Loňský rok byl pro mě jedním z nejtěžších, jaký jsem doposud zažila. Kromě jiných problémů se na mě navalilo i několik tragických událostí a úmrtí mých milovaných a než jsem se vzpamatovala z jedné, stala se druhá, třetí, čtvrtá, …
Po pravdě – v určitém momentě jsem měla pocit, že to už opravdu nedám. Fyzicky jsem byla hodně slabá a o nalomené psychice asi ani není třeba mluvit. Dvacetkrát za noc jsem se budila se strachem a pláčem a když jsem pak konečně usnula, bylo pro mě ranní probuzení jako za trest. V ničem jsem v tu dobu neviděla smysl, měla jsem obrovské úzkosti, nic mě nebavilo a jen jsem se bála. Všeho! Co proboha přijde dál, když se děje TOHLE?!
Bylo to období totálního dna. Nejen, že jsem neměla sílu se z něj škrábat nahoru, ale vlastně jsem už ani NECHTĚLA. Moji přátelé se o mě v tomto období velmi báli (DĚKUJU za vaši trpělivost a podporu, bez vás bych to opravdu nezvládla!) a mně to v tu chvíli bylo vlastně už úplně jedno. Byla jsem ke všemu apatická, rezignovaná a vyčerpaná na těle i v duši. To pověstné světlo na konci tunelu pořád ne a ne přijít.
Upřímně k vám i k sobě …
Mohla bych sice psát jen nezúčastněné články o tom, jak venku svítí sluníčko, jak jsme všichni zdraví a šťastní, všechno perfektně zvládáme a že náš život je v každé vteřině jako vystřižený z učebnice o štěstí. Ale bylo by to pokrytectví a lež. Samozřejmě, že i já občas nevím, kudy dál, zažívám věci, které bolí a ne vždycky jsem jenom sluníčková. A tak si tady nebudu hrát na to, že se mě tyhle věci netýkají. Stejně byste mi to nevěřili. Tímhle článkem bych vám ale ráda předala něco trochu jiného. Kéž v něm tu podstatu najdete.
Když procházíme těžkým obdobím, pod tíhou všeho toho stresu a napětí zapomínáme na jednu důležitou věc. Totiž že život je proměnlivý, není to žádná konstanta. A jestli se můžeme v životě na něco spolehnout, pak asi především na to, že nás život sám dokáže ještě překvapit.
Ať v tuto chvíli prožíváme cokoli, změní se to!
Jsme-li právě teď šťastní a spokojení s tím, kam se ubírá náš život a co v něm prožíváme, tak buďme a děkujme za to! Dá se totiž celkem snadno předpokládat, že naše štěstí dříve či později vystřídá období, kdy nám víc než do smíchu bude chvíli do pláče. A naopak, jestliže se teď trápíme a jsme smutní, kéž v tomto období najdeme příslib toho, že tam někde (možná už jen kousek) před námi, je už připraveno naše šťastnější období, které bude stát za to. Teď možná pláčeme, ale nebude to trvat věčně! A to vám můžu slíbit.
Moudré cykly života
Tak jako se v přírodě střídají čtyři roční období, noc a den, tak i náš život dláždí radost a štěstí a pak zase bolest a trápení. Obojí je potřeba, abychom rostli, posouvali se, něco se naučili. Abychom si uvědomovali to krásné, co máme a vážili si toho, když to máme, nikoli až po tom, co to ztratíme.
Důležité je připomenout si, že život nám těžké okamžiky nehází do cesty proto, aby nás zničil. Jeho záměrem jistě není, abychom padli vyčerpáním a nechtěli jsme v životě pokračovat dál. Skrze ty náročné chvíle nám jen dává příležitost pochopit to, co bychom nejspíš ve štěstí nikdy neměli možnost chápat. Asi bychom nikdy naplno nepoznali, jak obrovskou sílu v sobě máme, kdyby běželo vždycky všechno jen hladce.
A tak se učím důvěřovat životu, že on mnohem líp než já ví, proč mám projít všemi těmi bolestmi, odbočkami, po kterých jít nechci a trápením, které se mi možná někdy zdá až k nevydržení. Nejednou jsem přímo žasla, když mi došlo, proč se ty „šílenosti“ vlastně děly. Jen my jejich smysl pochopíme často až ex post. A ze všech těch bitev, o kterých jsem byli bytostně přesvědčeni, že je už určitě nezvládneme, jsme nakonec dosud vždycky vyšli vítězně. Možná unavení nebo s nějakým tím šrámem, ale zato silnější, moudřejší a pokornější.
Mám moc ráda tenhle text. Vždy, když si ho po nějaké době přečtu, ukotvím se sama v sobě, v životě, ve štěstí, když jsem zrovna šťastná, a nebo mi dodá odvahu a naději, když se zrovna trápím. Kéž inspiruje i vás:
V příběhu vystupují dvě sestry, které zdědí po otci dva náramky. Jeden je velmi cenný, diamantový, druhý docela obyčejný, stříbrný kroužek. Starší sestra si „vydupe“ jako dědictví ten diamantový, mladší tedy přijme obyčejný stříbrný.
Jejich životy se najednou začnou lišit. Starší sestra žije neustále ve strachu, aby o své diamantové bohatství nepřišla, zamyká jej do truhlice a za pár let je z ní neurotická troska. Mladší sestra svůj obyčejný náramek nosí s klidným srdcem. Jednoho dne si všimne, že tatínek na něj z druhé strany vyryl nápis jako poselství – stálo tam: I TOHLE SE ZMĚNÍ …
Dívka pochopila. Ať v jejím životě přišla jakákoli hrozná situace, podívala se na náramek a zasmála se, neboť věděla, že každé trápení je pomíjivé. Naopak v radostných chvílích si při pohledu na náramek připomněla, že nesmí ulpívat ani na svém štěstí. Tak jí plynul život… Zima? Fajn – i to se změní. Léto? I to se změní … Díky náramku byla neustále veselá, protože si uvědomovala tajemství vesmíru – vše je v pohybu, vše se mění… Ať se děje cokoli, vím, že to nebude trvat věčně, a musím se smát. Přijímám věci tak, jak přicházejí a odcházejí …
Ještě před pár měsíci jsem „ryla čumákem v hlíně“ a myslela si, že už nikdy nevstanu. Nebyl to pro mě šťastný rok a nemám ambice se tak na něj začít dívat ani s větším odstupem času. Ale naučil mě a dal mi mnoho. Z těch zkušeností budu, myslím, čerpat ještě hodně dlouho. A možná i díky nim pak lépe porozumím člověku, který s něčím podobným za mnou přijde na terapii. A i kdyby to bylo to jediné (jakože není), tak to smysl mělo. Z posledních sil, ale všechno jsem to zvládla, vydržela, překonala. A život se změnil.
Teď jsem po mnoha a mnoha měsících moc šťastná. Opravdově šťastná. Během dne mě jen tak přepadají hluboké pocity štěstí, které vychází přímo z duše. Mám radost, směju se a život mi zase připadá krásný a bezpečný. A protože mám ten prožitek a vím, že cesta k tomu byla velmi dlouhá a trnitá a zase jsem na ní o kousek víc poznala sama sebe, své vlastní démony, jsem teď asi o to šťastnější, že jsem to zvládla a že to štěstí prožívám. Píšu to s pokorou a důvěrou v život, v jeho cykly. Protože bez nich bych ani já nebyla tím, kým jsem.
Dnes jsem byla na procházce a konečně ve vzduchu cítím jaro. Mám radost, je to jedno z mých dvou nejoblíbenějších ročních období. A jestli vaše ne, nebojte se.
Protože i tohle se změní.
