Nejhorší na tom je, že když narazíte na tento typ učitele, se kterými já „měla tu čest“, nemáte se jak bránit. Nevysvětlíte jim, že nemají pravdu. Že nejste žádný flákač, který se nechce učit. A tyto typy kantorů to ani nechtějí slyšet. Nezajímá je, že jste se poctivě připravovali a dost možná daleko víc než vaši spolužáci, ale mozek vám v té oblasti prostě nefunguje jako zdravému člověku. A nic moc na tom nezmění, když budete hodiny a hodiny trénovat a pilovat ty které dovednosti. Zkrátka na to nestačíte a vaše snaha a odhodlání nikdy nebude odpovídat výsledku. To je nepopsatelně ubíjející. Zvláště pak v jakémkoli (školním, pracovním) systému. A těmhle autoritám se nemáte jak postavit či bránit, protože ať byste udělali cokoli, stejně ty své problémy s jistou oblastí v životě mít budete. A když ony to ví a nejsou empatické a vnímavé, můžou vám v takovém systému velmi ublížit. Až tak, že každá minuta v jejich přítomnosti pro vás bude pravým peklem, které prostě chcete jen přežít. Aspoň pro tento den nebo týden.
Školní úspěchy i pády
U mě ty zdravotní problémy, které se projevily, protože jsem byla psychicky na dně z teroru, který jsem s tou poslední učitelkou zažívala, vyústily v to, že jsem se pouhých 6 týdnů před absolutoriem (ukončením VOŠky) rozhodla ze školy odejít, protože jsem za ten poslední rok výstupů s touto osobou byla tak zničená, že jsem si nedokázala představit, že mě u absolutoria potopí a poníží na otázce, která klidně může být i z toho předmětu, který mi činil potíže. Spousta lidí by třeba řekla, že jsem to měla risknout (z tohoto předmětu bylo u absolutoria jen pár otázek, ale já nechtěla už ani riskovat, že budu mít tu smůlu, že si takovou otázku vytáhnu a úplně se před komisí zhroutím, protože ONA by si vychutnala, že mě může ponížit) a snažit se školu dokončit, když chybělo už opravdu jen pár týdnů. Ale já jsem toho odchodu nikdy ani na vteřinu nezalitovala. Brala jsem to zkrátka tak, že mi ta škola dala vše, co mohla (protože objem teorie i praxe jsem tam v podstatě celý odchodila a naučila jsem se tam vše, co bylo obsahem výuky), jen z ní nemám závěrečný titul. No a co?
V té době už jsem souběžně s VOŠkou studovala i vysokou školu a tam jsem byla mnohem šťastnější, protože přístup kantorů tady byl úplně jiný. Vysoká škola mě moc bavila a od prvního okamžiku jsem cítila, že jsem tam správně. Měla jsem zároveň obrovské štěstí, že jsem byla posledním ročníkem, který na té škole neměl zápočet z matematiky ve formě počítání příkladů a tehdy k ukončení předmětu stačila esej o mém vztahu k matematice. Kamarádka, která na školu nastoupila rok po mně, už musela v tomto konkrétním předmětu příklady počítat a vím, že kdyby takovou změnu provedli už v mém případě, ten předmět by se mi ukončit nepodařilo. Nedokázala jsem totiž vypočítat žádné příklady. A tak jsem napsala několik stránek o mém životě s dyskalkulií, dostala jsem áčko jak Brno a bylo hotovo. Vysokou školu jsem pak velmi úspěšně dokončila a dosáhla na svůj vysněný titul bakalář. Dodnes si pamatuju ten nádherný pocit a satisfakci, kterou jsem po těch protrápených letech ve všech školách cítila. Byla jsem na sebe asi poprvé v životě opravdu hrdá. Že jsem to zvládla, i když na začátku mého života nevěřil nikdo, že vůbec budu schopná dochodit klasickou základní školu. I když mě to všechno stálo nespočet slz a hodiny a hodiny práce a snahy „navíc“, kterou mí spolužáci vynakládat nemuseli. I když jsem se během své školní „dráhy“ kvůli svým potížím setkala se šikanou ze strany učitelek. Dala jsem to!
Ať děláš, co děláš a pořád to nestačí …
Člověk by si řekl, že když s nějakou poruchou učení zvládne projít školní docházkou, má to nejhorší za sebou. Opak je pravdou. Další problémy na sebe nenechaly dlouho čekat, protože nastalo období, kdy jsem si začala hledat práci. Hodně dlouho (mnoho let – až jsem se za to styděla) mě nikde nechtěli. Jednou proto, že jsem neměla praxi, podruhé řidičák, ale HLAVNĚ jsem v každé té potenciální práci narážela na určitou činnost nebo oblast v tom daném zaměstnání, kterou jsem kvůli dětské mozkové obrně prostě nezvládala. Šlo mnohdy jen o dílčí úkon a byť vše ostatní jsem zvládala nebo bych zvládala, v té práci (nebo už při pohovoru) se přišlo na to, že tedy není vhodné, abych tu práci dělala. A tohle je fáze, kterou nejspíš dokonale nepochopí nikdo, kdo tohle peklo nezažívá na vlastní kůži.
Když vás nepřijmou do první, druhé, třicáté práce, říkáte si: Vydrž, ono se to zlomí. Ber každý pohovor jako zkušenost, díky které budeš u dalšího lepší. Jenomže když takhle chodíte po pohovorech neúspěšně rok, dva, tři, čtyři, pět, šest a pořád se vám nedaří uspět, protože žijete v systému a obecně ve světě, kde každému jde o rychlost, o výkon, o to, abyste byli v něčem lepší než ostatní, tak to zatraceně moc bolí. Je to jako boj s větrnými mlýny. A cítíte obrovskou bezmoc.
Představte si, že v nějaké činnosti děláte svoje MAXIMUM. Dáváte do toho všechno, snažíte se perfektně připravit, trávíte přípravou spoustu hodin, … a ZASE, ZASE, ZASE vás odmítnou a nechtějí. Protože ani přes to maximum to nestačí. Protože po vás někdo požaduje něco, co nejste schopni splnit, jelikož máte někde nějaký svůj zdravotní limit a mozek vám v tom nefunguje stejně jako někomu, kdo tyhle potíže nemá. A nikoho v ten moment nezajímá, že vaše silné stránky jsou jinde. Že nejste žádný blbec nebo lempl. Oni vidí, že nezvládáte výkonové činnosti, že nezvládnete pracovat s pokladnou, že máte problém s tímhle a s tamtím, takže tím pádem nepřichází v úvahu, abyste tu či onu práci mohli dělat. Dnešní společnost je obecně nastavená jinak – na ten výkon, na rychlost, na to, abyste byli „nejšikovnější“, … Často mám pocit, že do tohoto světa nepatřím, protože tyhle věci nezvládám a bohužel to není v mých silách zlomit ani když budu tu kterou činnost tisíce hodin pilovat. Mozek to zkrátka nepobere.
A tak se například stalo, že se mi po dlouhých letech podařilo najít práci, která se zdála být pro mě ideální. Asistentka v MŠ. Miluju děti a ta práce mě moc bavila, všechno jsem tam zvládala a nikdy s ničím nebyl problém. Tedy až na jednu věc – v důsledku problémů po DMO mám potíže s jemnou motorikou. Takže mi dělá veliké problémy třeba měřit, stříhat, vyrábět. I když se snažím, jak nejvíc můžu, i když jsem se snažila vše trénovat, všechny pokusy vypadají jak od tříletého dítěte. Stříhám zubatě, nedokážu to rovně a tak dále… Jenomže přestože ta práce byla pro mě jinak jako stvořená, hned po zkušebce mě vyhodili. A dodnes neznám důvod. Jen se můžu domnívat, že je to právě z těchto důvodů, kdy po mně učitelka chtěla přípravy pro děti na vyrábění a mé výrobky (šablony a další) vypadaly katastrofálně. A doteď si myslím, že mi ten důvod neřekli, protože mi nechtěli ublížit, když je to něco, za co vlastně kvůli obrně ani nemůžu. Jinak si neumím vysvětlit, proč by mě vyhazovali, protože jinak bylo opravdu vše v pořádku.
Nebo jsem se před necelým rokem ucházela o stejné místo, které jsem už před lety v minulé práci dělala. Připravovala jsem se na to VŘ skoro měsíc ode dne, kdy jsem objevila inzerát. Snažila jsem se pracovat na sobě v mnoha ohledech – na projevu, vystupování, sebevědomí, přemítala jsem si v hlavě, co všechno o té práci z minulosti vím, chystala jsem si různé odpovědi na otázky, které mohly u pohovoru zaznít a podobně. Výběrko pak proběhlo vlastně v klidu a pohodě, myslím, že jsem ho zvládla velmi dobře, nic jsem nijak nepokazila a ještě jsem se „chlácholila“, že když už jsem na té pozici pracovala a vím, co a jak při ní funguje, mám vlastně šanci uspět. A pak mě tam nevzali, protože bych nezvládla kvůli dyskalkulii pracovat s pokladnou a penězi (což jsem při té původní práci na tomto místě dělat nemusela, protože jsem nadřízené vysvětlila, jaké mám potíže a ta situaci pochopila a zařídila vše jinak). Teď to najednou nešlo. Strašně moc jsem pak kvůli tomu brečela. Podobných zkušeností mám víc než dost.
Tohle jsou totiž přesně ty momenty, kdy si připadáte jako neschopný debil. Jako naprostá nula, která NIKDY nemá šanci v tomhle systému a světě uspět, protože ať dělá, co dělá, tak některé věci nepřemůže, nezlomí. Mozek totiž v té oblasti nefunguje, jako zdravým lidem bez DMO. Je ohromně těžké vysvětlit komukoli, kdo tyhle celoživotní prožitky a zkušenosti nemá, jak strašně vyčerpávající to je. Že přestože víte, že NEJSTE žádný debil, blbec a naopak jste svědomití, pečliví, je na vás spolehnutí, … tak určité věci nejde vymazat a neřešit je. Všichni mají tendenci vám říkat: „Neboj, něco se najde! Vydrž, ono se to zlomí! Musíš to brát jako zkušenost a nepropadat zoufalství! Musíš se na to podívat z jiné perspektivy a příště uspěješ!“ Jenže oni ani za mák neví, jaké to je celý život čelit tomu, že i kdybyste se přetrhli, tak na některé věci prostě nebudete stačit (a v tomhle světě touto optikou budete nedostateční a neschopní). Kolikrát si říkám, že bych ty, kteří mi tohle (byť v dobré víře) říkají, chtěla vidět, kolik optimismu a naděje by měli, kdyby třeba 6 let v kuse hledali práci a neustále naráželi na to, že je nechtějí, protože nejsou dost (doplňte si, ….) a ani tréninkem a pílí se to nezmění. A víte co? Vlastně bych je v té pozici vidět nechtěla, protože tohle trápení nepřeju nikomu na světě. Řeším tohle celý život. Pořád dokola. I když dávno vím, že nejsem neschopná ani blbá a velmi dobře znám své silné i slabé stránky. Mám často pocit, že do tohoto světa prostě nezapadám, protože mám neustále problémy s hledáním práce, ačkoli jsem si je sama nezavinila a nestačím na to, co jiní zvládnou takříkajíc levou zadní.
Když problém není vidět
Lidi se mě často ptají, proč když mám takové potíže, za které nemůžu, nemám třeba invalidní důchod. Jde o to, že když např. někdo nemá nohu nebo je nevidomý, tak to lidi kolem něj vidí a tak nějak předpokládají, že určité činnosti dělat buď vůbec nemůže a nebo k tomu potřebuje nějaké pomůcky. Pro takové případy existují třeba chráněné dílny. A já rozhodně nechci tvrdit, že jsem na tom hůř než člověk, který nevidí nebo mu třeba chybí končetina. Chci tím říct, že moje limity nejsou vidět. Jsem v podstatě zdravý člověk (a kromě toho, že při chůzi napadám po operaci na jednu nohu, byste na mně asi nepoznali, že mám DMO). Běžně v životě funguju, komunikuju, postarám se o sebe, o domácnost, o druhé a jsem schopná pracovat i žít jako každý jiný člověk, ovšem mám určitá omezení, která ač nejsou vidět, ovlivňují můj (hlavně pracovní) život tak moc, že vlastně celý život mám v tomhle směru potíže.
Vzpomněla jsem si i teď na Alenu Kupčíkovou, o které jsem psala hned v úvodu první části tohoto článku. Té kvůli jejím poruchám učení vyhrožovali, že ji nepustí k maturitě. A protože měla talent v jiném směru, rozhodla se přejít na uměleckou školu a dnes je úspěšnou výtvarnicí.
Albert má pravdu …
Víte, on když člověk s nějakým omezením celý život žije, postupně se naučí jej přijmout a netrápit se tím, že to či ono mu prostě nejde (tak jako já jsem přestala řešit, že neumím počítat nebo pořádně stříhat a že mám i další obtíže … nebo stejně jako Alena Kupčíková pravděpodobně přestala řešit posměšky nebo předsudky lidí o tom, že je blbá, když je schopná jim poslat e-mail s mnoha hrubkami nebo špatným slovosledem). S tímhle se člověk tak nějak popasuje, protože pochopí, že jeho limity ho nedefinují jako člověka a začne věnovat pozornost svým talentům a silným stránkám. Ale když zároveň s tím dennodenně narážíte na to, že kvůli něčemu, za co vlastně nemůžete, se vám třeba dlouhodobě nedaří uchytit se v práci nebo dosáhnout něčeho, co je pro většinu lidí běžné a snadné, tak to hodně bolí. Naprosto rozumím všem těm, kdo mají nějaké obdobné potíže.
Vždycky si v této souvislosti vzpomenu na citát Alberta Einsteina, který řekl:
Když budete rybu soudit podle její schopnosti šplhat na strom, pak bude celý život věřit tomu, že je neschopná.
Jenže ta ryba není neschopná ani hloupá. Má jen jiné předpoklady a silné stránky. Stejně jako my lidi. A na to v tom našem systému dost často zapomínáme.
