Stále živě si pamatuju dobu, kdy si zejména bulvární novináři nenechali ujít jedinou příležitost rýpnout si do Ewy Farne za to, jak vypadá. Neurvale psali o tom, že „je tlustá, při těle nebo že vypadá jako almara“. Dokonce i v době, kdy byla Ewa poprvé těhotná a oni si mysleli, že opět přibrala třeba kvůli nadměrné konzumaci jídla. Trošičku krok vedle…
Ewa se na české hudební scéně pohybuje od svých 13 let. Asi se shodneme na tom, že je to velmi citlivé období v životě každého mladého člověka. Když potom po mnoho let o sobě četla nelichotivé články kvůli váze, mohlo to být pro ni velmi zraňující. Ale kdo by to řešil, že? Ruku na srdce – chtěli bychom my, aby se někdo cizí, někdo, kdo nás navíc vůbec nezná a netuší nic o nějakém našem životním kontextu, vyjadřoval k tomu, jak vypadáme? Bylo by pro nás v pořádku, kdyby hodnotil, že jsme moc tlustí, moc malí a kdoví jací? Troufám si tvrdit, že ne!
A pokud už jste nějaké moje články četli, pak víte, že tohle slepé hodnocení člověka a jeho života jen na základě kusých a povrchních informací je něco, co se mi velmi příčí. Vždycky se snažím jít s člověkem do hloubky, poznat lépe jeho i jeho důvody, motivy, životní situaci. Většinou když totiž nahlédneme k někomu do duše, nemáme pak už potřebu ho takhle uboze soudit.
Ewa tehdy na tyhle nevybíravé novináře zareagovala skvěle písničkou Boky jako skříň, kde s nadhledem a humorem zpívala o svém těle a tím jako by pomyslně „sebrala náboje“ těm, kteří měli potřebu na ni plivat kvůli váze.
Co všechno moje tělo, co už vydrželo…
Ewu Farnou osobně neznám a svůj názor a pocit z ní si samozřejmě taky utvářím jen na základě neúplných informací, spíš díky nějaké „chemii“. Je mi velmi sympatická svým přístupem k životu, svými názory a sebevědomím.
A pak vydala píseň Tělo, kde s úctou a respektem k němu i k sobě samotné oslavuje své tělo a všechno, co už dokázalo v životě zvládnout.
Jizvy jak vzpomínky,
pihy suvenýry z prázdnin
a kérky důkaz, že jsme stejný blázni
není toho málo,
co se na mně podepsalo.
že jsem, že jsem kdo jsem…
Ta písnička se stala jakousi doprovodnou podporou pro projekt Tělo s příběhem a pro ženy a dívky, které, jak jdou životem, mají na těle podepsány důležité milníky svého života – třeba porod, nemoc, popáleniny, …
Častokrát míváme tendence oddělovat sebe od svého fyzického těla. Zlobíme se na něj, že je tady moc velký a jinde zase moc malý. Že máme široká stehna, obrovský zadek a žádná prsa. Nelíbíme se sami sobě a je toho možná mnoho, co bychom chtěli na těle jinak než máme.
Upřímně! V letošním roce jsem zažívala strašný období. Náročné fyzicky, psychicky, s naprostým minimem spánku. A bohužel to mívám v životě tak, že když procházím velkým stresem, začnu hodně přibírat, aniž bych se nějak přecpávala. V kombinaci s tím, že jsem neměla moc příležitostí k pořádnému pohybu to dospělo k tomu, že jsem za toho půl roku přibrala nejmíň 10 kilo. Protože měřím nějakých 152 cm, je takové přibrání na váze dost vidět.
Jako by to ani nebylo moje tělo
Po pravdě, necítím se teď ve svém těle tak, jak bych chtěla a na pohled to taky je dost k vzteku. Nebo k pláči. I když jsem třeba měsíc denně cvičila skoro hodinu kardio, nezhubla jsem ani deko. Naopak jsem přibrala ještě půl kila k tomu, co jsem měla před tím než jsem začala cvičit. Pak jsem si uvědomila, že v tu chvíli nemá smysl cvičit. Za prvé proto, že jsem po všech stránkách unavená, vyčerpaná a k tomu vydávat ještě tolik energie cvičením, by bylo za chvíli možná tak na kolaps. Ale hlavně – že moje tělo POTŘEBOVALO přibrat a obalit se tukem, aby vůbec zvládlo tu zátěž a nápor, kterým procházelo nebo prochází. Že to vlastně v ten moment byla jeho obrana nebo způsob, jak mi pomoct, abych „byla silnější“ k tomu tu situaci zvládnout. A to si to nijak obhajovat.
Tělo píše příběhy
Občas jsem jen tak seděla, podívala jsem se na svoje tělo a opravdu mi nebylo nic moc. Takový ten pocit, kdy máte chuť se na své tělo rozzlobit. A okamžitě jsem se zarazila a vůbec tu myšlenku nepustila dál.
Protože …
… protože moje tělo ZVLÁDLO operaci nohy, když jsem byla malinká a nikdo nečekal, že budu chodit. Zůstala mi na noze poměrně velká jizva. Taky bych si mohla říct, že mi ta jizva hyzdí tělo, že je hnusná. Jenže ona mi dnes a denně připomíná tu obrovskou sílu a odhodlání, kterou jsem v sobě už jako maličká měla a pořád mám. Protože jsem si vybojovala ŽIVOT v pravém slova smyslu a nějaká jizva mě prostě vůbec nemůže rozhodit. Je to dokonce tak, že když tu jizvu vidím, jsem na sebe neskutečně pyšná. Kdo to nezažije, asi nepochopí, nevím….
MILOVAT TĚLO, přestože…
Moje tělo dostalo už ve třech měsících na cestu životem i jednoho „kámoše“. Atopický ekzém. Dlouhých 26 let trápení, fyzické bolesti, mokvajících a krvácejících ran na těle. Kdo atopický ekzém někdy měl, bude vědět, jak zničující dokáže tenhle problém být a jak obrovskou negativní stopu zanechávám na psychice. Je nepříjemné se tak vidět a zažíváte obrovský pocit bezmoci a beznaděje, když se vám nedaří se z něj vyléčit, ať děláte, co děláte. Chodila jsem v triku s dlouhým rukávem i v létě, protože jsem se styděla za to, jak vypadám, bylo mi z toho smutno. Fyzicky to bolí a psychicky? Ani nemluvím. Pak jsem nad ním na 8 let vyhrála a věřila jsem, že už je to napořád. Přesněji, byla jsem vděčná, že je už všechno v pořádku a ani by mě nenapadlo, že se s ním někdy budu potýkat znova. A ejhhle! V únoru letošního roku to začalo nanovo. Někdo by řekl, že mám nechutnou, odpornou kůži. Já neříkám nic, jen jsem z toho nešťastná, zoufalá a někdy je mi do pláče. Utírám si krvácející rány a ten pocit…asi nejlíp vyjádří úsloví: NEBÝT VE SVÉ KŮŽI. Bolí to! Trápí to! Ničí to!
Tak nějak tuším, že uzdravovat se začne, až se vyřeší něco, co mě uvnitř hodně trápí. Tak jako tehdy před těmi 8 lety s EFT. Ale proč to píšu?
Dochází mi totiž zas a znova, že to poslední, co si moje tělo zaslouží, je to, abych se na něj zlobila, že teď zrovna není tak krásný, jak bych si přála. Je to ten nejlepší parťák pro mou duši, kterého pro tento život mohla dostat. Nebo si vybrat? 🙂 Bez něj bych tu nebyla. Moje tělo zrcadlí příběhy, kterými jsem prošla a které jsem nakonec VYHRÁLA! Zaslouží si úctu, obdiv, lásku a podporu. Přes všechny šrámy, jizvy a bolesti. Ať to klidně takhle napsaný zní jakkoli divně. A já ho miluju, ať váží zrovna kolik chce a má kdoví kolik jizev. Je jednoduchý něco nebo někoho milovat, když je krásný, bezchybný, úžasný. Ale cennější je milovat ho, (i) když má chyby, není dokonalé/ý a sáhneme si s ním nebo kvůli němu na nějaké své psychické dno. Ať už mluvíme o těle nebo o partnerovi.
Svoje tělo miluju. S každou jeho jizvou, bolestí a nedokonalostí. Netvrdím, že jsem k tomuhle postoji dospěla přes noc. Rozhodně ne! I dnes, když vidím, jak je moje tělo bolavé od ekzému, jak mi na kůži mokvají a krvácí rány, je mi z toho smutno, úzko. Brečela bych. A taky často skutečně brečím. Bolestí i zoufalstvím. Ale mnohokrát za den taky sedím a jen tak si hladím bolavé ruce. Něžně a s láskou. I když by někdo řekl, že vypadají nechutně a nechtěl by se na ně dívat. Snažím se i takto dávat svému tělu najevo, že o něm vím, že ho respektuju a vážím si všechno, co spolu se mnou zvládlo, protože vím, že to opravdu není a nebylo jednoduchý.
