V posledních dnech jsem poslouchala dva rozhovory s moderátorkou Ester Janečkovou, v nichž mimo jiné hovořila i o svém synovci Filipovi. Určitě jste v médiích zhruba před 8 lety zaregistrovali, že Filip spáchal sebevraždu. Byl homosexuál a zjednodušeně řečeno – nechtěl a nezvládl žít ve společnosti, která je tak silně homofobní.
Zanechal dopis na rozloučenou, ve kterém psal, že bude rád, pokud jeho čin přinese i něco dobrého a o tématu homosexuality se začne více hovořit.
Přemýšlím, jak obrovskou tíhu musel cítit (nejen) patnáctiletý člověk, když se odhodlal k takovému radikálnímu činu. Jak moc nešťastný a zoufalý musel být. O tom, jak těžký je takový odchod pro rodinu lidi, kteří ho měli rádi, ani nemluvím.
Ester v obou těchto rozhovorech mluví i o tom, že Filipovo konání skutečně přineslo i něco pozitivního, protože se pak ona sama zapojila do projektu S barvou ven a všemožnými prostředky a způsoby dělá vše pro to, aby pro všechny gaye a lesby byl život a comming out jednodušší.
Ne/tolerantní společnost
Mám pocit, že ač se česká společnost tváří směrem k homosexuálům jako velmi chápavá a tolerantní, ve skutečnosti to není tak, jak na oko. Ozývají se hlasy typu: Mně homosexuálové nevadí… ALE nechci, aby se přede mnou líbali, drželi za ruku, … nezajímá mě, jak to mají v posteli a neměli by na sebe příliš upozorňovat.
Tohle ale přece není tolerance! Ani úcta ani respekt k člověku.
Představme si sami sebe v pozici, kdy jsme v něčem jiní. Pro zjednodušení příkladu třeba fyzicky. Třeba že máme popálený obličej.
Člověk, který má na těle, na tváři popáleniny, je chtě nechtě taky vystavený nepříjemným pohledům okolí. Někteří na něj na ulici dlouze civí, protože se s ničím takovým dosud nesetkali a „zhyzděný“ obličej přitahuje jejich pozornost. Jiní naopak odvrací zrak, protože neví, jak mají reagovat. Jen skutečně velmi málo lidí se nad podobným člověkem nepozastaví a bude se chovat přirozeně.
To, co je jiné a nějakým způsobem vybočuje, máme stále tendenci vnímat jako divné a nenormální. Pak mnohdy ani nemáme snahu a chuť se cokoli bližšího o člověku nebo daném tématu dozvědět a raději ho předem zavrhneme. Jsem přesvědčená o tom, že většina těchto odmítavých postojů k čemukoli nebo komukoli JINÉMU, pramení ze strachu z neznámého. Máme pocit, že cokoli cizí a jiné ne pro nás nebezpečné. Svým způsobem je to přirozený pud obdobné pocity mít. Ovšem to, jestli ten strach z neznáma překonáme a budeme se chtít o dotyčném něco dozvědět, je naše VOLBA. Máme možnost se svým strachem (pochybností, nejistotou, … pracovat, naučit se s ní zacházet). A uznejte, většinou, když něco/někoho blíž poznáte, strach i pochybnosti se postupně rozplývají a nemáte už takovou potřebu jej soudit a jakkoli hodnotit.
Uvnitř křehké duše
Jak těžké musí být v 21. století (!!!) pro mladého člověka, který objevuje svou identitu a sexualitu a který zjišťuje, že se mu líbí ti stejného pohlaví, nejen se s tím popasovat sám vnitřně (vzpomeňme, jak křehké bylo naše období dospívání), ale také vystoupit před lidi a říct: Jsem gay/jsem lesba, když všude kolem cítí opovržení, nenávist a odstup, jako by byl vadný a prašivý? Dovedeme si tohle představit a vcítit se do toho?
Jednoduché to v naší společnosti homosexuálové stále nemají.
A co teprve, když přijde „napřetřes“ otázka adopcí homosexuálními páry.
Dva tátové … nebo dvě mámy, no a co?
Už nějakou dobu sleduji na Instagramu účet Dva tátové. Michal a David Vaníčkovi mají dvě holčičky Adélku a Marušku od náhradní matky. Jejich profily a podcasty se mi do cesty připletly už kdysi dávno a stále je sleduji se zaujetím. Jsou to totiž (soudě dle postů na sociálních sítích a jejich názorů) úplně skvělí muži. Otevření, laskaví, lidští … prostě úplně NORMÁLNÍ fajn lidi.
O holčičky se starají, povídají si s nimi, jezdí na výlety, vedou je k tomu, jak (že slušně) se mají chovat a tak dále. Mají sice doma dva tatínky, ale žijí běžný krásný život, jak věřím, s pohodovým dětstvím. Všechny jejich potřeby jsou zajištěny a naplněny, zřejmě nijak nestrádají emocionálně ani materiálně. Jsou to zdravé holčičky a z toho, co jsem pochytila, nijak netrpí tím, že se o ně nestará maminka.
Hranice normality
Jsem přesvědčená, že problém vůbec není v tom, jestli má dítě doma dvě maminky nebo dva tatínky. Jestliže mu dokážou zajistit bezpečný domov, obstarají všechny jeho potřeby, dají mu lásku, oporu a péči, nevidím na tom nic špatného. I dítě v této rodině může být šťastné. Teď se samozřejmě mohou ozývat hlasy, že taková rodina není normální. Položme si ale otázku, co je v dnešní době NORMÁLNÍ?
Každé druhé manželství se rozvádí, stále častěji se objevují případy, kdy otec pije, bije svou manželku a týrá děti (nemusí se to týkat jen otce, samozřejmě). A takové chování přece také není normální! Není přijatelné, , aby se někdo choval k dětem či partnerovi násilně. A přesto se to děje dnes a denně. Navíc hranice normality se rok od roku mění a posouvá. Všude najdeme něco, co se nějakým způsobem vymyká od ostatních rodin.
Můžete namítnout, že dítě potřebuje přirozený mužský a ženský vzor, že rodina, kde jsou dva muži/dvě ženy a dítě, není skutečnou rodinou. Můžete např. namítnout, jak mohou dva muži holčičkám správně vysvětlit jisté ženské záležitosti. Jak s nimi budou později hovořit třeba o menstruaci. A můžete říct, že je to zvrácené, nechutné a kdoví jaké.
Ale proč by mělo být? Na světě i tak je mnoho rodin, kde třeba právě ta maminka chybí. Možná někomu zemřela, a tak se s těmito dívčími otázkami musí nějak popasovat táta. Má se stydět a kolem holčičky našlapovat po špičkách, protože neví, jak na to? No, to bychom asi moc daleko nedošli. A každý nemá tu možnost požádat nějakou blízkou ženu, aby s dívkou toto téma probrala.
Dávám ho tu samozřejmě teď jen jako ilustrační. Situací, ve kterých se může zdát být přirozenější fungování otce/matky víc než toho druhého z tradiční rodiny, bychom našli jistě víc.
O lidskost a přístup jde především
Chci tím ale říct převážně to, že absolutně nevidím problém v tom, když se o dítě starají dva lidé stejného pohlaví. Vždycky je to totiž primárně O LIDECH (než tom pohlaví) a o přístupu. O otevřenosti a upřímnosti. Věřím, že ti, kteří se rozhodnou vychovávat děti ve stejnopohlavním páru, jsou povětšinou už natolik otevření a přímí v komunikaci, že pak nemají problém takto lidsky a otevřeně mluvit i s dětmi o tom, jak to je a proč ony třeba doma maminku nebo tatínka nemají.
Pokud dítě roky žije v domácnosti se dvěma táty nebo maminkami, je to pro něj přirozené a normální. Nepozastavuje se nad tím, že je u nich doma něco špatně. Je šťastné, spokojené, má vše, co potřebuje, tak proč by řešilo něco víc?
Ten problém totiž není v dětech, ale v nás dospělých, kteří dětem předkládáme své názory a postoje na homosexuály s předsudky a opovržením. To když doma dítě uslyší, že „to jsou odporní teplouši“ a podobně, teprve potom (možná) začne přebírat názor dospělých, pokud si ještě pevně nevytvoří svůj vlastní. To my svým homofobním chováním dětem ukazujeme, že je na gayích či lesbách něco špatného. Ale ono není.
Jsou to totiž taky lidi. Stejně jako my. Stejně jako my mají podobné potřeby, touhy, přání. A mají stejné právo na to, aby žili spokojený a naplněný život.
Pokud někdy dospějeme k tomu, že bude adopce homosexuálními páry legislativně posvěcena, problém nastane v něčem jiném. Ona „chyba“ totiž nemusí být tak úplně v homosexuálech jako spíš ve společnosti, která k nim stále přistupuje s předsudky a opovržením. A takových lidí je mezi námi pořád dost.
Zátěž především pro adoptované dítě
Samozřejmě, že dítě, které by si z kojeneckého ústavu nebo dětského domova odvedl homosexuální pár, by to MOHLO mít v životě těžké. Už ve školce nebo ve škole by se mu děti mohly vysmívat a dívaly se na něj skrz prsty, protože vybočuje z davu. Stejně jako jeho potenciální rodiče. Lidi všeobecně nemají rádi jakékoli odchylky. Můžete třeba jen nosit brýle, kulhat nebo být naopak geniální dítě a hned nezapadáte mezi kolektiv spolužáků, protože jste prostě jiní. A to se v naší společnosti moc nenosí. Hned vám dají nálepku. „To je TEN DIVNEJ“ nebo „To je TA, KTEROU VYCHOVÁVAJÍ DVĚ LESBY!“ A všichni asi víme, jak důležité pro člověka je, aby se začlenil mezi spolužáky nebo partu kamarádů.
Nijak mu situaci neulehčí, když hned od začátku bude oproti ostatním znevýhodněný. Děti umějí být úžasně upřímné. A taky kruté! Takže pokud nejste dostatečně zralí na to, abyste dokázali čelit i útokům a posměškům a nebrali si je moc k srdci, protože víte, že lidé jsou různí, jejich řeči vám mohou ublížit. Tohle může být jedním z důvodů, proč se u nás adopce homosexuálními páry ještě neuzákonily. Je to velmi citlivé téma a nemělo by se uspěchat. Koneckonců – na povolení registrovaného partnerství se u nás čekalo mnoho let a diskuze byly tenkrát podobně bouřlivé, vzpomínáte? Ovšem – dítě často reaguje právě tak, jak vidí doma. A tak pokud si doma vyslechne, že „to je dítě o těch divných homosexuálů“, velmi pravděpodobně i pro něj budou ti druzí divní a bude si na ně ukazovat prstem. No a nebo naopak – může se na situaci dívat s dětskou pravdivostí, bez předsudků a nevidět na dvou tatíncích nebo dvou maminkách nic špatného, jen se možná zeptá doma, jak je to možné…
Tolerance
Je utopie myslet si, že naše společnost přijme lesby a gaye ve sta procentech. Mlčet bychom o nich ale neměli, diskuze je potřebná. Stejně jako informovanost a ochota přijmout ostatní se všemi jejich klady, zápory i osobnostními rysy. Asi se máme všichni pořád co učit. Vždycky, když někde slyším nějaký homofobní názor, kladu si otázku, co by takový člověk dělal, kdyby k němu za pár let přišla třeba jeho dcera a řekla mu, že je lesba?! Zavrhl by ji?
