Už jste se s tím možná taky setkali – stalo se vám něco, co vás totálně rozložilo, rozesmutnilo, srazilo na kolena. Plakali jste, protože vás bolela duše. A někdo – možná blízký přítel nebo člen rodiny – vám řekl: „Nebreč!“
Vlastně to myslel dobře. Nechce přece, abyste se trápili. Nejspíš mu také není zrovna dvakrát příjemné, že vám tečou slzy proudem, cítí vaši bolest a přitom neví, jak vám pomoci. A tak řekl tohle jednoduché slovo: NEBREČ!
A možná si vůbec neuvědomil, jak vy jej ze své pozice můžete vnímat.
Věty, které nepomáhají
Tak schválně – pomohlo vám někdy ve chvíli, kdy jste potřebovali vyventilovat své emoce, když vás v tom někdo, byť jen slovně, zabrzdil? Dokážu si představit, že ani onomu člověku, který takovou větu pronese, by se ani za mák neulevilo, kdyby se situace otočila a on byl v pozici toho zklamaného, zraněného a zoufalého.
Tak proč vyslovujeme fráze, které ve své podstatě omezují lidské potřeby?
Jak jsme rostli, stále více jsme si v okolí všímali, že určité emoční projevy nejsou ve společnosti žádoucí. Rodiče nám možná občas řekli něco jako: „Nevztekej se, nemáš důvod!“ nebo právě to zmiňované „Nebreč!“ A tak jsme si do hlavy dost možná zapsali informaci o tom, že dávat najevo své skutečné emoce není pro lidi OK. Příště radši budeme předstírat, že se nic neděje. Alespoň druhému ušetříme chvíle trapnosti a sami sobě pocit, že děláme něco, co se před lidmi „nesmí“.
Ale ono se něco děje! Uvnitř nás!
Hromadíme si v sobě smutek, lítost, bolest, vztek, … Skládáme pěkně jednu negativní emoci na druhou. Nějakou dobu to jistě vydržíme, koneckonců – nechceme přece někoho zklamat nebo vypadat ve společnosti jako slaboši či vzteklouni.
Když pohár přeteče
Jenže pokud prožíváme ze své perspektivy důležitou a emočně napjatou situaci a potlačujeme svou přirozenou reakci, kterou aktuálně potřebujeme projevit, zaděláváme si z dlouhodobého hlediska spíše na problém. Všechna nastřádaná bolest, vztek a zklamání jednoho dne bude chtít vytrysknout na povrch. Naše míra toho, co ještě sneseme, bude překročena. V tu chvíli může mít takové vybouchnutí daleko ostřejší průběh.
Často se s tím setkávám na terapiích se svými klienty. Naposledy mi podobnou situaci připomněl Michal, když mi napsal:
„Když zemřela moje žena, kterou jsem moc miloval, byl jsem na dně. Chtělo se mi řvát, brečel jsem před kamarádem, kterému jsem důvěřoval a strašně jsem ze sebe potřeboval dostat tu vnitřní bolest, která spalovala celé moje tělo i duši. Pamatuju si to jako včera, jak tam spolu sedíme a Marek najednou povídá: „Tak už nebreč, stejně ti ji to nevrátí!“ … Měl jsem najednou pocit, že nemám právo na svůj smutek – a co hůř – že na celém světě neexistuje nikdo, kdo by mi dal možnost vypustit všechny emoce ven. Každého to obtěžovalo a vyvádělo z míry. Od té doby jsem už radši nikdy před nikým nebrečel. Všechno jsem držel v sobě a bojoval uvnitř, aniž by kdokoli tušil, jak příšerně se cítím. Už jsou to tři roky od partnerčiny smrti a až teprve při terapii s Vámi jsem mohl dát průchod všem svým bolavým vzpomínkám na tu tragédii a všem emocím, které jsem si po zážitku s kamarádem, který mé slzy nezvládl, zamknul v sobě a dělal, že neexistují. Cítil jsem se tak předtím ještě hůř. Nemohl jsem si odžít něco, co mě trápilo dnem i nocí a pak to negativně ovlivňovalo můj život každý den ve vztazích i práci. Byla to najednou veliká úleva, moci se se vyplakat a nemít pocit viny, že někomu z mých pocitů není dobře …“
Tento osobní příběh zde uvádím s Michalovým svolením jako přímou ukázku toho, co se může stát, když nedostaneme prostor vyventilovat to, co cítíme.
Prostor pro slzy
Každý jsme jiný – někdo si se svými emocemi poradí uvnitř sám, nechce a podle svých slov je nepotřebuje sdílet s ostatními a jiný zase pro zahojení rány touží nalézt alespoň jednoho člověka, před kterým může autenticky plakat, křičet, vztekat se… a vědět, že nebude souzen ani umírňován ve svých prožitcích. Prosím, respektujme individualitu a potřeby každého člověka. Nesnažme se jej umlčet jen proto, že se možná sami pár minut v té situaci budeme cítit nekomfortně. Nakonec – nikdo přece nechce, abychom za něj vyřešili jeho problémy. Možná postačí jen to, že budeme nablízku, že mu budeme naslouchat nebo společně mlčet. Možná postačí, když pro druhého vytvoříme důvěrný prostor, kde se MŮŽE PLAKAT. Bez odsuzování a dalších zásahů.
O to se snažím i při svých terapiích. Chci pro každého vytvořit bezpečné místo, kde se nemusí bát mluvit o tom, co možná za běžných okolností před ostatními drží pod pokličkou. Takové místo, kde i slzy nebo vztek budou v pořádku. Místo, kde s důvěrou klient sdílí vše, co právě sdílet potřebuje.
Pamatujme si, že někdy ty slzy, kapesník a poskytnuté rameno, na kterém je dovoleno plakat, léčí víc než cokoli jiného.
