V následujícím článku budu velmi otevřená. Možná víc než jsem původně zamýšlela… Ale asi to potřebuju.
S tím, jak se blíží konec roku, i já mívám teď stále častěji náladu bilancovat a zamýšlet se nad tím, jaký rok to vlastně byl. Pravdou ale je, že přemýšlet nad tím moc nemusím, protože prostě cítím a vím tak silně, že na esenci roku 2021 dost možná nikdy nezapomenu. Bohužel? Bohudík?
Letošní rok pro mě byl a stále je fyzicky i emočně jedním z nejnáročnějších, jaký jsem kdy zažila (a že už toho taky bylo mnoho!).
V lednu jsem nastoupila do pracovní neschopnosti kvůli zdravotním potížím, ale brala jsem tento čas jako příležitost zregenerovat fyzické i mentální síly. Říkala jsem si, že se budu věnovat sobě a s nadšením jsem se pustila do čtení knih, na které jsem celý předchozí rok neměla vůbec takový prostor, jaký bych si přála. Vypadalo to na poklidný začátek nového roku.
A začátkem února to začalo…
Jednoho zimního rána mi volala babička, ať přijedu za ní i za dědou, že je jí zle a nemůže se nikomu jinému dovolat. Věděla jsem, že je situace asi opravdu vážná, protože jinak by mě babička tak zoufale neprosila, ať přijedu prvním autobusem, který stihnu. Můj dědeček je už čtyři roky po mozkové mrtvici prakticky „ležák“ a potřebuje pomoc i s těmi nejobyčejnějšími úkony. Bez podpory a pomoci druhého člověka se už nikdy neobejde a předchozí 3 roky péči o něj zajišťovala v největší míře právě moje babička. Častokrát bohužel na svůj úkor.
Přijela jsem za nimi a po zbytek dne jsem kompletně převzala péči o oba. V noci jsem nezamhouřila oči ani na vteřinu. Babička šíleně naříkala bolestí, nemohla dýchat a já měla strach, že když byť na minutu zavřu oči, ona zemře. Chtěla jsem volat záchranku, ale to si nepřála. Říkala, že bude v pořádku, že to zvládne a přemlouvala mě, ať zavřu oči a spím. Ať aspoň já si trochu odpočinu. Nešlo to! Naprosto šílená, nekonečná noc. Chtělo se mi strašně brečet. Zoufalstvím a bezmocí nad tím, jak babička naříká bolestí a že se nemůže pořádně nedechnout a já jí nemám jak pomoct. A tak jsem ji držela pevně za ruku, v duchu jsem „jí“ opakovala, že ji miluju … kdyby náhodou! A modlila jsem se, ať už je ráno a já můžu běžet k doktorovi, kde se poradíme, co a jak. Věděla jsem, že bez převozu do nemocnice to nepůjde. Přijel bratranec, který tam babičku vezl. Dala jsem jí pusu, aniž bych věděla, jestli se ještě někdy domů vrátí živá a zdravá a jen co se za nimi zavřely dveře, strašně jsem se rozbrečela.
Když se chvíli na to probudil děda, věděla jsem, že na sobě nemůžu nechat znát, že jsem úplně zbořená. Měla jsem strach, jak zareaguje na to, když mu řeknu, že je babička v nemocnici. Je na ní hodně fixovaný a bála jsem se, aby se mu kvůli tomu nezhoršil jeho zdravotní stav. Naštěstí informaci o babiččině převozu přijal relativně dobře. Telefonicky jsem komunikovala se svou mámou, která mi přislíbila, že za námi večer přijede můj bratranec, aby mě podpořil a pomohl mi s dědou, protože ona nemohla v ten den odejít z práce a nechtěla nás tam nechávat samotné. Ještě tedy s mým strejdou, který se ale o dědu nedokázal postarat.
Stěhování
O pár dní později následovalo velké stěhování dědy do našeho města, protože z mnoha důvodů bylo pro všechny jednodušší, abychom ho vzali k mámě domů, než aby s ním jeden člověk byl celé dny úplně sám a odstřihnutý od svého zázemí. I já jsem se přestěhovala ze svého bytu k mámě a zajišťovala jsem dědovi kompletní péči během dne, zatímco máma chodila do práce. Zdálo se to jako nejlepší řešení, když jsem na neschopence, nemám práci. Říkala jsem si: OK, teď jsem asi nejvíc potřeba tady. A svůj „úkol“ jsem bez váhání přijala. Babička byla zatím několik týdnů v nemocnici a poté se vrátila zpátky k nám. Kvůli covidové situaci ji v nemocnici nechtěli držet déle než bylo bezpodmínečně nutné, ale zcela fit a v pohodě babička rozhodně nebyla.
Hned následující den po té traumatické noci, kdy jsem byla s babičkou vzhůru, se mi na kůži opět po cca 8 letech objevil šílený atopický ekzém a já jsem věděla, že „už je tady zase“. Na dlouho, protože situace, ve které jsme se všichni nacházeli, zkrátka byla a ještě bude velmi náročná.
Začala jsem chodit na kožní, kde mi paní doktorka předepisovala jednu mastičku za druhou a když se ani po mnoha měsících (a ani po kortikoidech) můj ekzém nelepšil, uzavřela téma tím, že „s tím stejně nic neuděláme“ a odeslala mě na alergologii.
Doma u mámy jsme tak nějak všichni společně žili. Nebo spíš přežívali. Moje dny se smrskly na každodenní a celodenní péči o mé prarodiče. Na vlastní život mi v tom nabitém programu vůbec nezbýval čas ani fyzická energie. I když jsem pak po návratu mámy domů mohla odejít třeba k sobě domů nebo si zařídit své věci, většinou jsem byla tak unavená, že už se mi v odpoledních hodinách ani nikam nechtělo. Nebo jsem nemohla, protože jsme koupali dědu a tak podobně. Byla jsem ráda, když jsem si tento čas, kdy jsem šla aspoň na chvíli k sobě domů, utrhla aspoň jednou za měsíc. Osobní život nula. Žádná práce, žádný partner, kromě telefonické komunikace s klienty při karetních výkladech ani žádný sociální kontakt s lidmi a žádná vidina, ŽE a KDY tohle skončí.
Bolavá duše i tělo
Celá situace byla o to náročnější, že jsem tu byla vystavená každodenním hádkám a scénám, které se mě ve výsledku vůbec netýkaly, ale uniknout před nimi nebylo kam. V noci jsem nemohla spát. Za prvé proto, že děda mě častokrát v noci budil, že něco potřebuje a ve svém stavu nedokázal pochopit, že k němu nemůžu co hodinu nebo dvě vstávat. A za druhé proto, že mě tak strašně bolel ekzém, že se usnout prostě nedalo. Zase jsem na těle měla (a stále mám) bolavé krvácející, mokvající rány, které jen věrně vypovídaly o tom, jak nešťastná jsem uvnitř. Nuvěřitelná a všudypřítomná bolest. Jako když máte 24/7 celé tělo v ohni.
Ekzém jen zrcadlí venku to, co uvnitř bolí mě a jak bezvýchodná ta situace je. Mohli jsme sice pro prarodiče najít pečovatelku a mohla bych se z péče o ně vyvázat, ale kompletním řešením by to pro mě nebylo. Ani tak bych nebyla vnitřně v pohodě, protože jsem prostě neměla vyřešenou práci a v důsledku jistých omezení po DMO, je tato oblast pro mě o něco složitější než pro většinu lidí. Takže bych sice „měla klid“ od toho všeho a mohla být u sebe doma, ale tak či tak bych byla zoufalá a bez finančních příjmů. Proto pro mě (i pro všechny zúčastněné) bylo svým způsobem lepší setrvat doma s prarodiči a starat se o ně. A tak jsem zůstala. A po nocích jsem brečela. Zoufalstvím. Vzteky. Bolestí z ekzému. Bezmocí. A skoro vůbec jsem nespala. Hodina až dvě denně je strop. Když se na situaci podívám s nadhledem, stále vlastně nechápu, jak je možné, že to fyzicky pořád ještě zvládám (i když pravda, velmi unavená), protože tělo si se mnou zažilo skutečně mnoho. Slíbila jsem si po tomhle všem nějaký skvělý wellness pobyt a už se nemůžu dočkat, až někam aspoň na víkend odjedu a někdo bude hýčkat a pečovat jen o mně. Po tomhle roce, kdy fyzický i psychický odpočinek je pro mě skoro cizí slovo, si to zasloužím skutečně královsky.
