Na tomto místě nutno dodat, že asi 2 měsíce před tím, než jsem přišla na regresi, jsem si vymkla kotník. Špatně jsem došlápla a noha se mi prohnula dovnitř.
Náročné období a vymknutý kotník
Bylo to začátkem září a současně v době, kdy moje babička byla opět dlouhodobě v nemocnici. Máma se po letních prázdninách opět vracela do práce a asi dva dny po mém úraze měla odjíždět na adaptační kurz s novými žáky druhého stupně.
Vy, kdo jste četl moje předchozí články, víte, že už rok pečuju o svého dědu, který je více než 4 roky po mozkové mrtvici skoro jen ležící a bez pomoci druhého člověka se neobejde. A zároveň to byla taky doba, kdy jsem stejně tak pečovala o svou babičku, která měla taky celou řadu velmi závažných zdravotních potíží a loňský rok byl pro ni takový, že byla dlouhodobě (několik měsíců) v nemocnici a skutečně to s ní vypadalo velmi bledě. Selhávalo jí srdce, ledviny a ona už ani na světě být nechtěla a ten boj o život přímo vzdávala. Lékaři s námi hovořili v tom smyslu, že jediné, co pro ni můžeme udělat, je být s ní, protože už tady dlouho nebude. Takže byl v podstatě zázrak, že babička žila ještě dalších 5 měsíců než na začátku prosince zemřela. Loňský rok skoro celý (na tři etapy) strávila v nemocnici.
Když se naposledy vrátila domů, věřila jsem, že to nejhorší už máme za sebou, protože tu nejtěžší bitvu o život zvládla vybojovat. Věděla jsem ale, že není zdravá a má velké bolesti. Velmi mě to trápilo a bolelo, protože jsem jí neměla jak pomoct.
Do toho děda, který vyžaduje péči prakticky 24 hodin denně.
Zkrátka to bylo (a je stále) velmi náročné období a pro mě mimo jiné znamená/lo, že jsem neměla a nemám v podstatě žádný svůj život, protože veškerý čas a energii jsem věnovala jim a pak když jsem měla možnost jít se třeba aspoň projít ven, když přišla domů máma, neměla jsem na to už sílu.
Hledala jsem si práci, s tím, že když ji najdu, bude se muset situace s mými prarodiči vyřešit jinak než tak, že s nimi já zůstanu doma. Ale stále jsem hledala neúspěšně! Jako bych tu byla a měla být zaseklá. Celkově jsem pojala podezření, že z nějakého důvodu, který racionálně neznám a nechápu, si mě máma u sebe drží připoutanou. Taky to byl jeden z důvodů, proč jsem na tu regresi šla. Chtěla jsem pochopit, proč se to děje a stále víc jsem cítila, že ta příčina, proč se mi nedaří a nikam se v životě neposouvám, je někde hlouběji než jsem mohla vyřešit technikami, které jsem do té doby zkusila.
Ne, holka, doma budeš! Nepohneš se z místa!
K tomu všemu jsem si vymkla ten kotník, ještě v době, kdy mámu čekal ten školní adaptační kurz a já věděla, že se neudržím na nohách ani já sama, natož abych v tomto stavu udržela dědu, který váží 90 kg, když bude potřebovat přesunout na toaletu a podobně.
No nic! Byla jsem „doma“ (u mámy, kam jsem se před rokem přesunula, abych se postarala o prarodiče) s bolavou nohou a berlemi, se kterými jsem neuměla chodit. Přesunout se na záchod pro mě bylo neskutečně vyčerpávající. Pak jsem si půjčila babiččin vozíček/chodítko, který tu nechala, zatímco byla v nemocnici. Na jednu nohu jsem se nemohla postavit kvůli vymknutému kotníku a druhá mě bolela, protože jsem si namohla při tom skákání, když jsem se snažila někam přesunout.
Říkala jsem si, že to snad není možný! Že mám „v háji nohu“ a že teď se už tuplem (z té náročné situace doma) odtud nedostanu. Že nemůžu jít ven ani k sobě domů, abych změnila prostředí a načerpala trochu energie, abych pak mohla o to lépe pečovat o babičku s dědou. Nemohla jsem, protože vymknutý kotník! Nepohnu se z místa! Dalších x týdnů tady musím být, minimálně do momentu, kdy se mi trochu noha zahojí a přestane bolet. Bolela mě ještě nedávno!
Spojnice minulosti a přítomnosti
V tu dobu jsem ještě vůbec netušila, že půjdu na nějakou regresi a co se mi tam vybaví. Ale vidíte tam ty spojnice? Můj původní důvod, proč jsem vyhledala regresního terapeuta: Protože se můj život nikam nehne, stojím na místě, (!!) dlouhodobě stagnuju a i když už jsem to téma řešila x jinými způsoby, nikdy to s sebou neneslo žádný výsledek. Následoval vymknutý kotník a nemožnost odejít z bytu, i kdybych stokrát chtěla, protože mě bolí noha a nemůžu chodit! Pak vize z minulého života o tom, že nemám nohu a zůstávám uvíznutá ve tmě. Pocit, že se nikdy nezvednu a nepohnu z místa. Protože jak bych to asi tak bez nohy udělala, žejo?!
A když jsem pak seděla v té terapeutické místnosti a s terapeutem jsme se probírali těmi vizemi a mými rodinnými vztahy, zničehonic mě začal bolet levý vaječník. Vzhledem k tématu, co jsme také řešili (můj strach, že se mi do tohohle prostředí a energie nikdy nenarodí dítě, když to nevyřeším), asi nic překvapivého. Opět jsme situaci různými technikami ošetřili a po chvíli bolest ve vaječníku zmizela.
Najednou terapeutovi říkám: Mám úplně dřevěnou nohu! Nemůžu s ní ani o milimetr pohnout! Zas a znova jsme se ponořovali do situace. Co je v minulosti ještě špatně a s čím ta „dřevěná noha“ souvisí. Probrali jsme situaci ze všech stran, stále mě vracel do příběhu tak přesně a vytrvale, dokud veškerá nepohoda a bolest nezmizely.
Terapie skončila, uzavřeli jsme ji.
Ve chvíli, kdy jsem se po ní zvedla z křesla, jsem cítila, že mě úplně přestal bolet kotník, který jsem stále po úraze ještě cítila jako bolavý, kdykoli jsem šla nebo se měnilo počasí. Připadalo mi to neuvěřitelné a vlastně připadá stále.
Teď čekám a věřím, že když jsme v terapii zpracovali všechny situace a a pocity „nepohnu se z místa“, které pojily i k minulému životu, že snad konečně situace začne hýbat kupředu a můj život dlouhé stagnaci nabere nový směr!
Moc to sama sobě přeju!
Ponaučení?
A ještě v jedné věci mi všechny ty vize, které jsem v regresi viděla, do sebe zapadly. Sdílela jsem je i se svou mámou.
Že dost možná pro mě ten můj pocit, který jsem tehdy kdysi dávno měla, že se už nikdy nezvednu a nepostavím na nohu, protože mi chybí a nemám žádnou oporu, která by mi v tom pomohla, měl být ujištěním (i pro současný život), že i když mám v tomto životě určitý handicap kvůli dětské mozkové obrně, kterou jsem prodělala (a skutečně i v tomhle jde o levnou nohu, o tu stejnou, která mi kdysi dávno chyběla), zvládnu život skvěle i s ním, přestože mi do života tahle komplikace s obrnou přináší i potíže. Ale že ve výsledku zvládnu všechno a mnohem líp než by mě samotnou napadlo.
A že mojí mámě jsem se s tímhle znevýhodněním (nemocná noha – obrna) narodila dost možná proto, aby pochopila a už se tomu nesmála. Tak jako tehdy. V jistém smyslu pro mě všechny tyhle komplikace s nohou možná mají být ujištěním, že jim navzdory zvládnu všechno (odměna) a pro mojí mámu trest za to, mi tu nohu usekla, aby se sama cítila být schopnější než já, která jsem nohu neměla.
Kdoví…
