Každý den byl úplně stejný. Obstarat babičku a dědu. Snídaně, léky, přebalit, převléct, když bylo potřeba, dát dědu vyčurat, oholit, babičce vše podávat, oblékat ji, mazat bolavé tělo, převazovat, … uklidit a jen co člověk všechno udělal, už zase bylo potřeba jim chystat oběd a jet další a další rutinu, kdy je to hlavně o nich, ne o mně. Od rána až do večera. I když jsem si v tom všem chtěla najít čas pro sebe, času ani ani energie na to moc nezbývalo. I když jsme se pak v péči o prarodiče trochu střídaly s mámou, odpočinek v pravém slova smyslu to pro mě rozhodně nebyl. A navíc jsem (i kvůli atopickému ekzému) měla asi tak miliardu hodin spánkového deficitu. Pořád jsem (kupodivu) ale fungovala a až na ten ekzém a únavu mě tělo drželo neskutečně! (Děkuju, miluju tě!).
Ambivalentní pocity
Vnitřně jsem se potýkala se šílenými pocity. Na jednu stranu mi nevadilo prarodičům pomáhat a dělala jsem to (opravdu) ráda, na druhou mě ubíjel pocit, že nevím, kdy to skončí. Pocit, že se s nimi přece nemůžu zavřít doma na dalších 10 let a kompletně přijít o svůj život. Pocit, že „až tohle jednou skončí, zůstanu úplně sama. Bez lásky, bez rodiny, bez miminka, po kterém tak moc toužím a které si tak moc přeju!“ Neskutečně zničující!
Víte, u mě nejde o to, že bych neměla žádné hranice a chtěla se obětovat ani o to, že bych měla pocit, že je musím spasit, protože když to neudělám já, nikdo se o ně nepostará. V těchhle věcech mám naprosto jasno a od začátku jsem to tak komunikovala směrem k babičce. Že je s dědou oba miluju a ráda jim pomůžu, ale jen po určitou omezenou dobu a že chci jít do práce. Babička to chápala a říkala, že by to po mně ani nechtěla, abych přišla o svůj život (ačkoli někdy možná nevědomky používala věty typu: Kdybysme tu Moničku neměli, byli bysme úplně v háji). Myslela to samozřejmě v dobrém, že si uvědomuje, jak jim pomáhám, ale občas jsem si říkala, že kdybych si to k sobě až příliš pouštěla, vlastně bych se tu podvědomě ještě víc zasekla, protože „co by s nimi bylo, kdybych se nepostarala já?“ Naštěstí jsem to takto nevnímala a dokázala se od toho odosobnit. Problém ale byl/je v tom, že s DMO je pro mě náročnější najít práci (v minulosti jsem si s tím už užila svoje) a i když jsem nabídky pravidelně sledovala, nic vhodného pro sebe se mi nedařilo/nedaří najít. Kdybych práci našla, bylo jasné, že se situace kolem prarodičů bude muset vyřešit jinak než dosud. Zatím ale bohužel.
Takto jsme žili půl roku. K sobě domů jsem se dostala naprosto minimálně, téměř vůbec. Jak se blížilo léto, máma sama přišla s tím, ať se vrátím domů a že se babička s dědou taky vrátí k sobě a ona si je po létě zase vezme zpátky. Ale že si potřebuje odpočinout a užít si léto s vnukem. Nebudu lhát, měla jsem z toho radost. Bytostně jsem cítila, že si potřebuju od toho zápřahu trochu odpočinout a domů jsem se těšila. Navíc den po tom, co jsme se takto s mámou domluvily, jsem objevila inzerát do své bývalé práce a na pozici, kterou jsem tam už v minulosti zastávala. Brala jsem to jako znamení. Říkala jsem si, že to přece není náhoda. Že je to naopak perfektní načasování. Vrátím se domů, odpočinu si a když to dobře dopadne, vyjde mi pohovor a začne mi nová a šťastnější etapa.
Měla jsem trochu strach z návratu babičky a dědy k nim domů. Jako jediná z rodiny jsem brala vážně její zdravotní potíže a bála jsem se, že když se bude muset o oba strat sama, zvládne to maximálně 2 týdny a stane se něco hrozného. Všichni ostatní její stav bagatelizovali, říkali, že jí nic není. Ale já s ní byla každý den doma a věděla jsem, že jí není dobře. Nicméně jsem nechtěla malovat čerta na zeď a být příliš negativní.
Peklo…
Dopadlo to tak, že 11. den po návratu domů babičku opět vezla záchranka do nemocnice. Selhání ledvin a další závažné potíže. Přesně, jak jsem říkala. Máma mi zpočátku ani nechtěla říkat, jak na tom babička je, protože věděla, že mám před sebou pohovor a chtěla, abych se soustředila na něj. Připravovala jsem se skoro měsíc, pracovala jsem na mentálním nastavení, abych věřila, že mi tato práce vyjde a stejně tak jsem si opakovala všechny faktické informace, co o té práci vím, kdyby se mě na pohovoru na cokoli zeptali. Byla jsem téměř dokonale připravená. Pohovor probíhal v klidu a zvládla jsem ho dobře. Přesto práce nevyšla kvůli něčemu, co souviselo s mou DMO a co jsem nemohla ovlivnit. Bylo mi ze všeho opět nanic. Když jsem v červenci volala babičce do nemocnice k narozeninám a ona zase nemohla dýchat a z posledních sil ze sebe vysoukala pár vět, které zněly, jako by se se mnou definitivně loučila, řekla jsem jí: Ještě bojuj, jestli můžeš! Mám tě ráda! Na to už mi neřekla nic a telefonu bylo ticho. Lehla jsem si na koberec a 3 hodiny v kuse brečela.
Doktoři nás připravovali na nejhorší, říkali, že má babička špatné srdíčko a ledviny v terminálním stadiu. Že by nám rádi řekli, že bude v pořádku, ale že ve skutečnosti může každou chvíli zemřít. Už si to i sama přála a přestávala bojovat. Ani kvůli dědovi se nesnažila. Chtěli jí dát dialýzu, ale s jejím poraženeckým přístupem to bylo marné a už to ani neudělali. Navíc se prý u ní projevila demence.
Další dny byly pro mě plné hrůzy. S každým zazvoněním telefonu jsem se bála, že volá máma, aby mi řekla, že je konec. Děda v té době vůbec netušil, jak vážný je babiččin stav. Neřekli jsme mu to ze strachu, aby to tady na světě taky nezačal vzdávat. Věděla jsem, že každým dnem může zazvonit ten telefon. Chtěla jsem babičku ještě vidět KDYBY NÁHODOU. Držela jsem ji za ruku, „tajně“ jsem si brečela do respirátoru, aby na mě nic nepoznala, zatímco ona se se mnou v podstatě opět loučila a říkala nám, ať jsme silní. Až později mi došlo, jak to myslela. JIP jsem opouštěla s pocitem, že už babičku možná nikdy neuvidím. Několik dní a týdnů jsem si připadala jako živá mrtvola. Totální peklo.
Zničehonic babička začala bojovat…
Už neodmítala jídlo, pití ani léčbu. Přesunuli ji na LDN, aby se tam „rozchodila“ a zvládla si doma dojít sama aspoň na záchod. Když jsem za ní jednoho dne přijela do nemocnice, byla jsem v příjemném šoku, že sedí na posteli a jedla rohlík. Brečela jsem štěstím a poprvé za tu dobu jsem cítila, že to nejhorší máme za sebou.
Po 3 měsících, kdy to vzdávala a den za dnem byla až děsivě blízko smrti, se babička vrátila domů, kde se o ni a o dědu stále starám(e). Po pravdě, není to jednoduchý. Jsem unavená, „sto let“ nevyspalá, rozbolavělá od ekzému a někdy nám všem už ujíždí nervy. Babička na tom zdravotně není dobře. Každý den vzdychá a naříká bolestí a mluví o tom, že „je lepší už nebejt“. Bolí mě to. Zvlášť, když jí nemůžu nijak od bolesti ulevit. A naprosto chápu, že už by bylo pro ni v lecčems vysvobozením, kdyby… Tak se aspoň snažím ji podpořit psychicky a ulevit aspoň v tom, co je v mých silách. Je to těžký, ubíjející. Dva blízcí, kteří jsou prakticky závislí na péči někoho jiného a jejichž zdraví se (když dobře) buď k lepšímu už nikdy nezmění a nebo právě naopak. Děda je na tom v jistém smyslu líp než babička, ačkoli ze života toho poslední 4 roky moc nemá. Jeho stav je ale víceméně stále stejný, babiččin se zhoršuje. Vím to, jsem s tím smířená, ale jakmile je v situaci člověk osobně zainteresovaný, těžko se někdy ubrání emocím.
Přesto ale cítím, jak mě tahle situace a zkušenost změnila k lepšímu a mnohé mě naučila…
- Přestala jsem téměř úplně plánovat (plánuju max. v horizontu pár dní nebo toho, co bude k obědu), protože jsem si skrze situaci s babičkou zas a znova uvědomila, že život se může změnit během vteřiny. K lepšímu i k horšímu. Úžasná lekce bytí v přítomnosti. Lekce vděčnosti a pokory. Člověk to samozřejmě ví, ale v tom každodenním shonu nemívá moc prostor si tyhle pravdy připomínat a plně uvědomovat. A tak nás život vždycky nějak školí.
- Snad nikdy v životě jsem na sebe nebyla tak pyšná jako díky této situaci, díky letošnímu roku. V přímém přenosu jsem každý den žila to, jak moc jsem silná a schopná. Kolik toho zvládnu a dokážu. Navzdory té obří únavě a pocitu vyčerpání fyzického i psychického. Zas a znova mi došlo, že jsem sakra silný člověk (ve všech významech toho slova), i když jsou dny, kdy se tak vůbec necítím.
- Naučila jsem se díky té situaci spoustu toho, co jsem neuměla a co jsem do té doby nikdy nedělala. Dobrý vědět, že to zvládnu.
Dobrý vědět, že dokud dýchám, ZVLÁDNU VŠECHNO!
A tak ti, milý roku 2021, chci poděkovat. Bylo/je to těžký, náročný, vyčerpávající a bolavý, ale taky velmi posilující. Už je to mnoho týdnů zpátky, co sama na sobě cítím vnitřní proměnu. Najednou jako bych mávnutím kouzelného proutku byla vnitřně klidnější Najednou se cítím být šťastná (přestože zvenku se situace moc nezměnila a zdá se být pořád stejně bezvýchodná). Najednou už nejsem tak negativní, jak jsem bývala. A vím, že tohle všechno není dočasný stav. Je trvalý. Tak jako to bývá, když člověku do života přijde situace, která otřese vším tím pevným, v čem žil. O tom ty velké „bouře“ mají být! Díky za ni.
Moje a naše situace je v tuto chvíli stále taková, jak jsem ji popsala v tomto článku. Chci ale věřit tomu, že už to nebude trvat dlouho a začnou se v mém životě rozvíjet pozitivní změny. Jsem rozhodnutá si nejpozději od ledna začít hledat práci a zase se vrátit domů. Vím, že jsem udělala a dělám své maximum, aby byli mí parodiče v pořádku a měli zajištěny všechny své potřeby. Vím, že na sebe můžu být právem hrdá a není nic, čeho bych měla litovat nebo si vyčítat. Stojím za sebou pevně.
Hodně teď makám na tom, aby se mi uzdravil ekzém a podnikám aktivní kroky k tomu, aby se uzdravilo i vše ostatní, co je potřeba k tomu, aby se můj život zase pohnul kupředu. K tomu lepšímu. Šťastnému. K MÉMU životu a všemu, co si v něm přeju mít. Tak kéž se tak brzy stane!
