Když zlobit se na život není řešení

V posledních dnech mi někdo poměrně často píše, že obdivuje, že jsem nezanevřela na život po tom, co jsem prožila. Píšou mi to lidé, kteří četli příběh u mě na webu, kde se zmiňuju o DMO, kterou mi krátce po narození diagnostikovali lékaři. Tohle je jen malý střípek toho, co se mi během života událo, u těch dalších prožitých životních situací, které mě ovlivnily a formovaly ale zatím necítím, že bych je měla sdílet na Facebooku, ač nepopírám, že k tomu možná někdy dojde. Ti z vás, kteří pozorně čtou některé mé články, můžou pár těch mých zlomových událostí navnímat i z textů, které píšu, nicméně v tuto chvíli úplně nechci otevírat nějakou 13. komnatu.

Píšu teď ale o tom z trochu jiného důvodu.

Každému z nás život předkládá do cesty jiné zkušenosti a situace, kterým musíme čelit a nějak se s nimi vypořádat. Někdy jsou zatraceně těžké a my třeba ani nechápeme, proč se nám taková situace děje. A těch velmi bolavých prožitků se nám pravidelně během života dostane několik a v různých formách. Bylo by sice moc hezký, kdybychom na svět přišli jako na takovou malou šťastnou dovolenou, kde bude všechno zalité sluncem, ale tak nějak tuším, že zrovna tohle není jediný důvod, proč jsme se narodili. A tak zažíváme i ty těžkosti, problémy a bolavé události, které nás čas od času srazí na kolena.

Možná někdo, koho znáte a koho vnímáte jako velice hodného a laskavého člověka, dostává od života naservírovanou jednu bolest za druhou a třeba si říkáte, že to není fér, že někdo tak úžasný má stále takovou smůlu a problémy. Jen chci říct, že je dle mého názoru naprosto přirozený, že už jsme někdy ze všech těch těžkostí tak vyčerpaní, že nemáme sílu pokračovat dál a nejradši už bychom se tady na světě na všechno vykašlali a vzdali se. I já jsem si už několikrát řekla, že už na to tady nemám sílu ani nervy. Někdy jsme apatičtí, odevzdaní, bez energie se dál o cokoli snažit nebo nevidíme smysl v tom, abychom pokračovali dál.

Před mnoha lety jsem se bavila s jednou pro mě velmi důležitou ženou a ta mi tehdy řekla něco, nad čím jsem se do té doby nikdy nezamyslela. Totiž že každému člověku někdy, aspoň jednou v životě prolítne hlavou myšlenka, že by bylo lepší, kdyby tu nebyl, kdyby to na světě zabalil. A mně pak s odstupem času došlo, že je to vlastně úplně přirozená reakce. Všichni jsme v první řadě lidi. Máme určitou osobnostní výbavu, ovlivňuje nás okolí, naše předešlé zkušenosti a v průběhu života pak narážíme na různě těžké životní okolnosti a překážky, které nás testují a konfrontují s našimi vnitřními silami. Je jasné, že některou tu překážku a problém zvládneme takříkajíc levou zadní, jiná nás potrápí více a další je pro nás třeba natolik těžká a vyčerpávající, že se při konfrontaci s ní ocitáme na samotné hranici toho, co se nám jeví jako pro nás ještě zvladatelné. Nutno dodat, že každá další taková zkouška a problém nějakým způsobem posiluje naši schopnost a sílu ty problémy zvládat. Asi ne nadarmo se říká, že co tě nezabije, to tě posílí. A my se tak, ačkoli se nám to v danou chvíli tak nejspíš nezdá, stáváme silnějšími s každou životní zkušenosti. Považte, kolikrát jste si při nějakém velkém problému řekli, že TOHLE UŽ URČITĚ NEZVLÁDNETE. A přesto jste pořád tady. Protože jste to ZVLÁDLI. Protože přes počáteční bolest, strach, pochybnosti nebo obavy jste v sobě našli sílu nebo způsob, jak se s tou problematickou a „nezvladatelnou“ situací vyrovnat. A ta zkušenost vás opět posunula na další „level“.

Dokud ale člověk najde alespoň jeden důvod, jednoho člověka, jeden cíl nebo jeden jediný smysl toho, proč na světě je a proč má na světě zůstat, pak je všechno v pořádku. Protože v tu chvíli vždycky má hnací motor pro to, aby v sobě vydoloval sílu pokračovat dál, byť se mu zdá, že už narazil na svoje vnitřní hranice a kapacity. Život, ať je někdy sebetěžší, je tím největším dárkem, který každý z nás dostal. Nikdo nám na začátku neslíbil, že to tady bude jednoduché, ale naproti tomu dostáváme pro život taky celou řadu pomocníků – rodiče, přátele, fajn kolegy, … přicházíme na svět s jedinečnými předpoklady a talenty k tomu, abychom tady na Zemi mohli vykonávat něco, co nás bude ohromně bavit, v čem zažijeme pocity štěstí a úspěchu a v čem ještě navíc můžeme být užiteční a nápomocní druhými. Přicházíme se sem učit a růst, zlepšovat se. Přicházíme se sem (učit) radovat z obyčejných dnů, přicházíme sem milovat život a lidi a učit se znovu milovat sami sebe, navzdory všem těm přesvědčením, která o sobě v průběhu života nasbíráme. A když si uvědomíme všechny plusy a krásy života, myslím, že se nikdo nemůže na život zlobit za to, že nás občas i pěkně školí. Protože kolem a kolem je prostě krásný a skvělý, že tu můžeme být a ŽÍT!

Takže ano, už se mi stalo, že jsem byla ze života a všech těch karambolů a bolestí tak vyčerpaná, že jsem pomyslela na to, že by bylo jednodušší tu nebýt. A někdy se možná lehce dotknu sebelítosti a můžu si tisíckrát říct, že je to nefér, proč se mi pořád děje „ta a ta hrůza“. Netvrdím, že mě to nikdy nenapadlo. Ale byť už jsem toho taky za svůj poměrně krátký život zažila až dost, myslím, že jsem pořád nezahořkla z toho, jaké těžkosti mi život předložil. Protože – třeba s tou DMO – možná mi ta tři písmena připravila trochu těžší startovací podmínky než těm, kteří DMO nemají, ale kdyby život chtěl, abych seděla následujících třeba 80 let nešťastná v koutku a brečela, že „ten mi teda naložil víc než unesu nebo víc než bych si zasloužila“, vůbec jsem tady být nemusela. Mohlo to dopadnout přesně podle těch původních lékařských prognóz a vůbec jsem dneska nemusela být tam a taková, kde a jaká dneska jsem. Mohla jsem umřít hned na počátku a vůbec nedostat ten dárek. Život! Tak si myslím, že není na místě, abych byla zahořklá a spílala životu. Protože život je hlavně PŘÍLEŽITOST. Jak a čím ho naplníme (navzdory našim „diagnózám“ a „nefér životním podmínkám“, záleží hlavně na nás samotných.

Život prostě řekl: Miláčku, bude to pro Tebe trochu těžší, ale věřím Ti, že to zvládneš! Tak pojď do toho a ukaž, co umíš. A že to umíš, i když nebudeš mít na růžích ustláno! … Řekl to mně a řekl to i vám. Jen ty životní zkušenosti a podmínky máme každý jiné.

A já stejně věřím tomu, že ty zásadní momenty (mezi které patří často i trápení nebo těžkosti, které zažíváme) jsme si zvolili my sami ještě předtím než naše duše seskočila sem dolů na tenhle svět.

Takže zahořknout? To pro mě není cesta. Navzdory všemu těžkému, co kdy bylo, je nebo bude, mám OPRAVDU krásný život a jsem v něm šťastná. Tak, až mi z toho včera tekly slzy štěstí a vděčnosti. S proč vám to píšu? Protože to nejsem jen já, kdo poznal, jak umí být život těžký a nespravedlivý. Vy to dost možná víte taky. Každý si žije to své. A přesto jsem po všech těch karambolech opravdově šťastná. Jen tak bez vnějšího důvodu. A taky z miliardy důvodů jiných. Věřím, že i vy aspoň jeden takový máte nebo najdete, ať už vám život připraví cokoli.