Rozhodla jsem se vždy jednou za čas sepsat pro vás tipy na knihy, které jsem přečetla a které mě nějakým způsobem zaujaly, nadchly. Možná proto, že já sama jsem vždycky ráda, když mi někdo doporučí něco dobrého na čtení. A protože klasických anotací na knihy je plný internet, místo zbytečného shrnutí děje vždy uvedu konkrétní úryvek z vybraných knih a vy pak podle toho možná snáz posoudíte, zda vás kniha zaujala a jestli vás láká k přečtení.
Tak tedy…
Tiché roky – Alena Mornštajnová
Na babičku mám dvě vzpomínky. První je rozmazaná a nejasná. Jsem ještě úplně malá. Stojím v našem domě pod schodištěm, dlaždice mě studí do bosých nohou a shora se na mě snášejí barevné kousky oblečení. Plují vzduchem, zachytávají se o zábradlí a dopadají mi k nohám. Babička pobíhá okolo, sbírá svetry, punčochy, sukně, spodničky a obrovské kalhotky s nohavičkami a bez ladu a skladu je cpe do tašky. Rozběhnu se a taky začnu sbírat. Když babičce podávám bílé kombiné, podívám se na ni a vidím, že jí po tváři tečou slzy. Od té doby vím, že i dospělí pláčou.
Druhá vzpomínka je úplně jasná a předcházela jednomu z nejdůležitějších rozhodnutí, jaká jsem v životě udělala.
Na nemocniční posteli leží žena. Že je to babička, vím jen proto, že mi to otec řekl. Oči má přivřené, ale nespí. Hrudník se jí zvedá sípavým dechem a papírová kůže na rukou je zbarvená rudofialovými skvrnami. Snažím se dýchat jen mělce, protože vzduch v pokoji je nasáklý pachem moči, potu a dezinfekce. Zadívám se do pobledlého obličeje, jestli poznám ženu ze své dětské vzpomínky. Babička otevře oči a zahledí se na mě.
„Blanko, Blaničko.“ Usměje se.
Jmenuju se Bohdana. Zmateně se obrátím k otci.
„Blaničko,“ zopakuje babička, ale když zavrtím hlavou, otec mi sevře paži.
Podívám se na něj.
Uhne očima.
„Blanka byla její sestra,“ řekne netrpělivě. „Už umřela.“
Vím, že lže. Prozradil mi to uhýbavý pohled a záblesk předchozí vzpomínky.
Protože když tehdy babička sebrala poslední kousek prádla, narovnala se, utřela si slzy a vykřikla nahoru do schodů: „Vyháníš mě. Všechny od sebe vyháníš. Blanka tady taky není kvůli tobě. Nakonec zůstaneš sám.“
Babička žila ještě další dva měsíce, ale otec mě už na další návštěvu do léčebny nevzal.
Bylo mi třináct, když jsem v páchnoucím pokoji se čtyřmi lůžky, na nichž v léčebně dlouhodobě nemocných podřimovali léky omámení pacienti, zahlédla i svůj konec a pochopila, že lidé okolo mě prožili dny, které ovlivnily to, jak žijí a jací jsou dnes. Že i moje rodina má svou historii. A že o ní nic nevím.
A tehdy jsem se začala ohlížet do minulosti a vrývat si do paměti současnost.
Stala se ze mě sběratelka vzpomínek. Do velkého červeného sešitu s modrými linkami jsem si začala zapisovat své myšlenky a všechny události, které nás potkaly, třebaže se v tu chvíli zdály docela bezvýznamné. Teprve ve šňůře plynoucích let se ukázalo, že cokoli se stalo, bylo důležité, protože tak jako mávnutí motýlích křídel může vyvolat tajfun na druhém konci světa, tak i pouhé slovo někdy raní a poznamená vztah dvou lidí navěky.
Někdy jsem za den popsala celé stránky, jindy jsem po dlouhé odmlce napsala jen pá řádků, ale pokaždé jsem měla na mysli toho, komu byly mé zápisky určeny. Člověka, který se ztratil v oné minulosti, o níž jsem nic nevěděla, a kterého jsem moc, moc potřebovala.
Máme na vybranou – Edith Eva Egerová
Má minulost mě nikdy nepřestává pronásledovat – kdykoli uslyším zvuk sirény, dusajících kroků nebo něčí křik, udělá se mi špatně a hrdlo mi stáhne úzkost. Teprve časem mi došlo, že se tak projevuje trauma: ten nikdy neustávající pocit, že něco není v pořádku nebo že se každou chvíli stane něco hrozného, strach jako automatická reakce mého těla, která mi velí utéct, skrýt se, schovat se před nebezpečím, jež číhá všude kolem. Už nikdy se ho nezbavím, může mě překvapit kdykoli, v jakékoli situaci.
V době mého setkání s kapitánem Fullerem už od chvíle, kdy mě osvobodili z vyhlazovacího tábora, uplynulo přes 30 let. A dnes už je to od holocaustu přes sedmdesát let. To, co se stalo, se už nikdy nedá zapomenout nebo změnit. Časem jsem se ale naučila, jak se s minulostí vyrovnat, jinak bych se mohla trápit donekonečna. Vždycky máme na výběr, vždycky máme možnost převzít nad svým vlastním životem vládu. Naučila jsem se opakovat si pořád dokola jsem tu, tady a teď, dokud úzkost pomalu neustoupí.
P.S. – Aňa Geislerová
Věřím totiž, že všechno se děje správně. Že my sami formujeme svoje životy tak, abychom dospěli k určitému poznání. A když jsme dostatečně bdělí a pozorní a dokážeme vidět svůj život s odstupem, pochopíme, že žijeme správně a že každá jednotlivá událost nás posouvá a podporuje. A ve mně narůstá pocit klidu. Pocit, že všechno to špatný, co jsem prožila, jsem prožila právě proto, abych pochopila, že už nemusím. Že už nechci. Že můžu odložit svoje trápení stejně jednoduše jako věci, které už nechci. Nepotřebuju. Není v tom kouzlo ani trik, je v tom jen ta úplná čistota. Už nechci. Odmítám.
A po rozhodnutí jít dál bez zátěže najednou začne člověk jinak dýchat a jinak vidět. A já se zamilovala.
Do každé vybalené krabice zbavené zbytečností, do srovnaných skříní a zásuvek psacího stolu. Do mých váz, které mě provázejí životem už tak dlouho, a do každého chleba, který namažu dětem k snídani u našeho stolu. Odkládám zbytečné věci, zbytečné snahy. Falešné představy a nereálné sliby.
Nikdo nám neslibuje, že život bude snadný, ale přesto to od něj očekáváme. Já tuhle představu odkládám a beru den po dni tak, jak to přichází. Ve vlnách radosti, smutku, únavy nebo naděje. Tohle je můj život a já s ním chci být až do konce.
Navždy…
Můj.
Hana – Alena Mornštajnová
Z malých kousků a útržků jsem si skládala dohromady obrázek toho, co se asi přihodilo, a začínala jsem tušit hrůzu, která tetě Haně vypálila do ruky číslo a způsobila, že neuměla žít, ale jen živořit. Pochopila jsem, proč v kapse stále nosí krajíc chleba a odvrací se, když na ulici zahlédne uniformu, i proč jsem ji jednou během prvního roku společného soužití přistihla, jak v kuchyňském sporáku pálí moje pruhované pyžamo.
„Dala jsem ho do prádla, ne na spálení,“ křičela jsem na ni, ale z pyžama už zbyly jenom seškvařené knoflíčky. „Ty tomu vůbec nerozumíš, to pyžamo jsem dostala od maminky.“ V očích jsem měla slzy vzteku. Teta se nebránila, a to mě dráždilo ze všeho nejvíc. „To mi nemůžeš aspoň odpovědět?“
Hana nakrčila čelo a pomalu otevřela pusu, aby odpověděla, ale nepodařilo se jí vydat ani hlásku. Několikrát naprázdno otevřela bezzubá ústa a vypadala přitom jako kapr na suchu. Mrtvé oči jí začaly podivně plavat a tehdy to nebyla ona, kdo utekl z kuchyně, ale já. Z výrazu jejího obličeje jsem poznala, že teta je v právu a já jsem ta zlá, a cítila jsem se provinile.
Hygge: Prostě šťastný způsob života – Meik Wiking
Hyg? Hýge? Hygé? Není důležité, jak budete „hygge“ vyslovovat, či dokonce hláskovat. Na otázku, jak se vyslovuje nějaká emoce by jeden z největších filozofů naší doby – Medvídek Pú – odpověděl: „Emoci nepíšete, emoci cítíte.“
Správně napsat a vyslovit „hygge“ je ještě jednoduché. Ale přesně vysvětlit, o co se jedná, to už je trochu zapeklité. Hygge bývá popisováno různě, od „umění vytvářet sounáležitost, „útulna na duši“ a „schopnosti hodit starosti za hlavu“ přes „vyhledávání všeho, co nás uklidňuje“, „důvěrnou pospolitost až po moje oblíbené „kakao s rozsvícenou svíčkou“.
Hygge je atmosféra, která nás obklopuje, a vědomé prožívání štěstí. Je to způsob bytí s lidmi, které máme rádi. Je to pocit domova. Pocit, že kotvíme v přístavu bezpečí, kde jsme chráněni před světem a kde si můžeme dovolit být sami sebou. A můžeme si třeba dlouho povídat o všech těch malých nebo velkých věcech života nebo klidně a nevtíravě sdílet tichou společnost jeden druhého nebo si prostě jen tak o samotě vychutnávat šálek horkého čaje či lahodnou kávu s čepicí napěněného mléka.
