom, když beztrestně takhle jednám s dítětem? Protože to je přece „moje“, „k němu si to můžu dovolit, vždyť ho vychovávám“.
Děti jsou taky lidi
Mám pocit, že na to velmi často nebo rádi zapomínáme. Máme pocit, že děláme pro dítě to nejlepší, fackou, bitím či plácnutím že mu vymezujeme hranice a vlastně se nic tak hroznýho nestalo. Nás přece rodiče taky bili. A nemáme žádné trauma/vyrostli z nás docela v pohodě lidi. Velmi častý argument lidí, kteří pohlavky a jiné rány v dětství dostávali. Dokonce sami často říkají, že jsou za to dnes rádi, případně omlouvají své rodiče za to, že k fyzickým trestům přistoupili.
Je to pro mě lidsky naprosto nepochopitelné! Je až děsivé, když si uvědomíme, jak mozek dokáže některé věci racionalizovat, omlouvat, přijmout je za normu, ačkoli mají násilný nebo násilnický charakter (mnoho zpráv začíná slovy: Mně se nic tak hroznýho nestalo a přitom pak následuje popis naprosto hrůzných událostí plných ran, bití, bolesti a zoufalství). Kolik lidí je přesvědčeno, že jim rány vlastně prospěly, že si je zasloužili a že je v pořádku předávat tenhle vzorec chování svým dětem.
Trhá mi to srdce!
Transgenerační trauma
Právě takovéhle zažité postupy typu: Škoda každé rány, která padne vedle, vytvářejí něco, čemu se říká transgenerační trauma. Protože jsme sami něco takového zažili a dokážeme si hlavou obhájit (možná i proto, že chceme potlačit a vytěsnit bolest a ponížení, které jsme při tom kdysi cítili), že to bylo v pořádku a vlastně z nás rány udělaly „dobrého člověka“, chováme se pak ke svým dětem stejně. A ony dost možná zase k těm svým. A takhle dál a dál, dokud v té generaci není někdo, komu násilí (a ano, i ta VÝJIMEČNÁ facka, plácnutí, … je násilí) připadá nepatřičné, nepřípustné, strašné.
V podstatě celá generace dnešních 30 nebo 40+ v tomhle modelu mohla vyrůstat, a tak se jí na takové výchově často nezdá být nic zvláštního ani špatného. Jsou to (uvnitř) zraněné děti, které si možná dosud ani naplno neuvědomily, že to poslední, co dítě potřebuje, jsou facky a bití.
Dítě potřebuje lásku, péči, pocit bezpečí. Uvědomme si, že když se narodí miminko, je zcela odkázáno na péči (většinou) rodičů. Ty vnímá jako Bohy, bezmezně je miluje, vzhlíží k nim (bohužel často i ve chvíli, kdy se k němu chovají hrubě). Oni jsou tu proto, aby zajistili všechny jeho potřeby. Od stravy až po citové a emoční zázemí a bezpečí. Tam, kde dítě žije, by se mělo cítit být chráněné a milované. Pak najednou tenhle „Bůh“ nebo „Bohyně“ přijde a v krizových situacích dítě udeří. Ve své podstatě je jedno, jestli to udělá 4x za rok. Už v ten moment narušuje vztah mezi sebou a dítětem. Vysílá k dítěti informaci o tom, že „doma není bezpečný prostor“. A když v tomto dítě žije roky, považuje právě takové jednání za normální a ani ho nenapadne myslet si, že by to šlo nebo mělo být jinak.
Právě proto je dnes tolik dospělých lidí, kteří až zarytě věří tomu, že facky, které dostali, byly vlastně v pořádku. Je mi z toho opravdově smutno! Kolik lidí potřebuje své zraněné dušičky uzdravit, a protože se na minulé události svého života dívají poněkud pokřivenou optikou (aby sami sebe ochránili a nemuseli se vystavit vší té bolesti, která se v nich za ty roky nastřádala), vlastně ani neví a nepřipouští si, že tato zranění v nich zanechala stopy.
Kdybych se vás zeptala na pár otázek …
- Je v pořádku, aby muž ve vztahu bil svou ženu?
- Je v pořádku, abychom ubližovali seniorům?
- Je v pořádku, abychom zaútočili na cizího člověka na ulici?
- Je v pořádku, abychom prodavačce v obchodě ubalili facku, protože nereagovala tak, jak jsme chtěli?
- Je v pořádku chovat se násilně ke zvířatům?
- Je v pořádku vybíjet si svou frustraci nebo špatný den na paní za přepážkou na poště a jednu jí vrazit?
Co mi odpovíte?
A s dětmi je to úplně stejné! Jsou malé, zranitelné, nemohou se většinou účinně (u)bránit větší síle a autoritě. O to víc bychom je měli chránit.
Jakékoli násilí je prostě násilí. Není rozdíl v rozsahu. Taky si nejspíš neřekneme: Vždyť já kradu jenom trošku. Prostě kradu! Hotovo! Je jedno, jestli škoda je v řádu sto korun nebo milionů. Je to krádež. U fyzických trestů je princip stejný.
Já vím, nemusí se mnou každý souhlasit. Někomu se při čtení tohoto článku bude uvnitř příčit úplně všechno. Budou ho napadat myšlenky obhajující výchovnou facku, protože „přece každý objektivně ví, že dát někomu jednou za čas lepáka, není tak škodlivé jako bít ho kontinuálně“. Jenže to je zase jen výmluva, obhajoba, abychom si pod tíhou svých zranění, frustrací, bolestí či selhání nemuseli přiznat, že ve zdravých vztazích prostě není v pořádku kohokoli bít a vystupovat proti němu silou. Není to v pořádku!!!
To, že se to v praxi děje (a bohužel v o dost větší míře než si uvědomujeme), samozřejmě vím. Tyhle články nebo aktivity ve spolupráci s Děti jsou taky lidi ale tvořím proto, abychom o tomhle tématu začali přemýšlet. Abychom se vůbec otevřeli diskuzi a myšlenkám na to, že rány nejsou známkou lásky člověka k člověku. Abychom třeba krůček po krůčku pochopili, že ano, „naši mě tloukli nebo usadili jednou výchovnou fackou“, ale když se třeba konečně odhodlám a troufnu se podívat do své (dětské) duše, rozhodně je tam někde uvnitř vzpomínka na to, jak těžké a traumatické to pro mě bylo“. Že jsem v tu chvíli rozhodně necítil/a máminu lásku ani bezpečí. Že jsem jí za to nebyl/a vděčný/á, ale cítil/a jsem se zraněný/á, ponížený/á a dost možná jsem ani nechápal/a, co se děje.
To až postupem času si v mysli tvoříme berličky, které nám pomáhají v té situaci přežít. Nebývá výjimkou, že své trauma člověk potlačí, aby s ním vůbec dokázal žít dál. Často si lidi v dospělosti ani nejsou jistí, jestli vůbec danou situaci zažili, mají pocit, že se jim to zdá, že si ji možná vymysleli. Je to popření, protože ta tíha traumatu je pro ně tak obrovská, že mají strach jí čelit.
Není jednoduché podívat se své bolesti a traumatu do tváře. Ne každý to zvládne. Ovšem čím dál víc kolem sebe vidím, jak moc zraněná a ztracená je generace dnešních dospělých, pro které byly fyzické tresty zažitou normou. Celá generace se potřebuje uzdravit. Čím víc těch příběhů vidím a poznávám, tím víc jsem si jistá, že každý pidi krůček, který k tomu uzdravování a osvětě o traumatu udělám, má obrovský smysl.
Ze všech těch výzkumů, které jsem dosud k tématu četla, jasně vyplývá, že facka, plácnutí ani jiný fyzický trest nevede ke změně chování dítěte. Naopak se dítě učí, že je v pořádku řešit problémy silou. Děti, které vyrůstaly ve výchově, kde docházelo k fyzickým trestům, pak ve zvýšené míře šikanují ostatní, jsou agresivnější, vznikají u nich poruchy osobnosti a podobně.
Zapsané, byť neuvědomované trauma
Všechno, co se nám v životě uděje, ač si to v tu chvíli možná ne vždy uvědomujeme, se nám zapisuje do těla i do podvědomí, i když tu vzpomínku zrovna nemáme ve vědomé paměti. Nezmizí proto, že se na ni zrovna nedíváme nebo nechceme dívat. A když tyhle události a trápení nezpracujeme, s láskou neošetříme, velmi pravděpodobně se dříve či později znovu ozvou. V podobě našeho agresivního chování, nezvládnutých emocí nebo třeba zdravotních problémů.
Mnohdy máme problémy ve vztazích, v práci. A nevíme proč. Nechápeme, proč se bojíme otevřít lásce, proč si stále dokola nacházíme stejný typ partnerů nebo proč v nás některé události vyvolávají nekontrolovatelný pláč si vztek. Ale důvod vždycky je. Tam někde uvnitř. V duši, která byla možná kdysi dávno velmi zraněná.
