Dalších pár knižních doporučení máte ode mě v následujícím článku. Třeba se vám některá z knih podle úryvku bude líbit.
Zuzanin dech – Jakuba Katalpa
Za Rusčina přispění se Zuzana zvolna vrací do života.
Ve špíně a zoufalství osvobozeného tábora pomalu přichází k sobě. Lékařka ji prohlíží, odhaduje rozsah škod, zkoumá. Hovoří spolu francouzsky a ona se konečně zeptá Zuzany, kolik jí je let.
Vingt et un, odpoví Zuzana.
Dvacet jedna? opakuje užasle Jelena Petrovová.
Zajímá ji, jak dlouho byla Zuzana v Osvětimi. Zuzana krčí rameny. Nemá tušení.
Otevírá ústa a polyká kaši, kterou jí přinesl ošetřovatel. Nic pevného do sebe nedostane.
Chvíle, kdy je bdělá, jsou krátké. Celé dny prospí. Ze spánku naříká, obličej se jí zalévá potem, kouše si obvázané ruce.
Po měsíci se jí rány na těle potáhnou strupy, přestane čurat krev.
Bezzubými dásněmi žmoulá střídku chleba.
Pohybuje se jako náměsíčná, bodá ji v kyčlích, při chůzi se opírá o berle.
Březnová obloha je šedá, drobně prší. Zuzana vyjde ven, zvedá hlavu, mezi rty ucítí studené kapky. Uvidí několik mužů v teplých kabátech a vyděsí se, že jsou to Němci, když však zaslechne polštinu, uklidní se.
Zpočátku nedokáže myslet na vlastní tělo. Je omámená tím, že přežila. Připadá jí to jako zázrak. Hltavě lapá vzduch, tiskne obličej do dlaní, vzlyká. Opakuje jména žen, které s ní byly na bloku a které zmizely. Prochází táborem, zahlédne, že na šibenici kdosi visí, ale nezajímá ji to. I když ví, že je to zbytečné, hledá otce. Vyptává se bývalých vězňů, mužů a žen, pro které přišlo osvobození tábora v hodině dvanácté, a vidí, jak pusté mají tváře. Nikdo jejího otce neznal, Abraham Liebeskind se rozplynul, holašovický cukrovarník je pryč. Zuzana těžce vzdychá a vrací se zpět do nemocnice.
Od lékařky si Zuzana vypůjčí zrcadlo. Ruska na ni napjatě hledí, Zuzana si pátravě prohlíží svou tvář. Potom zavře oči. Vrátí ženě zrcadlo.
Co se to se mnou stalo? zeptá se.
Lékařka mlčí.
Ztratila jsi čtrnáct zubů, říká Jelena později. Přišla jsi o nehty a ochlupení, ale to už ti dorůstá. Máš podváhu, poškozenou kůži a některé vnitřní orgány, s jistotou to můžu říct o ledvinách, močovém měchýři a pohlavních žlázách. Chybí ti cukr, některé minerály a máš vysoký tlak. Časem se nejspíš objeví ještě něco dalšího.
A plíce? ptá se přiškrceným hlasem Zuzana.
Pokud můžu soudit, jsou v pořádku, odpoví Jelena.
Zuzana se nadechne, zhluboka nabere vzduch, na krátký okamžik se spojí s maminkou, propadne se do něžného náručí, uprostřed lágru se stane osmiletou holčičkou, která se řízla do prstu a kterou maminka učí překonávat bolest.
Něco ze mě zůstalo, myslí si Zuzana a dovolí tělu, aby se uvolnilo, špičkami prstů hladí prázdné dásně a uvědomuje si tíhu, která jí prostupuje kosti.
Čtyři prány štěstí – Petr Casanova
Každý den života respektuj sedm zákonů:
Za prvé: Tvé tělo je dar. To znamená, že je obdržené. Může se Ti líbit, nebo ne, ale bude Tvoje na celou dobu života.
Za druhé: Jsi zapsán ve škole. Od prvního dne svého života. Tou školou je život sám.
Za třetí: Lekce v této škole se Ti mohou nelíbit, zdát se Ti zbytečné, možná i stupidní. Na Tvém názoru ale nezáleží. V té škole musíš být a budeš do posledního dne.
Za čtvrté: V té škole nejsou žádné chyby. Tvůj růst je procesem experimentálních cest. Pokusy neúspěšné Ti budou užitečné stejně jako pokusy úspěšné. Co pokus, to lekce.
Za páté: Každá lekce Ti bude opakována tak dlouho, dokud se neponaučíš. Teprve ponaučení Tě propustí k další lekci.
Za šesté: Nikdy není nic lepšího než TADY – to je stěžejní argument Tvého daimona. Každé TAM (po životě) Ti bude připadat horší než TADY (život), tak to je i poté, co se TADY (život) změní v TAM (po životě). Ostatně, bylo to tak i tehdy, když se TAM (před životem) změnilo v TADY (život). Tvou první reakcí byl křik novorozeněte, Tvoje naprostá neochota být TADY. Od té chvíle tě však daimon ubezpečuje, že TADY je lepší než TAM. To je klíčový zákon, díky němuž nebudeš chtít tuto školu předčasně opustit, protože TAM Ti připadne horší než TADY.
Za sedmé: V žádném okamžiku svého života, „svého studia“, nepanikař. Život Tě nebude učit něco, co už nevíš. Všechny odpovědi máš hluboko v sobě. Tvým úkolem je pouze vše v sobě najít. Poznáš, že jak naložíš se životem, je na Tobě. Že všechny nástroje a zdroje, které potřebuješ ke šťastnému životu, máš v sobě. Že na Tobě je i to, co s těmito zdroji uděláš. Prostě, všechno je v Tobě. I odpovědi na všechny otázky od života. Uč se ještě víc dívat, naslouchat, milovat, oceňovat, důvěřovat. Vždyť proto tady jsi. Proto se nacházíš ve světě tolika lákadel. Proto se nacházíš ve světě tolika lidí. Proto se nacházíš ve světě tolika překážek. Tvůj úkol je to všechno překonat a najít štěstí tam, kde celou dobu čeká – v Tobě.
Hotýlek – Alena Mornštajnová
(Za fotku se omlouvám, kniha není moje a bohužel ještě před zapůjčením skončila utopená ve vaně).
Majčiny obavy byly neopodstatněné. I když se na jaře roku šedesát sedm Lucii a Václavovi opravdu narodil druhý syn, nešťastné Lucii se nikdy nedostalo příležitosti, aby malého Péťu mohla krmit, koupat nebo oblékat. Znovu se propadla do depresí, tentokrát tak silných, že ji pan primář Středák musel nechat umístit ve své léčebně. A po čase se dozvěděli zprávu, kterou zoufalá Marie dlouho tušila.
U Lucie propukla duševní nemoc, kvůli které dožila své dny za zdmi léčebny i její matka. Václav se chytal sebemenší naděje, nechtěl uvěřit, že Lucie už nikdy nebude tou Lucií, kterou bývala, navštěvoval ji tak často, jak mohl, a kdykoli se její stav alespoň trochu zlepšil, odvezl si ji domů. Pobyty doma ale nikdy netrvaly dlouho a časem byly čím dál tím kratší a zřídkavější, protože Luciina nemoc se i přes velké dávky léků – a možná i kvůli nim – stále zhoršovala.
Roky plynou a splývají v lavinu, v níž je po čase těžké rozeznat jednotlivé události, i když se svého času zdají významné a nezapomenutelné. Ale na rok šedesát osm lidé, kteří ho zažili, nemohli nikdy zapomenout a vzpomínali na něj jako na rok zmařených nadějí.
Začátek roku přinesl příslib svobody a nadějí, že se dá žít i jinak, důstojněji, bez lží a pravidel, jimiž se nikdo nechce řídit.
Ze dna ke hvězdám – Dušan Kadlec
Ó, ano, budeš trpět. A ještě jak. Ale všechno to bude stát za to.
V životě to tak už jednou chodí. Vždy, když se něco učíme, vždy, když se chceme něco nového naučit a když chceme růst, bolí to. Bolí to, protože se po cestě nedokážeme vyhnout všemu tomu bolestivému a občas spadneme, uděláme chybu či špatné rozhodnutí.
Vždyť… I když jsme se učili chodit, zpočátku nás ty roztřesené slabé nožičky nemohly udržet ani pár vteřin a na zadek jsme padali milionkrát.
Když jsme se učili jezdit na kole, balanc jsme na tom sedátku neudrželi, dokud jsme si párkrát neodřeli kolena.
A ty prsa a toho kraula jsme se také nenaučili, dokud jsme se párkrát nenapili vody, dokud jsme se párkrát nezděsili v hloubce, kde jsme nedosáhli špičkami prstů na dno.
A přesně tak to chodí i ve všem jiném. Když hledáme lásku, přátele či vysněnou práci. Popálíme se. Svou důvěru svěříme do nesprávných rukou. Narazíme na pár zlomyslných lidí. Uděláme pár přešlapů a rozhodnutí, kterých budeme litovat ještě pár zim.
Ale přesně tak, jak si dítě neřekne, když spadne osmdesátkrát na zadek, že „toto není nic pro mě“, tak to nemůžeš vzdát ani ty!
Protože ta láska stojí i za to utrpení. Ta skutečná přátelství stojí za ty trpké příhody. Ta vysněná práce je hodná všeho toho trápení, stresu a nervů, které budeš mít na pozicích, které tě k ní dovedou.
Všechny ty vášnivé polibky. Všechna ta toužebná objetí. Ty hluboké rozhovory a dlouhé pohledy do očí. Ten pocit, že se máš na koho spolehnout. Že si tě někdo vyslechne, protože mu na tobě záleží. Ten pocit, když se díky někomu promění tvůj dům na domov. Prosím tě, snad mi při tomto všem nechceš říct, že to nestojí za pár proplakaných nocí. Nebuď směšný.
A ano, když už se ptáš, dá se tomu všemu vyhnout. Ale podaří se ti to pouze tehdy, když v sobě zabiješ veškerý cit. Když nebudeš nikoho milovat, když ti na nikom nebude záležet. Když si nedovolíš cítit a zakážeš svým emocím zesílit.
Ale i když se vyhneš té bolesti, sám sebe se zeptej, jestli by takový život stál za to. Byl by sice bez toho zlého, ale byl by i bez všeho toho nádherného a magického. A i když bys tak možná žil mnoho let, ve skutečnosti by v těch letech nebyl žádný život.
Abys tedy poznal celou pravdu, řeknu ti to slovy úžasné Nikity Gill.
„Budeš trpět!“ řeknou ti. Ale co už ti neprozradí, že přežiješ stejně tak momenty plné té nejhlubší a nejupřímnější radosti. Uvidíš nejen smrt, ale i zrození těch, které budeš bezmezně milovat.
Nezapomínej, že se budeš mnohá rána probouzet v náručí osoby, u které se ti budou až slzy tlačit do očí, z takové lásky. Zažiješ momenty, kdy bude tvá duše zářit tak nádherně, až nad tvým štěstím celý vesmír pookřeje.
Takže ano, budeš trpět. Ale budeš také šťastný tak moc, až to předčí tvé nejdivočejší sny. A přesně to udělá každou jednu sekundu utrpení hodnou.
A to by lidé neměli zapomínat říkat také. Protože je to právě ta rovnováha, která dělá život tak nádherným a vzácným zároveň.“
Tatér z Osvětimi – Heather Morrisová
„Můžu vám říct jenom to, že SS ničí záznamy. Jedna od nich mi řekla, že Rusové jsou blízko“. Nedodal však, že tábor se začne zítra vyklízet. Musel by přiznat, že neví, kam půjdou, což by je ještě víc vyplašilo.
„A co podle tebe udělají esesáci s námi?“ zeptala se Dana. „Nevím. Doufejme, že utečou a nechají Rusy vstoupit do tábora. Pokusím se zjistit víc. A pak přijdu a povím vám to. Nevycházejte z bloku. Strážní venku mají moc neklidné prsty na spouštích.“
Uchopil Danu za obě ruce. „Dano, nevím, co se stane, ale dokud ještě mohu, chci ti říct, jak jsem ti vděčný a že ti vždycky budu vděčný za to, že jsi Gitinou přítelkyní. Vím, kolikrát jsi ji podržela, když už to chtěla vzdát.“
Objali se. Lale ji políbil na čelo a pak ji předal Gitě. Potom pevně objal Cilku a Ivanu.
Cilce řekl: „Jsi ten nejstatečnější člověk, jakého znám. Na tom, co se tu dělo, neneseš žádnou vinu. Jsi nevinná, to si pamatuj.“
Cilka mu mezi vzlyky odpověděla. „Dělala jsem to jen proto, abych přežila. Kdybych to nebyla já, v rukou toho prasete by trpěla jiná.“
„Zachránilas mi život, Cilko, a nikdy na to nezapomenu.“
Otočil se ke Gitě.
„Nic mi neříkej,“ řekla. „Opovaž se, ani slovo.“
„Gito…“
„Ne, nechci od tebe slyšet nic jiného, než že se zítra uvidíme. Jen to jediné.“
Lale se rozhlédl po mladých ženách a pochopil, že už není třeba nic říkat. Do tábora je přivezli jako dívky a teď – žádné z nich nebylo ještě ani jednadvacet let – z nich byly zlomené, zničené mladé ženy. Věděl, že se z nich nikdy nestanou takové ženy, jaké by z nich měly být. Jejich budoucnost vypadla z kolejí a už nikdy se nevrátí na stejnou trať. Představy, které o sobě měly, jako dcery, sestry, manželky a matky, pracující, cestující a milující, budou navždy poskvrněny tím, co tu viděly a přetrpěly.
Lale odešel a vyrazil hledat Baretského. Chtěl se od něj dozvědět, co se bude dít zítra. Nikde ho však nenašel. Lale se vlekl do svého bloku. Maďaři byli nervózní a vyděšení. Řekl jim, co zjistil, to je však nedokázalo uklidnit…..V noci přišli esesáci do všech bloků v ženském táboře a každé z žen namalovali na záda kabátu červenou čáru. Ženy byly znovu označeny, žádná však nevěděla, co je čeká. Gitu, Danu, Cilku a Ivanu alespoň trochu utěšovalo, že jsou všechny označeny stejně. Ať se zítra stane cokoli, stane se to jim všem. A spolu přežijí, nebo zemřou.
„A co podle tebe udělají esesáci s námi?“ zeptala se Dana. „Nevím. Doufejme, že utečou a nechají Rusy vstoupit do tábora. Pokusím se zjistit víc. A pak přijdu a povím vám to. Nevycházejte z bloku. Strážní venku mají moc neklidné prsty na spouštích.“
Uchopil Danu za obě ruce. „Dano, nevím, co se stane, ale dokud ještě mohu, chci ti říct, jak jsem ti vděčný a že ti vždycky budu vděčný za to, že jsi Gitinou přítelkyní. Vím, kolikrát jsi ji podržela, když už to chtěla vzdát.“
Objali se. Lale ji políbil na čelo a pak ji předal Gitě. Potom pevně objal Cilku a Ivanu.
Cilce řekl: „Jsi ten nejstatečnější člověk, jakého znám. Na tom, co se tu dělo, neneseš žádnou vinu. Jsi nevinná, to si pamatuj.“
Cilka mu mezi vzlyky odpověděla. „Dělala jsem to jen proto, abych přežila. Kdybych to nebyla já, v rukou toho prasete by trpěla jiná.“
„Zachránilas mi život, Cilko, a nikdy na to nezapomenu.“
Otočil se ke Gitě.
„Nic mi neříkej,“ řekla. „Opovaž se, ani slovo.“
„Gito…“
„Ne, nechci od tebe slyšet nic jiného, než že se zítra uvidíme. Jen to jediné.“
Lale se rozhlédl po mladých ženách a pochopil, že už není třeba nic říkat. Do tábora je přivezli jako dívky a teď – žádné z nich nebylo ještě ani jednadvacet let – z nich byly zlomené, zničené mladé ženy. Věděl, že se z nich nikdy nestanou takové ženy, jaké by z nich měly být. Jejich budoucnost vypadla z kolejí a už nikdy se nevrátí na stejnou trať. Představy, které o sobě měly, jako dcery, sestry, manželky a matky, pracující, cestující a milující, budou navždy poskvrněny tím, co tu viděly a přetrpěly.
Lale odešel a vyrazil hledat Baretského. Chtěl se od něj dozvědět, co se bude dít zítra. Nikde ho však nenašel. Lale se vlekl do svého bloku. Maďaři byli nervózní a vyděšení. Řekl jim, co zjistil, to je však nedokázalo uklidnit…..V noci přišli esesáci do všech bloků v ženském táboře a každé z žen namalovali na záda kabátu červenou čáru. Ženy byly znovu označeny, žádná však nevěděla, co je čeká. Gitu, Danu, Cilku a Ivanu alespoň trochu utěšovalo, že jsou všechny označeny stejně. Ať se zítra stane cokoli, stane se to jim všem. A spolu přežijí, nebo zemřou.
