Strachu se nemusíš bát

Vyslovili jste někdy před dětmi tyto nebo podobné věty?

Tam nechoď, nebo spadneš!
To nedělej, zlomíš si nohu!
Je to nebezpečné!

Myslím, že všichni se v nějakém takovém tvrzení poznáváme. Nebo jsme jej slyšeli od svých blízkých. Rodiče a jiní naši milovaní nás přirozeně chtějí chránit před situacemi, které vnímají jako rizikové. Zcela pochopitelně se o nás bojí a nepřejí si, abychom byli zranění, aby nám někdo ublížil nebo abychom jakkoli negativně doplatili na své jednání či rozhodnutí. Však i my si pro ně přejeme jen to nejlepší.

Přečtěte si ale ty tři úvodní věty znovu. Tak nějak mimochodem v nás probouzí STRACH. Skrze tato dobře míněná upozornění dostává naše mysl informaci, že jsme v ohrožení. Že když si nedáme pozor a půjdeme tam, spadneme, ublížíme si …

Kdyby nám to nikdo neřekl, nejspíš bychom se na místo s důvěrou a radostí vydali a užili jsme si krásné chvíle při jeho prozkoumávání. Namísto toho teď, když víme, že tam číhá nebezpečí (a ono ne vždycky to tak je), se možná budeme bát kdykoli, kdy se k tomu místu jen přiblížíme. Rozumíte, co tím myslím?

Když nejde o život …

Strach byla původně reakce našeho organismu na extrémní situace jako je smrt hladem nebo riziko, že nás sežere velké zvíře.

V podstatě od dětství jsme udržováni v umělém strachu. Z toho, co řeknou lidi. Ve strachu, že nejsme dost dobří. Že když se projevíme takoví, jací skutečně jsme, ostatní nás nebudou mít rádi. Ve strachu, že selžeme a nezvládneme to, co bychom podle některých a možná i podle sebe zvládnout měli.

Strach je jen myšlenkový konstrukt v naší hlavě.

Někdy máme strach v konkrétní situaci na základě předchozí zkušenosti. Právě proto, že jsme již prožili něco nepříjemného a bolavého, automaticky se nám v hlavě zapíná červená kontrolka, která říká: Pozor! Nebezpečí! Dopadne to stejně hrozně jako posledně!

Představte si následující situace a zkuste si prožít ten POCIT, který při tom budete vnímat:

• Můžete dělat chyby a je to úplně OK.
• V klidu říkáte: já nevím, nechci, je mi to jedno.
• Ležíte celý den v posteli a jen se tak flákáte, protože se vám zrovna chce.
• Jste upřímní a na rovinu říkáte, co si myslíte.
• Obklopujete se lidmi, se kterými je vám dobře.
• Sníte a víte, že tak je to v pořádku.
• Věnujete se tomu, co vás baví, co vás naplňuje a co vám dává smysl, i když to možná druzí nechápou.
• Sníte celou tabulku čokolády, aniž byste měli výčitky, že zase přiberete.
• Pláčete, když jste smutní a smějete se, když máte radost.
• Vyslovujete nahlas svůj názor a stojíte si za ním bez ohledu na to, jak se na vás pak kdo bude dívat.
• Jste naprosto sami sebou.
• Projevujete emoce právě tak, jak je prožíváte.
• Věříte sami sobě, svým schopnostem, talentům, své intuici.
• Trávíte čas s lidmi, na kterých vám záleží a nikoli naopak.

Víte, co mají tyto věty a prožitky společné? Chybí v nich strach. Vnímám z nich svobodu žít tak, jak je nám milo. Zdá se, že jsou to jednoduché a běžné činnosti, které zvládne každý, a přesto má většina z nás uvnitř obavu a na seznamu hned několik důvodů, proč si to nemůžeme dovolit.

A to je přesně to slovo. DOVOLIT SI propustit ten strach a žít právě tak, jak si sami přejeme. Dělat to, co chceme a při čem se cítíme dobře. Přestože nám kdysi někdo řekl, že se to nemůže a je to nepřípustné. Proč se tak bojíme být jiní/divní a žít podle svého? Dost možná právě proto, že stále ještě věříme tomu, co nám řekli druzí. Ruku v ruce se svobodou, kterou pocítíme, když se svému štěstí vydáme naproti strachu navzdory, jde taky zodpovědnost. Jenže i z té máme často strach a nepříjemné pocity. Jako bychom ještě nebyli připraveni ji přijmout.

Strachu jsme se naučili. Buď na základě zkušenosti své nebo zkušenosti někoho jiného.

Nejsem si jistá, jestli je vůbec možné, abychom žili naprosto beze strachu. Upřímně si myslím, že ne, protože jsme každý den obklopováni tolika podněty a informacemi, že se asi vždycky objeví někdo nebo něco, aby v nás nějaký ten malý či velký strach zasel. Však si vzpomeňme na média, na (nejen večerní) zprávy. Ti, kteří je pro diváky připravují, jistě nepřemýšlejí nad tím, že taková porce strachu, kterou nám pravidelně servírují k večeři, může být pro nás všechny fatální.

Řekněme si upřímně – ono se ani systému, jehož jsme my všichni chtě nechtě součástí, moc nelíbí, jsme si sami sebou moc jistí, když máme příliš velkou svobodu. A tak šup sem hned s nějakým zákazem, příkazem nebo omezením našich práv samostatně se rozhodnout.

A jistě sami víte, jak kreativní a přesvědčivý dokáže být váš vlastní mozek, když tvoří různé (a hrůzné) scénáře toho, co vás čeká. Sami se někdy dokážeme tak vystresovat v běžných situacích, že z toho pak třeba i několik nocí předem špatně spíme. Přitom jak trefně poznamenal Mark Twain: V životě mě trápila spousta věcí, z nichž většina se nikdy nestala.

Strach jako pomocník

Strach ale není vždycky jen zlý. Naopak je ve své podstatě dobrý a občas nám může prokázat i docela dobrou službu. Pokud je totiž v našem těle i mysli přítomný ve zdravé míře, může nás motivovat a hecovat k lepšímu výkonu. Popohání nás, abychom rostli, překonávali své limity a v konečném důsledku se třeba i dané činnosti nebo zkušenosti, která se zdála být děsivá, přestali bát.