Nedávno jsem se dívala na 13. komnatu Aleny Kupčíkové. Je to úspěšná výtvarnice, která si kvůli dyslexii, dysgrafii a dysortografii nejen na základní škole „užila svoje“.
V pořadu mluvila o tom, jak pro ni byl a stále v dospělosti je složitý život s poruchami učení. Říkala třeba, jak je pro ni i dnes jako pro dospělou ženu těžká tak obyčejná činnost jako jít si koupit jízdenku na vlak. Že než dojde k okénku, nepamatuje si, jestli má říct, že chce jet do Roudnice nad Labem nebo nad Vltavou. Nebo že má problém vyplnit složenku, kde má slovy napsat nějakou peněžní/číselnou částku. Poslouchala jsem její příběh a přistihla jsem se, že velmi často jen přikyvuju, protože se v mnohém poznávám, byť třeba ne úplně v těchto konkrétních situacích. V principu ale velmi dobře vím, o čem hovoří.
Dětská mozková obrna, dyskalkulie a spol.
Po komplikovaném porodu mám dětskou mozkovou obrnu a ačkoli se většina děsivých lékařských prognóz (o tom, že nebudu schopná samostatně fungovat, chodit, přemýšlet a skončím někde v ústavu pro postižené) nenaplnila, mám v důsledku DMO celou řadu omezení, která můj život ovlivňují negativně i dnes – v dospělosti. Mám například dyskalkulii, tzn. poruchu učení v oblasti matematiky, dělá mi problémy počítání, rýsování, orientace v prostoru, … a mnohé jiné úkony, které nesouvisí primárně s matematikou.
Vzpomínám si, že už ve druhé třídě jsem málem dostala na vysvědčení trojku z matematiky a jen díky vnímavé paní učitelce se přišlo na to, že moje potíže v matematice opravdu nejsou dány tím, že bych se málo učila. V jiných předmětech jsem (i dlouhé roky po tom) měla jedničky, příp. dvojky.
Zvlášť, když jste malé dítě, nechápete, proč když se snažíte, svědomitě se připravujete a hodiny a hodiny trénujete nebo píšete úkoly, nejde vám to a výsledek rozhodně neodpovídá vaší snaze. Pravidelně jsem kvůli tomu brečela a zdálo se mi nefér, že i když opravdu dělám své maximum, stejně je to marný, je to marný, je to marný. Z každé písemky a zkoušení jsem měla pětku, i když jsem se učila. Kdykoli učitelka četla nahlas známky z písemných prací a já pokaždé u svého jména slyšela: PĚT, připadala jsem si jako úplný DEBIL.
Nutno dodat, že spolužáci se mi nikdy za to nesmáli a nestalo se, že bych od nich zaznamenala nějaké ubližující reakce. Ani tak ale vašemu sebevědomí rozhodně nepomůže, když jste (v našem školství) neustále vystavováni porovnávání a soupeření a vidíte svou „neschopnost“ v přímém přenosu. Zejména na základní škole mě velmi trápilo, jak to s matematikou mám. Hlavně proto, že jsem si velmi dobře uvědomovala, že pětky odshora až dolů jsou opravdu „nezasloužené“, protože mám čisté svědomí v tom, že jsem se připravovala, poctivě jsem se učila a strávila jsem nad tím vším nesrovnatelně více času než moji kamarádi.
Hodně mi v té době pomáhala máma. Trpělivě vysvětlovala, ukazovala, vyráběla, příklady mi kreslila, abych si dokázala lépe představit to, co pro můj mozek bylo až moc abstraktní a neuchopitelné, vytvářela mnemotechnické pomůcky a jiné vychytávky. Bylo to náročné pro nás obě.
Podprůměr v matematice, nadprůměr jinde
Byla to pro mě tehdy svým způsobem úleva, když jsem šla na vyšetření do pedagogicko-psychologické poradny a tam mi v testech vyšlo, že ano, že můj mozek prostě matematiku nebere, ale o mně jako o člověku to nevypovídá zhola nic. Dodnes si pamatuju jednu informaci z té psychologické zprávy, kde stálo něco v tom smyslu, že matematické schopnosti a dovednosti mám na té a té (velmi nízké) úrovni, ale naopak mé verbální a vyjadřovací schopnosti jsou oproti jiným dětem/lidem vysoce nadprůměrné. V podstatě to znamenalo, že v matematice jsem opravdu „debil“, ale snažila jsem se vzít si z toho to dobré, tudíž, že v jiných směrech a oblastech vynikám v dobrém slova smyslu. A trošililinku mi to vnitřně pomohlo. Mluvím teď o období tak druhého stupně základní školy.
Z matematiky jsem za celý život dostala jen dvě jedničky. Ze zaokrouhlování a z římských čísel. Proč asi? 🙂 Jinak pětky vždy a ze všeho, když hodně dobře, tak čtyřka, ale rozhodně to není něco, na co by byl člověk pyšný. Hlavně když pořád dokola něco děláte a snažíte se a stejně vám to nejde, pak začnete přemýšlet nad tím, že byste se na to nejradši vykašlali a nechápete, proč se máte ničit a zaobírat něčím, v čem NIKDY nedokážete uspět.
V tu dobu jsem tak nějak situaci přijala a pochopila jsem, že nemá smysl trápit se nad tím, co ani tím největším tréninkem a drilem nezměním. Došlo mi, že já stejně nechci jít studovat MATFYZ ani nic podobného. A moje plačtivé období tím skončilo. Trvalo roky než jsem nějakou vnitřní prací a dozráváním dospěla k tomu, že matematika mě nedefinuje. Že to, že mám problémy s matematikou, fyzikou, chemií nebo zeměpisem, ještě neznamená, že jsem hloupá a neschopná.
Lidi si často myslí, že ti, kdo mají nějakou poruchu učení, jsou hloupí, blbí. Ale to není pravda. Často to bývá právě naopak. Jsou to lidi průměrně nebo i nadprůměrně inteligentní, kteří žijí běžný život jako kdokoli jiný, jen v nějakém směru mají pozici o dost složitější.
Potíže i v jiných předmětech a šikana učitelkou
Mohlo by se zdát, že s ukončením základní školy skončí i mé trápení ohledně matematiky. Ale nebylo a není tomu tak. Tyhle mé potíže se samozřejmě promítaly i do jiných předmětů (matematika, fyzika, chemie, zeměpis, …). Po základní škole jsem se přihlásila na střední knihovnickou školu a stále si pamatuju, jak v den přijímaček máma celou hodinu a půl seděla s nehty zarytými do ruky, jak moc mi držela palce, abych ty zkoušky zvládla. Protože to byla jediná nebo jedna ze dvou škol, kde se nedělaly přijímačky z matematiky. A u mě bylo jasné, že když se nedostanu tam, nebudu moct studovat žádnou školu (přičemž manuálně zručná rozhodně nejsem, takže učňák by moc nepřicházel v úvahu). Dopadlo to dobře a na školu jsem se dostala. Bavila mě. Spojovala v sobě oblasti, které mě bavily, zajímaly a které mi byly blízké.
I tady jsem samozřejmě měla matematiku mezi předměty, ale naštěstí byla moje paní profesorka moc hodná a chápavá a nesnažila se mě potopit, ale právě naopak. Jinak tomu bylo v zeměpise, kde jsem kvůli profesorce zažívala něco, co se nebojím nazvat šikanou. Ačkoli věděla, že mám dyskalkulii a měla jsem na to i potvrzení od psycholožky, jako by se vyžívala v tom, když mě může ponížit, nachytat na chybě a schválně, přestože věděla z psychologické zprávy, že nejsem schopná hledat v mapě (prostě v mapě nic nevidím, i když se do toho místa dívám, neumím odhadnout vzdálenosti a podobně a v běžném životě mám mnohdy problém trefit z místa A do místa B, pokud to místo neznám. Musím si trasu nejprve MNOHOKRÁT zopakovat, natrénovat než si ji můj mozek zapamatuje a dokáže se po ní vydat). Jsem schopná se ztratit, když mě třikrát otočíte dokola. Absolutně jsem zeměpis nezvládala a bylo to pro mě čiré peklo. Zvlášť, kvůli profesorce, která si vychutnávala, když mě mohla vyvolat a „nachytat“ mě na něčem, co nevím nebo nevidím v mapě, protože můj mozek na to nestačil.
Před každým zeměpisem mi bylo do breku a chtělo se mi zvracet. Modlila jsem se, aby mě profesorka nechala být, aby mě nezkoušela, nevyvolala, … Stále si pamatuju, jak jsme vždy před hodinou s jednou mou spolužačkou napsaly na lavici tužkou 45 čárek a každou minutu jsme jednu čárku umazaly (hurá, jedna minuta ze „zemáku“ je pryč, druhá, třetí, …). Psychicky mi to pomáhalo tu hodinu přežít, ale když tenhle článek píšu, cítím pořád úzkost v žaludku, když se mi po letech vybavuje, jak šílené to pro mě bylo.
Když jsem se na střední škole učila techniku administrativy, hodnotila se vždycky rychlost a přesnost psaní na stroji. Z přesnosti (psala jsem správně, bez chyb) jsem měla vždycky jedničku a z rychlosti pětku. Byla jsem pomalá, nezvládala jsem běžné tempo všech ostatních a za stejný časový limit jsem toho vždy napsala míň než moji spolužáci. Prostě nezvládám tyhle rychlostní a výkonnostní úkony. V indexu jsem vždycky měla známky R/P – 5/1. Přitom pro mě je dodnes důležitější, jestli píšu správně než jestli udělám stejný počet úhozů za minutu jako někdo jiný a vlastně mi hlava nebere, proč je pro někoho důležité se v tomhle měřit na čas, když podstatnější je pokud možno nedělat v textu chyby. No nic. 🙂
Něco podobného s učitelkou jsem pak zažila ještě jednou při studiu na VOŠce, kdy se mě kvůli jednomu jedinému předmětu (se kterým ona sama navíc ani neměla nic společného) snažila potopit jedna vyučující, která mi bez předchozího varování v kabinetu nadávala a ponižovala mě, mluvila se mnou stylem, že si myslím, že se nebudu učit (předmět, který souvisel s počítáním sociálních dávek) a že všechno uhraju na papír od psycholožky. Tahle vzpomínka je pro mě i po 12 letech neuvěřitelně bolavá. Cítila jsem z toho křivdu, bolest, totální zoufalství. Věděla jsem, že to není pravda. Že jsem snad poslední člověk na světě, který by chtěl něco „uhrávat na papír“ a z jiných předmětů jsem měla velmi dobré známky.
