Asi před 9 lety jsem podstoupila 2 regresní terapie. Jedna z nich mi pomohla zbavit se mé celoživotní fobie a ta druhá zase pochopit kořeny a sílu pouta mezi mnou a jedním mužem.
Koncem loňského roku mi zničehonic napsala kamarádka, že má silný pocit, že by mi měla vyložit karty a ptala se, jestli s tím souhlasím. Souhlasila jsem, přestože většina výkladů, které mi někdo dělal, se nesplnila, a tak jsem dlouho neměla potřebu nějakou kartářku vyhledávat.
Jak mě kamarádka k regresi přivedla
Kamarádka mě ale přímo šokovala tím, jak výstižně popsala mou situaci. Hovořila taky o tom, že v ženské linii mé rodiny cítí nějaký problém a že by možná bylo fajn zkusit vyhledat nějakého regresního terapeuta, který by mi pomohl ten problém odhalit a vyléčit. V momentě, kdy poprvé vyslovila slovo regrese, jako by mi najednou do sebe všechno zaklaplo, jako by najednou někdo byl shora poháněný k tomu, aby mě na tu myšlenku navedl. Protože skutečně! Snažila jsem se už asi miliardou způsobů vyřešit „jednu“ problematickou situaci ve svém životě (ať dělám, co dělám nebo naopak nedělám nic podle přístupu „nebudu na nic tlačit, nechám život přirozeně plynout a uvidíme, kam se věci posunou“, žádná oblast se mi nikam v podstatě nehne a dlouhodobě stojím na místě, které mi není pohodlné ani příjemné).
Hned v ten den jsem si na internetu vyhledala regresního terapeuta, u nějž jsem cítila, že je to ON, který mi může pomoci některé situace rozklíčovat a pochopit a objednala jsem se na terapii.
Byla jsem u něj 2x a při prvním setkání jsem pod jeho vedením měla několik vizí, jak mě jistá žena (jak jsem cítila, pravděpodobně moje matka v současném životě) ničila a týrala. Jak mi sebrala mé dítě, aby mi ublížila nebo jak mě odvlekla do temného podzemí, kde na mě křičela, že tam zemřu, protože nikdo neuslyší moje volání o pomoc, a to „jen proto“, že mi záviděla léčitelské schopnosti a to, že mě mají lidi rádi a přicházejí za mnou pro podporu, když jsou i vážně nemocní. To totiž pro ni znamenalo, že jí pozornost nikdo nevěnuje a je odstrčená a nemilovaná.
Přemýšlela jsem, jestli to, co jsem v regresi viděla a cítila, mám mámě sdělit. Přece jenom to nebyly pro ni příliš lichotivé zprávy a nechtěla jsem jí ublížit. Protože ale věděla, kam jedu a tyto záležitosti, nakonec jsem jí vše převyprávěla a ona k tomu dodala: „To jsem teda byla mrcha!“ A pak se rozpovídala o tom, že asi před 10 lety byla sama na regresi u nějaké paní a tam zjistila, že kdykoli se v minulosti narodila do ženského těla, byla nešťastní a nespokojená. A taky, že v ženské linii naší rodiny něco není v pořádku. Dívala jsem se na ni v ten moment s otevřenou pusou, protože to přesně potvrzovalo to, co mi pár týdnů před tím řekla kamarádka v rámci výkladu.
Při druhé terapii jsem nejprve terapeutovi vyprávěla, co se v mém životě změnilo od minulé návštěvy a potřebovala jsem ze sebe dostat všechny nepříjemné a bolavé emoce, které jsem cítila, protože to, co se v mém životě dělo a děje, je velmi náročné a neměla jsem možnost to jinde vyventilovat. Řekl mi, že je má situace velice těžká a skutečně mi ji nezávidí. Pak jsme se už pustili do práce.
Pocit, že nemám nohu, a tak se nikdy nepohnu z místa
Vedl mě terapeuticky k tomu, abych se ponořila do toho nejhoršího, co mi kdy řekla a udělala moje matka (v současném životě). Netrvalo to snad ani tři vteřiny a strašně moc jsem se rozplakala. Pod tíhou té obrovské bolesti a vzpomínek a situací, které se mi vybavily o chování mojí matky ke mně. Navíc v okamžiku, kdy vyslovil slovo „máma“ mě strašně začalo bolet srdce. Určitým způsobem jsme tyto vzpomínky ošetřili (nebudu popisovat ten mechanismus jak, to není předmětem ani cílem tohoto článku).
Pak jsem se opět pod vedením terapeuta ponořila do dávné minulosti. Ptal se, co vidím, cítím, vnímám. Řekla jsem, že jsem ve tmě a mám pocit, že nemám nohu. Přičemž jsem najednou cítila, že ač ve skutečnosti sedím v terapeutické místnosti, šíleně mě bolí levá noha. Resp. jak mě bolí pahýl, který mi po noze zbyl.
Terapeut mě stále vedl, chtěl příběh posunout dál. V tu chvíli jsem viděla a hlavně slyšela ženu, která se z hloubi duše směje tomu, že mi chybí dolní končetina. Usekla mi ji. Měla z toho škodolibou radost. A já jsem tak nějak cítila, že i tohle je moje současná máma. Prostě jsem to věděla. Měla radost z toho, že jsem handicapovaná a ona se tak může cítit být lepší (člověk) než já.
V této vizi jsem cítila obrovskou bezmoc. Že jsem někde ve tmě a nikdy se nepostavím na svoje vlastní nohy, protože tam nemám po ruce žádnou berlu nebo klacek, který by mi pomohl vstát. A bylo pro mě naprosto nepochopitelné, jak se někdo může smát a radovat z toho, že někdo není úplně zdravý, navíc, když jsem tomuto člověku já nijak neublížila. Cítila jsem, že mě nenávidí!!! I když jsem nerozuměla tomu proč. Měla jsem pocit, že se bez nohy nepohnu už nikdy z místa. Že zůstanu navždy uvězněná v té obrovské tmě.
Když jsme se chtěli v příběhu posunout dál, nešlo mi to. Nic dalšího jsem neviděla, nevnímala, neslyšela. Dostali jsme se pak oklikou k tomu, že moje duše velmi pravděpodobně zůstala na půli cesty mezi tehdejším životem a odchodem do světla. Alespoň tak jsem to v tu chvíli vnímala. I tohle jsme s terapeutem zpracovali.
Bolest a nenávist mámy, její mámy a její mámy
Dál chtěl, abych se zkusila naladit na toho člověka, který se tak škodolibě a zákeřně smál, že nemám nohu. Když jsem to udělala, že „je to hnus“ a že s ním nechci mít nic společného“, protože jeho energie je strašně temná a plná bolesti.
Vyjevila se mi tam situace, kdy tento člověk (pravděpodobně tedy moje současná máma) je v břiše u své mámy, ještě nenarozený člověk. Vůbec mu tam nebylo dobře. Najednou jsem slyšela, jak mu jeho/její máma (do břicha) říká: „Nenávidím tě!“ Moc jsem v tu chvíli plakala a velmi mě to bolelo! I když to vůbec nebylo o mně. Zároveň jsem cítila i bolest její mámy, protože ani ona nebyla přijímaná od té své.
Kluci jsou milovaní a vyzdvihovaní
Střih! Zpracovávali jsme tyto pocity, emoce, vjemy. (Tyto části záměrně zkracuju a blíž nepopisuju). Informace, které jsem znala, mi po tomhle do sebe začaly skutečně zapadat. Moje máma měla celoživotně problém s mou babičkou (svojí mámou) a dodnes si v sobě nese křivdy a bolesti, protože má pocit, že na rozdíl od jejího bratra, ona byla od babičky nepřijímaná, nemilovaná, odsuzovaná, zatímco on měl (z jejího pohledu) veškerou její pomoc a podporu, ačkoli zrovna nevede příkladný život. I já, byť ne tak silně, vnímám velký rozdíl v tom, jak se moje máma chová ke mně a jak k mému bratrovi. Nijak jí to nevyčítám a jemu nezávidím, tak nějak jsem se smířila s tím, že ten rozdíl tam prostě (z mého pohledu) je a s tím žiju.
Podobnost čistě náhodná.
Terapeut v tu chvíli pronesl: Možná proto jsou u vás ti kluci upřednostňovaní a milovaní víc než holky! Protože s holkama byla už v prazákladu v té rodině potíž. Vy jste velmi pravděpodobně první ve vaší rodině, kdo se těší na své miminko a kdo už teď ví, že ho velmi miluje! Dávalo mi to smysl. Cítila jsem to dost podobně. A co víc, měla jsem pocit, že dokud tu rodinnou ženskou „kletbu“ nepřeseknu, nepřijde za mnou dušička mého miminka, které si moc přeju a po kterém toužím. Protože do takového prostředí a rodiny, kdy je tam v ženské linii problém, se jí nebude chtít.
