Každý z nás to pravděpodobně už alespoň jednou zažil – po velké lásce najednou přišlo zklamání, bolest a rozchod. Asi nikdy není rozchod příjemnou záležitostí. Možná ale existují cesty, jak jej lépe zvládnout a něco se z něj naučit. Nejen o tom bude dnešní rozhovor s Dagmar Kožinovou, autorkou projektu Můj rozchod.
Dáši, jak vznikl Tvůj projekt Můj rozchod?
Projekt vznikl díky mé životní zkušenosti. Samozřejmě jako každý jiný mám za sebou celou řadu různých rozchodů. Ať už partnerských, přátelských, pracovních nebo také v souvislosti se smrtí. Poslední rozchod byl snad ze všech nejbolestivější. Odcházela jsem od muže, kterého jsem milovala. Byli jsme spolu 16 let. A právě tento rozchod mě vedl k zamyšlení a uvědomění. Pochopila jsem, jak jsou pro nás rozchody bolestivé. Jak se neumíme rozcházet, bráníme se změně, která přichází. Často ji odmítáme a trápíme sebe, partnera nebo i děti.
Co můžeme jako partnerky/partneři udělat pro to, abychom zvládli krize ve vztahu a vůbec k rozchodu nedošlo, přestože ne vždy to bývá růžové?
Zajímavá otázka, která nemá jednoznačnou odpověď. Předně si myslím, že vztah je záležitostí dvou lidí. Takže není možné na jedné straně dělat maximum a druhá strana nic.
Taky si myslím, že zdravý vztah je právě o tom, že můžeme být sami sebou. Neznamená to se nesnažit, nebýt tolerantní, ohleduplný ve vztahu, ale spíš upřímný k sobě i druhému a žít v pravdě. Pokud žijete ve vztahu, kde jeden z partnerů ztratí sám sebe ve snaze se druhému zalíbit, dříve nebo později stejně vyplyne na povrch jeho skutečná podstata. Je tedy lepší být od začátku pravdivý. Míra naší snahy rovněž odpovídá tomu, jakou má pro nás partner hodnotu, jak moc nám za to stojí. Hodnotu myslím ve smyslu, jak nám s ním je, jestli náš život projasňuje nebo naopak.
Ne každý vztah taky stojí za záchranu. Mnohdy se snažíme zachránit už dávno potopenou loď. Vztah nás něčemu učí. Ať chceme nebo nechceme, hledáme si partnera, kterého zrovna v danou životní chvíli potřebujeme. Jakmile jsou naše společné lekce u konce, vztah může pokračovat, ale najednou je prázdný.
Dá se poznat hranice mezi tím, kdy bude možné vztah ještě zachránit a kdy je lepší z něj už odejít?
Kdysi jsem psala o cykličnosti ve vztahu. O čtyřech obdobích našeho vztahu. O tom, že každý vztah prochází jarem – období zamilovanosti, létem – období, kdy přichází děti, případně společné bydlení a jiné, podzimem – který může souviset s různými krizemi, které zažíváme a zimou – kdy se vztah může zdát prázdný a my z něj odcházíme. Doporučovala jsem, jak do vztahu znovu vrátit jaro. A o tom to je. My už to totiž často nedokážeme.
Nejsme dostatečně všímaví k tomu, co se s námi, naším vztahem děje. Máme mnoho povinností. Zapomínáme jeden na druhého. A pak je najednou velké prázdno, tma.
Zvažujeme co dál. Možná ještě zkoušíme poslední záchranné kroky, psychologa, víkend pro páry, společný pobyt. Ale často je už pozdě. Lidé obvykle tyto záchranné aktivity začínají několik let poté, kdy byl vhodný čas. Už je prostě pozdě.
Nebo taky nezkoušíme nic, protože jsme potkali někoho, kdo nám znovu jaro připomene. Máme zase pocit, že žijeme. Něco se v nás probudí. A ano, možná s tímto partnerem si včas uvědomíme, že znovu přichází zima. Ale taky možná ne.
Samozřejmě jsou vztahy, které mají mnoho destrukčních prvků pro jednoho nebo i oba partnery. Myslím třeba psychické nebo fyzické týrání, závislosti ať už alkohol, drogy, ale třeba i workoholismus jednoho z partnerů. Tam je často jasné, že je potřeba vztah ukončit.
Pak jsou však i důvody v podobě rozdílných názorů na finance, výchovu dětí nebo třeba volný čas.
Myslím, že správný čas je tehdy, kdy ve vztahu převažuje více negativního než pozitivního a taky tehdy, když člověk ztrácí úctu k sobě samému, přestává být sám sebou.
Někdy si stačí udělat jednoduché vizualizační cvičení a představit si život s daným partnerem za 5 nebo 20 let. V našem srdci i těle najednou cítíme a víme, jestli s daným partnerem chceme zestárnout.
Jak se Ty sama stavíš k tomu, že zejména ženy zůstávají často v nefunkčních vztazích tzv. kvůli dětem?
Záleží samozřejmě na konkrétním vztahu a na tom, co znamená nefunkční vztah. Někdy hrají roli i ekonomické podmínky, bydlení, nemožnost ženy se uživit bez muže a mnoho dalších aspektů. Myslím si, že právě za takovým rozhodnutím je často strach. Strach ze samoty, strach o sebe, své děti a jejich budoucnost, strach o to, že to sama žena s dětmi nezvládne.
Myslím si, že svým životem dáváme dětem jednoznačný návod, jak mají žít. Jsme pro ně vzorem se vším všudy. Takže pokud žijeme ve vztahu bez lásky, bez hezkých slov, předáváme dětem poselství, že takto je to v pořádku. Takto obvykle páry žijou.
Mých klientů se ptám: “Přejete si, aby takto žilo i vaše dítě?” Obvykle po této otázce většina lidí pochopí. Stejně tak jsem to pochopila i já. Není už pak třeba nic vysvětlovat.
A pokud ano, tak pokládám další otázku: “A jaký vztah si přejete pro své děti? Jak by měly žít?”. To je totiž přesně to, co bychom jim měli ukázat, jak bychom měli žít.
Protože máš s rozchody bohaté zkušenosti, ať už osobní nebo zprostředkovaně od svých klientů, zeptám se, co bývá nejčastějším důvodem k rozchodu, když posloucháš lidské příběhy? Co ve vztazích těžko zvládáme?
Těžko zvládáme komunikaci. Tu bych dala na první místo. Neumíme mluvit. O svých pocitech, ale také správně komunikovat s druhým. Používáme věty, které do vztahu nepatří a mnohem víc. Často si myslíme, že ten druhý nás chápe. Říkáme jen polovinu toho, co chceme říct nebo co bychom měli říct. A divíme se, že ten druhý nás nepochopil. Za pochopením je totiž celá řada jeho vlastních přesvědčení a zkušeností, které má. A to si často neuvědomujeme.
Dalším problémem v mnoha vztazích je sexualita a její naprosto nevyužitý potenciál. Obvykle totiž slouží jen k uspokojení potřeby. Často také jeden z partnerů má větší potřebu intimity. Druhý ve snaze mu vyhovět, jde přes své hranice. Nedojde však k sblížení, ale naopak odcizení. Až se nakonec nemilují nebo jen zřídka. Intimita má přesně opačnou funkci. Má pár posilovat, sbližovat a propojovat.
Podle průzkumu je nejčastějším důvodem k rozchodu nuda. Všechno známe, nic nás nepřekvapí, partner nás nepřekvapí. Hledáme vzrušení někde jinde.
Není to tak dlouho, co jsem slyšela zajímavou větu o záměru. A myslím, že ve vztahu to také krásně platí. Pokud nemáme žádný společný záměr, plán, vztah umírá. A to se také občas stává.
Bývá z Tvojí zkušenosti rozdíl mezi pauzou ve vztahu a rozchodem? Nakolik může dočasné odloučení partnerů vztahu prospět?
Dočasné odloučení partnerů někdy vztahu může prospět. Najednou tady ten druhý není a my můžeme zjistit, že nám vlastně chybí. Máme dostatek prostoru se zamyslet nad tím, co vlastně v životě chceme. Jestli chceme žít s ní/m nebo raději sami. Někdy až toho druhého ztratíme, zjistíme co pro nás znamená.
Osobně si však myslím, že pokud na sobě pár nepracuje, obvykle se po čase stejně rozejde. S bývalým partnerem jsem to zažila několikrát. Rozešli jsme se, odstěhoval se. Po nějaké době jsme se k sobě však vrátili. Bohužel za čas se všechno znovu opakovalo.
Jak můžeme napomoct tomu, aby byl rozchod co nejméně bolestivým zážitkem? Existuje vůbec nějaká rada, jak se „správně rozejít”?
Rozchod je velmi individuální proces, který je pro každého z nás jinak bolestivý. Myslím, že neexistuje jednotný návod, který by byl platný pro všechny. Správně se rozejít pro mě znamená dovolit si prožít emoce, které přichází. Prožít si smutky, ale i fáze vzteku. Přijmout je jako součást rozchodu.
Důležité je taky přestat hledat viníka. Přijmout osobní zodpovědnost za své vztahy i svůj podíl, kterým jsme přispěli k jeho konci. Každý z nás nějaký má. Přijmout rovněž i bývalého partnera se vším co k němu patří. Je-li to možné tak kontakt s ním omezit na minimum.
Přestat žít v minulosti. Odložit i plánování budoucnosti. Může nám totiž umocňovat naše strachy. Ale žít přítomností. Vrátit se k tomu, co máme rádi. Zaměřit svou pozornost na sebe. Pečovat o své tělo.
Dobré je využít také sociální podporu v podobě přátel nebo rodiny.
Vím, že každý prožíváme jinak, ale přesto – co s člověkem rozchod dělá vnitřně? Jaké může být jeho poselství? Dá se na ukončení vztahu najít i nějaké pozitivum pro další život nebo něco, co nám může pomoci se s rozchodem lépe vyrovnat?
Každý rozchod je pro nás velkým zdrojem poučení a nese sebou mnoho poselství. Je dobré si uvědomit, co důležitého nám vztah dal. Pochopit, proč jsme v takovém vztahu byli. Často nechápeme, co a proč jsme se měli naučit. Nechceme přijmout, že partner odešel, vztah končí. Ale právě na konci je krásné, že něco nového začne. Jakmile dveře správně zavřeme, otevřou se nám nové. A to je často problém. Lidi je nechtějí zavřít nebo neví, jak.
Při rozchodu se určí viník. Tím je obvykle ten druhý v páru. Ještě tím víc posílíme svůj pocit oběti, někoho, kdo nerozhoduje o svém životě. Vždyť já jsem přece dělal/a vše nejlíp. Ale on/a … Často nechceme přijmout spoluzodpovědnost za rozchod. Rozchází se dva. A obvykle oba mají podíl na rozchodu. Pokud toto pochopíme, můžeme se lépe vyrovnat se svým rozchodem a připravit se na nový vztah.
Právě rozchod je často tak bolestivý a nepochopitelný, že se pak vyhýbáme novým vztahům. Nebo se velmi rychle vrháme do nových, abychom zapomněli.
Jak nám v takové těžké chvíli jako je rozchod může pomoci rozchodový rituál? Jak probíhá?
Rozchodový rituál je ideální pro pochopení vztahových souvislostí a přijetí rozchodu s láskou a úctou k druhému i sobě. Dovoluje nám něco ukončit, ze svého života s láskou pustit a přijmout později něco nového. Je to cesta k odpuštění. Odpuštění sobě i druhému. A mnohdy právě odpuštění je klíčové pro celý rozchodový proces.
Často si lidé až na tomto rituálu uvědomí, že jejich “vztahový problém” souvisí s něčím nebo někým jiným. A vrací se ve vzpomínkách k prvním láskám nebo třeba rodičům.
Rituál může být velmi mocný nástroj pro naše další vztahy. Ve své podstatě je vhodný pro všechny v různých životních fázích, ale nejvíce ho lidé vyhledávají po rozchodu.
V posledních měsících jsem zaznamenala zvýšený zájem o rituály. Těší mě to. Lidé začínají být více zodpovědní za sebe, svůj život a taky své vztahy.
S každým rituálem mám pocit, že se naše srdce hojí a v lásce otevírají. A to je pro mě největší odměnou.
