Muži snad prominou, článek dnes budu směřovat primárně k ženám, a to především proto, že téma, o kterém chci psát, se asi dotýká častěji právě jich.
Nevím, jak působí na vás, ale já když slyším slovní spojení „hodná holka“, celá se osypu.
- Seď hezky v koutku!
- Buď hodná!
- Tohle hodný holčičky nedělají!
To jsou jen některé z vět, které jste možná v dětství také slýchaly a z kterých se ve vašem podvědomí mohly vytvořit programy, podle kterých fungujete celý život. Rodiče nám tato „zaklínadla“ do hlavy jistě nevkládali záměrně, velmi snadno se však mohlo stát, že aniž bychom si to uvědomily, náš život o dětství až do dospělosti běží podle stále stejného vzorce. A pokud máte tyto vzorce „hodné holky“ stále silně vibračně aktivní, asi to znáte.
Jako hodné holky si dost možná najdeme partnera, který je oproti nám vysoce dominantní. Takového, který v nás stále vidí tu malou holčičku a svým chováním vůči nám podtrhuje naši podřazenou roli. Vyžaduje, abychom byly zticha, hodné, chápající, starající se, poslušné. Abychom se radši moc neprojevovaly, jen dělaly to, co se nám řekne. Plníme přání druhých a samy sebe, své touhy zavíráme do šuplíku.
Nějakou dobu možná ani samy nezpozorujeme, že jsme ve vleku přání druhých. Vždyť jsme si na to přece zvykly a považujeme tento přístup za normu. Už máma s tátou nás utvrzovali, že být hodnou holčičkou je v pořádku a vlastně docela fajn. proč bychom si najednou měly začít myslet, že je něco špatně?
A tak vaříme, staráme se o děti, o to, aby byl spokojený především manžel a všichni kolem nás. Hrajeme roli, do které nás obsadil někdo dávno předtím než jsme si to samy mohly plně uvědomit. Podstatné je pro nás to, aby byli všichni spokojení, aby se na nás nikdo nenaštval. Nechceme zklamat. Nevyslovujeme svůj názor (protože ten beztak nebude nikoho zajímat!) a mlčíme. Sedíme v koutku. Jsme hodné holky. Tak jak nám to říkala máma.
Nic nechceme, všechno chápeme, o všechny se staráme a žijeme tak, „jak se má“, jak nám řekli, že žít máme. Jinak to dost možná ani neumíme.
A najednou se začne ozývat naše duše…
Po nějakém čase můžeme začít pociťovat únavu z toho, jak žijeme. Možná se dostaví pocit prázdnoty, když si uvědomíme, že že jsme dlouhé roky vlastně žily život někoho jiného a popíraly jsme sakra důležitou část uvnitř nás. Tolik nám záleželo na tom, co si o nás budou druzí myslet a tolik jsme si přály, aby nás přijímali, že jsme úplně potlačily samy sebe. Svá přání. Potřeby. Touhy. Sny. Své vlastní já.
Najednou se v nás vše vzbouří. Všechny ty pocity, které jsme držely pod pokličkou nebo jsme o nich snad ani nevěděly, že je máme, se vyderou na povrch v plné síle. Možná nás to samotné vyděsí. Odpor k současné situaci je až takový, že v sobě konečně objevíme sílu praštit pěstí do stolu a říct: DOST!
A chce to obrovskou vnitřní sílu a odvahu, protože pokud jsme většinu života zvyklí poslouchat druhé – mámu, tátu, šéfa, partnera … a jiný model neznáme, pro někoho z nás to asi zní v první chvíli sobecky – přát si něco, upřednostnit sebe na úkor někoho jiného, odmítnout pomoc tomu, pro koho jsme tu byli dnem i nocí, protože zrovna máme SVŮJ program. Někdy možná ani nevěříme, že máme právo se proti původnímu nastavení ohradit a začít žít jinak. Tak jak by se nám skutečně líbilo.
Nakonec se to nemusí být po chuti ani těm ostatním, protože pro ně je jistě pohodlné, když kolem nich skáčeme, podporujeme je, ve všem jim vycházíme vstříc a děláme to, co si přejí a co od nás vyžadují. A když jim začneme ukazovat, že umíme také vystrkovat růžky a postavit se za sebe, ne každý bude tomu našemu „novému“ Já nakloněn.
Věřím ale, že pro spokojený život je nezbytné, abychom znali a milovali všechny svoje části. Abychom si jich byli vědomi.
Život není jen černobílý. Neexistuje pouze světlo, ale i stín. Věřím, že každá žena má v sobě Princeznu i Děvku. Světici i Divošku.
Jako dvě strany téže mince.
Jednou využíváme silných stránek Světice a jindy zase nastávají situace, kdy musíme vytáhnout drápky a ukázat ostré lokty, ďábla v nás. Nastavit hranice nejen pro sebe, ale i pro ty druhé, aby věděli: Ano, udělám to pro tebe ráda, ale také si uvědomuji svou vlastní hodnotu, a tak ti nedovolím se mnou manipulovat, nutit mě k tomu, s čím nesouzním.
Na slovíčko s hodnou holkou
Jsme-li jenom hodnou holkou, ve své podstatě odevzdáváme všechnu svou sílu, svůj potenciál do rukou někomu jinému. K tomu, abychom poznali i tu druhou část sebe sama, je třeba posílit sebe-vědomí, sebe-lásku, sebe-hodnotu. Rozklíčovat a odstranit všechny programy a spojnice v nich, které v nás dlouhé roky živily identitu hodné holky. Té, která má vždy na první místě blaho druhých a na své vlastní zapomíná.
- Co nám hodná holka dává?
- Co nás učí o nás a o druhých?
- A co nám bere?
- Co se v našem životě stane a změní, když přestaneme být hodnou holkou?
- Co musíme udělat, abychom dokázaly věnovat pozornost i té druhé části, která v nás dosud dřímala?
- ….
- ….
- ….
Především asi převezmeme do rukou otěže vlastního života. Už nedovolíme ostatním, aby námi manipulovali, aby nás nutili do věcí, které dělat nechceme. Dokážeme říct NE a budeme vědět, že je to tak OK. Odpovědnost lidi děsí, ale současně jim dává tu největší svobodu.
Buďte dál něžná, trpělivá, pečující a starostlivá. Také ale nezapomeňte na své vlastní štěstí, protože na něm záleží. Chce to balanc, rovnováhu. Spojit se vždy s tou částí sebe sama, která nám aktuálně může dobře posloužit. Věřte, že když ty své dvě části jedné bytosti seznámíte, může být hodná holka kamarádka s tou „zlobivou“ a vlastně jim to bude společně docela dobře fungovat.
