Nevím, jak to máte vy, ale téměř vždy, když se s někým bavím o jeho rodičích, slyším doslova nebo alespoň mezi řádky strach a obavu, že bude dotyčný stejný rodič jako byl jeho otec nebo matka.
Musím se hned na začátku přiznat, že občas, když vidím svoje gesta nebo výraz v obličeji, taky se přímo zděsím, když v nich rozpoznám svou mámu. Od každého z rodičů máme polovinu své genetické výbavy, a tak ať už s nimi máme jakýkoli vztah, jisté podobnosti ve vzhledu a případně v povaze (pokud máme příležitost je porovnat), asi nepřehlédneme nikdo.
Slyšeli jste někdy od svojí mámy větu typu:
„Nojo, co jsem taky mohla od tebe čekat, jsi stejný jako tvůj otec!“
Nebo:
„Tuhle svou příšernou hysterii máš po matce!“
A slyšíte v těch tvrzeních taky tu negativní konotaci?
Mnohým dětem takové přirovnání opravdu nezalichotí. Zvlášť, když ví, že ten, kdo obdobnou větu vyslovuje, má s daným rodičem osobní problém a nerozešel se s ním zrovna v dobrém. Skoro aby mělo pak dítě (byť třeba už dávno dospělé) výčitky a vztek či strach, že je opravdu stejné jako jeho máma nebo táta. Často si to totiž ani ono samo nepřeje.
Nevyživené děti v nás
Vztahy mezi rodiči a dětmi jsou někdy složité. Ať jste měli pohodové a láskyplné dětství nebo jste si už jako děti z různých důvodů procházeli peklem, určitě se ve vaší duši nachází alespoň jedno bolavé místo, které se váže na nepěknou vzpomínku nebo zážitek s rodičem, který vás bolel a velmi silně vás uvnitř zranil. Bývají to větší či menší křivdy, bolesti, nenaplněné potřeby nebo neopětované city, po kterých jsme jako děti toužili a od rodičů se nám jich nedostalo nebo nám z našeho pohledu bylo rodiči jinak ublíženo.
Se zraněnými vnitřními dětmi v tělech dospělých se setkávám skoro při každé terapii.
To nejlepší, co mohou udělat
Důležité je si na tomto místě uvědomit, že (jak věřím) drtivá většina rodičů chce pro své děti to nejlepší a dělala maximum pro to, aby byly jejich děti šťastné, zdravé a spokojené, aby se o sebe uměly postarat a dokázaly nějak fungovat v mezilidských vztazích a ve světě vůbec. Naši rodiče nám jistě chtěli předat to nejlepší – zajistit všechny naše potřeby, dát nám lásku, zázemí, podporu, … všechno, co jsme potřebovali pro svůj zdravý a vyvážený vývoj.
Možná se na té cestě občas něco zadrhlo. Možná jsme se cítili nemilovaní, nepochopení nebo na nás byli rodiče přehnaně přísní a dost možná ani pro ránu nešli daleko. Možná, že nás coby již dospělé a zralé bytosti to do dneška bolí. Naprosto tomu rozumím a věřte, cítím s každým takovým zraněným (vnitřním) dítětem.
Některé situace je velice těžké vidět z nadhledu. Pod tíhou vlastní prožité bolesti a ran, které jsme utržili, není snadné vidět v rodičích lidské bytosti, které prostě udělaly chybu. My lidi totiž chyby děláme jak na běžícím páse. A protože nejsme dokonalí a v porodnici nedostáváme žádný návod, jak vychovat šťastné a nikdy nezraněné dítě, dost možná i my sami jsme udělali nebo uděláme (s veškerou snahou se tomu vyhnout a s vírou, že děláme opravdu to nejlepší) něco, co stejnou bolestivou ránu zanechalo nebo zanechá v našem vlastním dítěti. Tak to je a asi nemá smysl nalhávat si, že my jako rodiče se žádné takové fatální chyby nikdy nedopustíme.
Co když „to něco“ chybí napříč generacemi
I naši rodiče byli kdysi dětmi. I oni měli maminku a tatínka, kteří se jistě ze všech sil snažili předat jim ze sebe to nejlepší. Jenže i naše babička s dědečkem jsou lidé chybující. A možná ani oni kdysi od těch svých nejmilovanějších nedostali lásku, obejmutí, péči, … A tak potom, když se jim narodilo jejich vlastní dítě, nevěděli, jak se to dělá, aby se jejich děťátko cítilo milované a důležité. Třeba byla jejich předchozí bolest nebo prázdnota tak veliká, že ze sebe nedokázali vykřesat tyto tolik důležité a potřebné city a činy, kterými by nám dali najevo, jak moc nás milují.
Prosím, přes všechna naše vnitřní zranění, křivdy a bolesti, které si z dětství neseme, nezlobme se na svou mámu a tátu! Vím, bude to asi chtít ještě hodně času a péče než se naše rány zacelí. Za některými trápeními není jednoduché udělat jen tak tlustou čáru. Ale to po nás vlastně ani nikdo nechce. Daleko podstatnější totiž je, jestli si tyhle svoje bolístky budeme chtít vláčet životem dál, a nebo jestli si pro sebe najdeme cestu, jak je vyléčit. Tak aby nás už tolik nebolely. A tohle si může rozhodnout každý sám.
Strach, že budu stejná jako moje matka/otec
V situaci, kdy nemáme s některým z rodičů zrovna harmonický vztah a něco zásadního nás od nich bolí nebo nám vadí nějaký aspekt v jejich chování, pak nás asi přirozeně napadne věta: Co když budu stejná jako moje máma nebo táta, až budu mít vlastní děti?
Strach z toho, že by se v nás v nepravý čas a na nepravém místě projevili naši rodiče, může být někdy až paralyzující. Může nás napadnout i to, že než abychom svým dětem ublížili stejně jako bylo ublíženo nám, to si snad radši ani žádné děti nepořídíme. Geny jsou přece silné, no ne? 🙂
Věřím, že pro to, abychom neopakovali chybu (svojí nebo chybu někoho jiného) je základem to, abychom si UVĚDOMILI, že to byla chyba.
Vždycky máme VOLBU!
Buď můžeme do světa neustále vykřikovat, že my jsme přece žádnou lásku (porozumění, péči, … doplňte si dle svého) od rodičů taky nedostali a jsme už prostě takoví (bez snahy cokoli změnit a zlepšit), a tak je taky nikomu nedáme a nebo PRÁVĚ PROTO, že nám láska, péče, podpora a pohlazení v dětství chyběly, tak je v sobě najdeme a pak je ve vrchovaté míře poskytneme svým dětem. Protože nechceme, aby se cítily stejně zraněné a nevyživené jako my tenkrát.
Já už mám vybráno. A vy?
