Ačkoli to tak z článků a příspěvků na Facebooku asi nevypadá, pravda je, že co se týká mého života, byla jsem vždycky dost pesimistický člověk.
Otázka je, do jaké míry šlo o moje přirozené vnitřní nastavení a nakolik byl můj přístup ovlivněný prožitými zkušenostmi. Protože přiznejme si, když dlouhé roky žijete život, ve kterém jedna těžkost střídá druhou, aniž by se vykompenzovala něčím hezkým a bezproblémovým, dostáváte od života jednu ránu za druhou, a to v poměrně raném věku a nemáte v podstatě ani jiný model, horko těžko si budete o něm myslet, že je úžasný a báječný a že v něm vždycky všechno dobře dopadne.
Vždy jsem na lidech obdivovala to, že jsou pozitivní a optimističtí, říkala jsem si, jak by to bylo krásný, kdybych to taky uměla. V tomhle jsem bývala pravý opak. Všechno, co se v mém životě dělo, jsem viděla přes černé brýle, protože prostě věci do té doby nikdy nedopadly pro mě pozitivně, a tak jsem na tomhle vzorci frčela po celá léta. Že všechno bude dobré, ale hlavně pro ty ostatní. S výjimkou mě. Absolutně jsem neměla problém u jiných lidí věřit tomu, že se jim splní každičké přání, že budou šťastní a že nic nestojí v cestě tomu, aby žili právě tak, jak si přejí. U sebe jsem chtě nechtě cítila určitý negativní, pesimistický nádech, protože už milionkrát před tím se všechno vždycky pokazilo, nepovedlo. Těžko se mi věřilo, že tentokrát by to mělo být jiné a lepší. Ano, byla jsem, co se týče vlastního života, obrovský pesimista.
Začátek mé proměny
Trochu měnit se to začalo v roce 2013, kdy jsem kvůli svým potížím s atopickým ekzém začala chodit na EFT terapie k mamčině kamarádce. Ona byla za celý můj tehdejší život první a jediná, komu jsem v té terapii mohla bez studu říct vše, co prožívám a co mě uvnitř bolí. A co víc! Byla první a jediná, která na svět pohlížela podobně jako já (ve smyslu seberozvoje). To až díky Ivči jsem začala objevovat fascinující svět naší mysli, vzájemně jsme si půjčovaly seberozvojové knihy a trávily a kromě zmíněné terapie jsme hodiny a hodiny trávily povídáním o tom, co nám oběma bylo blízké.
Cítila jsem, že se najednou měním. K lepšímu. Zničehonic jsem se mnohem víc usmívala a měla obrovskou radost ze života. Jako by ze mě postupně spadly obrovské balvany smutku, beznaděje a zoufalství z toho, jaký můj život je. Začaly jsme odťukávat důležitá životní traumata, kterými jsem prošla a náhle jsem v něm měla prostor pro štěstí a čirou radost. Do té doby jsem nic takového nezažila.
Pamatuju si dobu, kdy jsem se terapii od terapie měnila. Byla jsem rozzářená, vysmátá a spousta lidí se mě ptalo: Co se to s tebou děje? Já chci mít taky takovou radost! Bylo to skvělé období. Poprvé v životě jsem byla opravdu přeladěná na šťastnou a pozitivní vlnu a moc se mi to líbilo. Věřím totiž, že nikdo ani ten největší pesimista na světě, v hloubi duše nechce být nešťastný a nespokojený. Jen se to někdy v tom životě už tak zašmodrchá, že párkrát zažijeme zklamání a těžké, bolavé situace a pak je mnohem snazší (i nevědomě) si osvojit ten vzorec, že takhle to zkrátka bude vždycky.
Ano, všichni máme větší či menší predispozice pro to být víc smutní, melancholičtí a nešťastní a naopak. Co mi ale v tu dobu připadalo velmi podstatné, bylo to, jak jsem zjistila, že se ten přístup k životu dá změnit, že se na něm dá pracovat. Pro mě prvotním krokem k tomu byly právě EFT terapie, kde jsem se postupně zbavila bolestí, traumat, strachů a všeho tíživého, co mě psychicky táhlo dolů a v podstatě jen potvrzovalo mou „teorii“, že u mě se pokazí vše, co se dá.
Tisíckrát to může být pravda, ale už tím, jak se k tomu my sami postavíme, měníme energii kolem sebe! A mně tohle naplno začalo jít až v momentě, kdy jsem začala spolupracovat s Ivčou a najela s ní na tu svojí šťastnou seberozvojovou vlnu.
Ač nebylo v mém životě zdaleka všechno ideální ani tak, jak bych si přála a řešila jsem si své problémy jako každý jiný člověk, dá se říct, že zhruba 3 roky jsem si tak nějak spokojeně žila, stále ještě mírně opojená tím, jak je to skvělé, když člověk žije, raduje se a cítí se v životě dobře.
Těžký rok 2017
V roce 2017 jsem zažila obrovský propad, dá se říct, že pád na samé dno. Každý měsíc toho roku se v mém životě děly opravdu velké tragédie typu smrti mých milovaných, autonehod, řešila jsem své velké osobní problémy a tak podobně. Jeden z nejnáročnějších roků v mém životě vůbec. Dodnes na něj nerada vzpomínám, protože má pro mě stále příchuť obrovské bolesti a beznaděje. Tehdy jsem pod tíhou všech událostí začala mít velké psychické problémy. Trápily mě úzkosti (jak já říkám) jako kráva, byla jsem neustále vyklepaná, nervózní, všeho jsem se bála a kdykoli mi např. zazvonil telefon, cítila jsem obrovskou úzkost a strach, že se dozvím, že se zase stalo něco hrozného. Bylo to opravdu náročné!
Každý den jsem se budila s pláčem a hned jsem běžela zvracet. Ptala jsem se sama sebe, k čemu to vlastně je, takový život a úplně upřímně, tenkrát jsem si opravu přála být radši mrtvá než denně zažívat takové vnitřní stavy a situace a nevidět z nich dlooouho žádné východisko. Bylo to moje psychické dno.
Tehdy mě (zcela logicky) úplně opustil jakýkoli pozitivní náhled na svět a všechno jsem viděla jen černě. Neměla jsem vůbec chuť ani sílu žít. Moje někdejší radost ze života a pocit, že jsem šťastná, byly tytam.
Zase jako bych se tvrdě vrátila na začátek. Zase se v mém životě neustále opakovaly situace, kdy jsem si říkala, že život je cokoli, jen ne krásný. Bylo to pro mě peklo a zase jsem cítila, že jsem zase smutnější a zpátky v pocitu, že nemám důvod myslet si o životě něco hezkého, protože…. následovala miliarda důvodů a „důkazů“, proč je zcela legitimní, abych to tak vnímala, protože to, co se v mém životě dělo, mluvilo samo za sebe.
Postupně se samozřejmě věci zlepšily, našla jsem práci a po mnoha a mnoha letech trápení a těžkostí s tím spojených jsem zažívala opravdu nádherné období. Skoro poprvé v životě jsem měla pocit, že se mi daří téměř všechno a zase jsem byla opravdu šťastná a v pohodě.
Jak už to ale v mém životě bývá, klidné období trvalo jen chvilinku. Pak zase následovaly obrovské problémy a těžkosti.
Nějakou dobu to vydržíš, ale…
Co se mi zdá důležité na tomto místě zmínit, je to, že je poměrně jednoduché být pozitivní a věřit v to, že se i to těžké brzy vyřeší a zvládne, když máte za sebou několik pozitivních zkušeností v tomto duchu a víte, že se se váš život cyklicky opakuje. Že po tom bolavém přijde změna k lepšímu, pak to zase nějakou dobu budete muset vydržet v těžším období, ale to bude zase bezesporu vystřídáno něčím krásným, pozitivním, šťastným. Zkrátka – je snadný někomu „valit do hlavy“, že musí myslet pozitivně, když vy tuhle životní cykličnost pravidelně zažíváte a máte kromě bolestných chvil i ty, kdy jste nejšťastnější na světě a váš život se přirozeně hýbe kupředu.
U mě je to celý život tak, (a to se opravdu nechci litovat) že ty těžkosti a problémy zažívám několik let v kuse a ať se aktivně snažím je změnit k lepšímu, a podnikám kroky k tomu, abych mohla něco se situací udělat, aby bylo lépe nebo naopak nechávám situaci plynout s tím, že budu důvěřovat životu, že „všechno je, jak má být a ono to nějak dopadne, když situaci nebudu nikam tlačit“, situace se NIKAM nehne. Ani když pro to něco vytrvale děláte ani když neděláte nic.
Můžete si ticíckrát říkat, že to vydržíte, že se nenecháte zlomit a že si udržíte víru a přesvědčení, že to brzy skončí. Ale když tak či tak nedochází k žádnému posunu a vy jste několik let v kuse zaseknutí v těžké situaci, která vás velmi trápí a ničí, aniž by se pohnula k lepšímu, jsem si naprosto jistá, že každého dříve či později přejde humor a ztrácí naději a víru. Vydržíte to třeba rok, dva, nicméně když něco trvá třeba 6 let v tahu, úsměv vás chtě nechtě opouští.
Jak jsem letos k vnitřní proměně přišla…
Psala jsem o tom v článku tady a tady, že můj letošní rok opravdu nebyl žádná hitparáda. Přesto se ale během něj stalo něco nevídaného.
Přišlo to samo, potichu po špičkách.
Ačkoli se viditelně a reálně nic v mém životě a situaci nezměnilo k lepšímu a pořád byl pro mě náročný a vyčerpávající, jednoho krásného dne opravdu jako mávnutím kouzelného proutku jsem cítila, že se ve mně něco zlomilo.
Důležitý byl najednou vnitřní pocit. Z vteřiny na vteřinu, aniž by se cokoli stalo a změnilo, jsem se cítila šťastná a klidné i v té rozbouřené situaci, která mě doma trápí/la. Najednou jsem cítila, že jsem úplně jiný člověk. Od té doby nepřemýšlím o životě primárně negativně, neplácám se ve svých bolístkách, najednou nemám tohle potřebu s někým sdílet a přenášet na něj nějakou negativitu. Ne! Přestala jsem úplně řešit a plánovat! Mám zničehonic větší důvěru v život. Neznamená to, že se pořád usmívám a že mě některé věci nebolí a netrápí nebo že nikomu neřeknu, jak (nanic) mi je. Ale přijímám situace v životě mnohem líp teď tak, jak jsou. Nepřemýšlím, co by, kdyby, co bude nebo nebude, nerýpu se v tom těžkém a bolavém víc než je nutné. Mám pocit, že jsem pro to nic zásadního neudělala, a přesto už teď mnoho týdnů cítím, jak jsem jiná. Lepší, klidnější, vyrovnanější…
Povídala jsem si s jednou kamarádkou o situaci doma a ona mě jednou svou drobnou poznámkou přivedla k myšlence a uvědomění, že jsem roky zaseknutá v problémech, aniž by se mi dařilo je funkčně vyřešit, může mít kořeny někde jinde než v tomto životě. V ten moment mi do sebe všechno zaklaplo. Snažila jsem se mnoha různými způsoby a technikami situaci vždycky zlepšit a nepřinášelo to žádný výsledek. Dost možná proto, že ten problém není (jen) u mě. A teď se tomu snažím přijít na kloub a pracuju na tom, aby se můj život zlepšil a posunul.
