Nedávno jsem pro vás sepsala článek o knihách, které mám ráda a které mi hodně daly, obohatily mě a poznatky z nich zapadly do mojí vnitřní skládačky. Teď je tu další pokračování tohoto článku, opět formou konkrétních úryvků, které v knihách najdete. Třeba právě skrze ně ucítíte, jestli si některou z nich sami budete chtít přečíst.
Moje milá smrti – Veronika Hurdová
Kdo Honzu zná, ví, že pořád někde něco zapomínal. Dělala jsem si z něj srandu a zapisovala si to. Třeba peněženka 5x, občanka 8x, zapomenutá knížka v MHD 4x, několikrát ztracené, zabouchnuté nebo v pračce vyprané klíče, batoh v restauraci v Mnichově, recepty od lékaře, nesčetněkrát ztracený parkovací lístek, na loňské dovolené na Kanárech během 10m, co vyšel ze zlatnictví, dokázal ztratit prstýnek, který mi z lásky koupil.
V paměti mi utkvěly taky dvě příhody spojené s porodnicí. Poprvé mi zapomněl vzít tašku na oddělení šestinedělí, takže jsem si první den po porodu musela půjčovat i spodní prádlo a kartáček. Když nás zase s Grétkou vyzvedával, zapomněl nám vzít civilní oblečení, takže jsem jela domů v noční košili a Grétka, zabalená do ručníků, měla na hlavě místo čepičky moji podprsenku. S Marjánkem sice žádnou tašku nezapomněl, ale když nás jel vyzvednout, zabouchnul si klíče od auta a domů jsme jeli taxíkem. Ještě teď si pamatuju, jak se tam s taxikářem naháníme po celém motolském areálu.
S jeho talentem na ztrácení věcí nešlo žít jinak, než se smířit s tím, že některé věci vám ze života prostě ze dne na den zmizí a že nemá cenu nad nimi truchlit, protože vždycky je něco důležitějšího, pro co stojí za to v daný moment žít. Možná nás tím všechny Honzík postupně připravoval na to, že jednoho dne zmizí i on.
Většinu z nás asi napadají myšlenky, jak je to nespravedlivé, že odejde mladý úžasný člověk, táta od malých dětí. Já se na to zkouším dívat jinak. Třeba tak, že Honza už si tu splnil všechno, co měl. Rozdal dost lásky, vykonal dost dobra a vší silou se snažil všechny kolem sebe nasměrovat na správnou cestu. Když byl se svým dílem spokojený, mohla jeho duše odejít. Mám sice strach, jestli mě toho naučil dost a jestli zvládnu jít životem bez jeho pomoci. Ale podle něj asi jo, tak mi nezbývá než to respektovat.
Jsme teď možná všichni smutní, že odešel někam, kde je mu doufám líp než s námi. Věřím ale také v to, že smutek, který cítíme, je spjatý s naší fyzickou existencí v tomhle světě. Ale z hlediska toho, co pro sebe navzájem s Honzíkem znamenáme, je těch pár let, co tu na Zemi budeme ještě strašit, naprosto nepodstatných. V pohádce Jak se budí princezny říká poslední sudička, že „láska je silnější než smrt“. Naplňuje mě štěstím myšlenka, že se spolu s Honzíkem zase jednou sejdeme.
Prostor pro duši – Vlastina Kounická Svátková
Na základní škole jsem si do dlaní psala hesla: lepší, oblíbenější, hezčí. Ruce pevně sevřené strachem, že budu na posměch. Když se nikdo nekoukal, četla jsem si svá hesla a představovala si, že se vše jednoho dne splní. Že nebudu osamělá sedět v první lavici jako terč kružítek od spolužáků zezadu. Představovala jsem si, že budu mít přátele, kteří mě nikdy neopustí a nezradí. Představovala jsem si, jak mě někdo jednoho dne pochopí.
Někdo. Kdokoliv. Alespoň jeden jediný …
Ochota všem se zavděčit, být nejhodnější, tichou, nekonfliktní holčičkou přerostla do vzteku. Nešlo to udržet. Nešlo být dokonalá. Když jsem nosila samé jedničky, doma byl klid, ale ve škole se se mnou nikdo nebavil. Když jsem přišla o pár minut později domů, doma o mě zlomili vařečku, ale zase mě můj kluk neopustil hned po prvním rande. Představovala jsem si, jak mi někdo řekne, že jsem skvělá.
Někdo. Kdokoliv. Alespoň jeden jediný …
Na střední škole jsem si ostříhala vlasy na ježka. Seděla jsem vždycky stranou a chtěla, aby mě nikdo neviděl. Pozorovala jsem všechny ty krásné, oblíbené holky, ty vzdorující, kašlající na školu a pravidla.
Byla jsem plná vzdoru a odmítání.
A ze všeho nejvíc jsem odmítala samu sebe: hlavně ať mi nikdo neřekne, že jsem hezká nebo skvělá. Stejně bych mu nevěřila. Stejně by mi lhal.
Ve dvaceti jsem byla sobec, který se žene za dokonalostí. Na dně, ve kterém jsem se ocitla, bylo bláta po kolena. Žádná sebeláska, žádná úcta k člověku, který na mě znechuceně koukal v zrcadle.
Když jsem zjistila, že čekám syna, pomalu jsem narovnala křídla a ze všeho se omyla. Po porodu jsem vstala a chtěla odejít na pokoj. Začali na mě křičet, že jsem divná. Že nechci zašít, že nechci čípek na bolest. Že nechci odvézt na kolečkovém křesle. Ale já je neposlouchala.
Ve třiceti jsem byla mámou dvou synů. Přišlo dno ještě hlubší, sraček ještě víc. Můj tehdejší manžel mi říkal, že jsem divná. Že nejsem hodná a poslušná, že nejsem nekonfliktní, že se mám jít léčit, že si těch pár facek zasloužím. Neposlouchala jsem, vstala, narovnala polámaná křídla a odešla. Trvalo to ale příliš dlouho. Zbytečně moc dlouho…
Za pár let mi bude čtyřicet. Občas ještě někde najdu šmouhu od bláta. Nejde vyprat ani vyčistit. Dno je strašně blízko, ale stejně tak je blízko cesta ke štěstí.
A já říkám, že je to v pořádku.
Je v pořádku být smutná, i když všichni kolem vám tvrdí, že nemáte ke smutku žádný důvod a že máte být pozitivní.
Je v pořádku neusmívat se vůbec, když to tak necítíte, i když muži by chtěli ženu, které se úsměv natrvalo zasekne na ksichtě, ať se děje cokoliv.
Je v pořádku zakřičet, když jste plná vzteku, i když se dočtete, že takhle se „Bohyně“ nechová.
Je v pořádku, že vám vaše děti vyčtou, že jste zlá, protože ony jsou taky často na zabití.
Je v pořádku, že poránu vypadáte hrozně. Vypadáme tak úplně všechny. Jen ty s umělými řasami vypadají o něco líp.
Je v pořádku mít velkou potřebu lásky, všichni ji máme. Jen někteří se to bojí přiznat, aby nebyli opět zraněni.
Je v pořádku neumět přijít první a druhého obejmout. Pokud to váš partner umí, svým příkladem vaše rány vyléčí a vy se to naučíte.
Je v pořádku pořád dokola opakovat ty samé chyby. Poosmé, podeváté nebo podesáté už je nezopakujete, protože to už možná v tomhle životě ani nestihnete.
Je v pořádku nechat odejít toho, koho máme rádi, když vidíme, že mu už nemůžeme nijak pomoct.
Je v pořádku, že nám přátelé vyčítají, že voláme, jen když něco potřebujeme. Dáváme tím najevo, že je potřebujeme.
Je v pořádku, že nás mnoho lidí nemá rádo. Někdo má. Alespoň jeden jediný.
Možná právě teď na vás kouká v zrcadle.
Svět bez stížností -Will Bowen
Jaký podle mě bude svět, až si jedno procento celosvětové populace přestane stěžovat?
Einstein řekl: „Žádný génius nepoužil víc jak osmnáct procent svého mozku.“ Vědci dnes tvrdí, že žádný génius nepoužil víc jak deset procent svého mozku. Většina z nás si vystačí s pěti, šesti nebo sedmi procenty.
Pokud se nám podaří přežít a mít před sebou ještě nějakou budoucnost, pokud budeme žít a mít dost odvahy, abychom se o sebe navzájem starali, pokud budeme mít dostatek odvahy milovat, můžeme si zkusit představit, jací budeme, když si jedno procento ze šesti miliard lidí na světě nebude stěžovat.
Jaké by to molo být?
Podle mě bychom se nejspíš vysmáli válce. A tím mám na mysli samotné slovo „válka“.
Prohlásili bychom: „Válka? To jako že mám jít a zabíjet někoho jenom proto, že se mnou nesouhlasí? Hm! To přece neudělám.“
Jen si představte, že by by lidé k sobě navzájem byli zdvořilejší. Chovali by se k sobě znovu laskavě v obývácích, v ložnicích, v dětských pokojích i v ložnicích.
Kdyby si jedno procento lidí na celém světě nestěžovalo, záleželo by nám víc na dětech a uvědomili bychom si, že každé dítě je naším dítětem. Černé dítě a bílé dítě, hezké dítě a obyčejné dítě, asijské dítě a muslimské dítě, japonské a židovské dítě – všechno jsou to naše děti.
Kdyby si jedno procento z nás přestalo stěžovat, přestali bychom vinu za své chyby svalovat na druhé a přestali bychom je nenávidět za to, že domněle můžou za naše chyby.
Jen si představte, že bychom se častěji smáli a měli bychom neutuchající odvahu se navzájem dotýkat. Byl by to začátek ráje – tady a teď.
Hygge: prostě šťastný způsob života – Meik Wiking
Hyg? Hýge? Hygé? Není důležité, jak budete „hygge“ vyslovovat, či dokonce hláskovat. Na otázku, jak se vyslovuje nějaká emoce by jeden z největších filozofů naší doby – Medvídek Pú – odpověděl: „Emoci nepíšete, emoci cítíte.“
Správně napsat a vyslovit „hygge“ je ještě jednoduché. Ale přesně vysvětlit, o co se jedná, to už je trochu zapeklité. Hygge bývá popisováno různě, od „umění vytvářet sounáležitost, „útulna na duši“ a „schopnosti hodit starosti za hlavu“ přes „vyhledávání všeho, co nás uklidňuje“, „důvěrnou pospolitost až po moje oblíbené „kakao s rozsvícenou svíčkou“.
Hygge je atmosféra, která nás obklopuje, a vědomé prožívání štěstí. Je to způsob bytí s lidmi, které máme rádi. Je to pocit domova. Pocit, že kotvíme v přístavu bezpečí, kde jsme chráněni před světem a kde si můžeme dovolit být sami sebou. A můžeme si třeba dlouho povídat o všech těch malých nebo velkých věcech života nebo klidně a nevtíravě sdílet tichou společnost jeden druhého nebo si prostě jen tak o samotě vychutnávat šálek horkého čaje či lahodnou kávu s čepicí napěněného mléka.
