Věřím, že smrtí život člověka nekončí. Věřím, že duše je nesmrtelná a pravidelně se vrací na Zemi, aby se tady učila a rostla za pomoci zkušeností v lidském těle.
Nejsem odborník na minulé životy, na duše ani na karmu. Mám k těmto tématům pouze své vlastní postoje, postřehy a vjemy, přičemž ne každý s těmi mými samozřejmě bude souhlasit.
Věřím, že každý sem vstupuje s určitými úkoly a lekcemi, které se má snažit během života zvládnout. K tomu nám pomáhají i ostatní lidé, se kterými na úrovni duše uzavíráme dohody související s naším konkrétním úkolem a společně pak v pozemské existenci jdeme naproti jeho naplnění. A taky věřím, že ačkoli ne vždycky je to z lidského chování patrné, každý člověk je v jádru dobrý. Tam někde v duši.
Dnešní doba je velmi rychlá, uspěchaná, zaměřená na výkon. Ženeme se za vysokým postavením, majetkem, za penězi, … Zdá se, jako by nebyl čas ani prostor na to, abychom naslouchali své duši. Tomu, po čem uvnitř skutečně toužíme. A také se velmi často děje, že náš vnitřní hlas tlumí lidé v našem okolí. Všichni vědí, co bychom měli dělat, kým být, o co usilovat. Co na tom, že my po této cestě kráčet nechceme a srdce nás táhne úplně jinam? Někdy ale pod tíhou cizích názorů a životních okolností děláme to, s čím se neslučujeme, protože se to zdá správnější, přijatelnější (otázka zní: PRO KOHO?). A naše duše volá o pomoc. Ví, že k tomu, aby byla šťastná a klidná, potřebuje něco jiného.
Nejvíce jsou samy se sebou spojené děti. A asi taky proto jsou šťastné. Umí se radovat jen tak, hrát si, zpívat, tancovat … A takové aktivity jistě rozechvívají duši. Děti dělají to, co říkají. Naslouchají svým pocitům a emocím a nejdou proti nim. Jsou s nimi v souladu. Když mají radost, poznáte to. Stejně tak, když chtějí plakat nebo vztekat se, dají průchod všemu, co prožívají, tak jak to cítí uvnitř. Dokud jim my dospělí nezačneme do hlavy vtloukat tzv. společenské normy: „Tohle se nedělá“, „To neříkej, nehodí se to!“, „To nesmíš, co by si řekli lidi?!“
Naše duše – stejně jako sny a touhy – pak bývá potlačena. Soustředíme pozornost na to, jak vypadáme (nejen fyzicky), co se od nás očekává a co musíme a mnohdy se tato očekávání neprotnou s naší vizí šťastného a spokojeného života.
Duše dobře ví …
Co když ale duše dobře ví, kam nás vede? Co když k tomu, aby byla šťastná, potřebuje opravdu jen velmi málo? Třeba jen BÝT RADOSTNÁ. Cítit se dobře! Dělat cokoli, při čem vnitřně bude zářit? To přitom vůbec není závislé na lidech okolo.
Duše nepotřebuje drahé vozy ani sto tisíc titulů, ty dělají dobře našemu egu. Možná se díky těmto povrchním a materiálním věcem snažíme zalepit nějakou díru v sobě samých – smutek, nespokojenost, pocit marnosti… A možná, že takové pocity máme PRÁVĚ PROTO, že jsme se odpojili od toho skutečně důležitého, od toho, co je doopravdy naše.
… a taky potřebuje vyživovat …
Tělu dáváme pozornost a péči. Pěkně ho oblékáme, chodíme na masáže, manikúry, pedikúry, cvičíme. A ono si jistě zaslouží, abychom jej rozmazlovali a dávali mu potřebnou výživu, jak zvenku, tak zevnitř.
A co naše duše? Vyživujeme ji tak, jak potřebuje a jak si zaslouží? Kdy jste naposledy udělali něco pro svou duši? Slyšíte, co vám říká?
Nezdá se vám občas, že stavíme tělo na první místo? A přitom je dnes už všeobecně známo, že i mnoho zdravotních problémů na těle vychází z psychiky, z toho, co prožíváme uvnitř. Je potřeba se podívat do duše. Je šťastná? A když ne, co jí v tom brání?
Věřím, že duše je šťastná, když může tvořit, když si hraje a když dělá něco kreativního a radostného. Často stačí tančit, malovat, zpívat. A pak jsou samozřejmě hlubší témata, při nichž k nám promlouvá duše. Třeba otázka našeho životního poslání. Duší býváme neomylně vedeni ke svému velkému životnímu ANO! Když se s ním setkáme, bezpochyby to poznáme, ucítíme. Celí se rozzáříme a každým kousíčkem své bytosti budeme VĚDĚT, že právě tato činnost/práce/poslání, je pro nás to pravé. Jestliže ale nebudeme těmto signálům naslouchat a přes jasné volání se vydáme jiným směrem, dost možná v této jiné oblasti budeme cítit velkou prázdnotu, nenaplnění, zklamání. Jako bychom byli na špatném místě.
Duše a vztahy
Jsem přesvědčená o tom, že všechny vztahy, které v životě máme, a především ty nejzásadnější, mají učit naši duši důležitým poznáním a lekcím. Často bývají velmi bolestné. Třeba když syn odmalička musí čelit despotickému otci a situace se mu už zdá natolik zoufalá a neřešitelná, že přemýšlí, proč právě on tímto prochází a nemá s tátou harmonický vztah plný lásky, podpory a porozumění. Jistě ale potvrdíte, že nejvíce se učíme a rosteme, když to bolí. Může to být tak, že se naše duše předem dohodly, že prostřednictvím ponižování, facek a teroru (či jakékoli jiné ne/příjemné situace) máme dojít k nějakému životnímu posunu? Třeba k uvědomění vlastní hodnoty, k pochopení něčeho důležitého? K odpuštění, …? Co myslíte?
Existují minulé životy?
Stalo se vám někdy, že jste potkali člověka a tak nějak okamžitě jste cítili, že se nevidíte poprvé? Že s ním máte určitě pouto už z minulosti? K tématu minulých životů se lidé staví různě. Někdo je rezolutně odmítá, někdo naopak v minulé životy věří a přísahal by, že opětovně takové setkání s jistou duší už prožil. I já bych na to přísahala.
Mám ve svém současném životě dvě bytosti, u kterých jsem si zcela jistá, že je znám mnohem déle než to nyní vypadá. Jsou to tak silná pouta a prožitky, že se nedají zaměnit s žádným jiným vztahem. Když jsem tyto dvě bytosti (každou zvlášť a za různých okolností) potkala, projel mnou velmi zvláštní pocit. Jako bych se vrátila domů. Cítila jsem obrovskou lásku, klid a pocit bezpečí. Stejné pocity mám s nimi pokaždé, když je vidím, i když spolu právě nejsme. Tohle jsou situace a pocity, které se dle mého názoru nedají popsat, musí se zažít.
Stalo se mi s nimi také to, že tito lidé, aniž by si to pouto sami uvědomili (nebo mi o svých pocitech takto řekli), používali přirozeně v našem hovoru velmi zvláštní slova, která mi byla povědomá a která jsem už znala z regrese, kterou jsem před časem prošla. Jako by pokračovali tam, kde jsme skončili, jako by naše duše VĚDĚLY, přestože ve svém fyzickém já si třeba takovou zkušenost právě teď nepamatují.
Před pár lety jsem prošla regresí. Objevil se mi v ní obraz z minulosti, kdy s mužem, kterého jsem velmi milovala a měla s ním dceru, běžíme po louce k blízkému lesu. Zastavili jsme se u stromu a ten muž najednou vzal do ruky nůž a do kůry stromu vyryl prazvláštní znak. Poté mi řekl, že tento znak bude symbolem jeho lásky ke mně a také toho, že mě nikdy neopustí.
Tehdy mě vůbec nenapadlo, že o pár měsíců později potkám někoho, kdo mi ten dávný příběh včetně detailu připomene. Poznala jsem muže, se kterým jsem, jak už jsem výše zmínila, cítila velmi silné pouto od první vteřiny. Náš rozhovor a chvíle, které jsme spolu strávili, mi jen potvrzoval, že asi opravdu nejde jen o nějaký můj smyšlený pocit, ale že „tam prostě něco je“. Ten večer po našem prvním setkání, když jsem se koupala, něco mě příšerně pálilo na noze. Podívala jsem se, co to je a viděla jsem TEN ZNAK, který už jsem znala z příběhu v regresi. Noha mě pálila, vypadalo to, jako by byl znak na kůži vyřezaný nožem. Stejně jako tehdy do stromu. Nemohla jsem tomu uvěřit, nechápala jsem. Ale dodnes se mi čas od času na těle opět vytvoří, vždy, když si na tohoto člověka vzpomenu nebo je něco důležitého, čeho si mám v souvislosti s ním všimnout. Nevím, JAK se to děje. Ale děje. A je to pro mě nepopiratelné potvrzení všech mých pocitů a vjemů, které k tomuto člověku cítím.
Ne pro každého bude takový zážitek stravitelný, někdo, kdo je extra racio, mu možná nebude věřit a bude ho chtít zpochybnit. Nevadí. Nikomu nic podsouvat nechci. Jen jsem sama něco zažila.
Možná se ale všechny naše životy odehrávají současně právě v tomto okamžiku. Minulým životem je prakticky vše, co jsme zažili včera, před hodinou, před pěti minutami. Nechť si každý právem zvolí právě takový náhled na život, který je pro něj přijatelný, uchopitelný a kterému důvěřuje. Nakonec stejně nejvíce záleží na tom, abychom byli šťastní právě teď! Aby TEĎ byla šťastná naše DUŠE, která pro fyzickou realitu dostala na čas darem jako schránku lidské tělo. A třeba, když bude chtít, vrátí se sem ještě jindy a jinak, aby se zase něco nového naučila.
