Téma, o kterém budu dneska mluvit, je velmi těžké a bolavé pro všechny ženy, kterých se osobně dotýká. A přiznám se, řadím se mezi ně.
Těžko říct, jestli se do této situace dokáže plně vžít někdo, kdo ji neprožil.
Představte si, že jste žena, která si moc přeje miminko. Možná už na něj dlouho čekáte. Možná máte za sebou několik potratů. Nebo prostě „jen“ ve vašem okolí (jak se vám zdá) VŠICHNI čekají miminko, zatímco vy ani nemáte partnera, se kterým byste si ho pořídily. Vaše biologické hodiny řvou na poplach, ale okolnosti vašeho života těhotenství vůbec nepodporují. Připadáte si jako jediná na světě, kdo dítě ještě nemá. Zatímco ostatní kamarádky, známé nebo i cizí ženy otěhotněly (z vašeho pohledu) jako lusknutím prstu, na zavolanou. A vám je to líto! Moc líto!
Trápení se přes sociální sítě
V dnešní době sociálních sítí je tohle téma asi o to víc zraňující. Kdykoli a „bez pozvání“ na vás na Facebooku může vykouknout příspěvek kterékoli vaší kamarádky o tom, že je těhotná. S nadšením sdílí fotku z ultrazvuku s nějakým nadšeným popiskem, že k nim „přišel zázrak a budou tři“. Typicky třeba před Vánocemi jako by se s takovými oznámeními roztrhl pytel a hrnou se na nás ze všech stran. Ono to totiž v těchto „výjimečných“ dnech má pro nastávající maminku o to kouzelnější přesah.
„My už jsme dárek dostali,“ napíše třeba a dá se se očekávat, že se pod jejím příspěvkem vyrojí šťastné gratulace všech, kteří se z jejího těhotenství radují s ní.
A ty sedíš doma a po tváři ti tečou slzy jako hrachy. Bolí tě to! Sakra moc tě to bolí. Máš pocit, že je to nespravedlivé, že život není fér. Říkáš si, že už jsi snad ve své sociální bublině poslední bez miminka. Pokouší se o tebe naštvání, lítost, bezmoc. A plně všem těmhle emocím propadneš! Pláčeš a pláčeš a nedá se to zastavit.
Není to o tom, že bys druhým miminko nepřála. Nejsi zlá ani nepřející. Každý takovýto sdílený ultrazvuk nebo vyfocený těhotenský test se dvěma čárkami na Tebe ale působí jako přímý zásah nožem do srdce. Tam někde v koutku duše možná cítíš maličko závist!
Vždyť Ty sama bys dala všechno za to, abys už taky byla KONEČNĚ těhotná. Aby ses mohla se svými blízkými podělit o to, že budeš maminkou. Jenže jsi před pár dny zase dostala menstruaci. Opět nic! Promarněná šance! Další měsíc v háji!
Rozumím Ti …
Moje milá, rozumím Ti! Tolik Ti rozumím. Důvěrně znám všechny ty pocity, kterými procházíš, kdykoli se Ti kamarádka svěří s radostnou novinkou. Kdykoli někdo na sítích sdílí, že se mu poštěstilo. Nebo kdykoli se doslechneš, že Tvá známá čeká už druhé, třetí nebo čtvrté dítě… Automaticky Ti do hlavy vběhne slovo PROČ??? Proč ona je znovu požehnaná a Tobě se nedaří otěhotnět aspoň jednou? Cítíš v ten moment obrovskou bolest, já vím.
Nepomáhá Ti utěšovat se tím, že Ty už se určitě taky brzy dočkáš. Připadá Ti totiž, že se to nikdy nestane. Že s každým dalším uplynulým měsícem a další menstruací se ti sen o miminku vzdaluje. Říkáš si: Už taky nejsem zrovna nejmladší, kolem a kolem mám na těhotenství už jen pár let. Co když už to nestihnu. A pak je Ti ještě hůř. Kamarádky, které už děti mají, se tě možná snaží podpořit, namotivovat tě, abys nepropadala panice. Jenže jim se to kecá, když už doma svoje milované děťátko mají, viď?
Chci Ti říct …
Ráda bych Ti na tomto místě vyjádřila podporu. Jako žena ženě, která prošla nebo občas prochází naprosto stejnými pocity. Vím, jak je to zraňující, když můžeš jen pozorovat štěstí ostatních a zdá se Ti, že na tebe v tomto nikdy nepřijde řada. Vím, jak těžké to je, když k tobě každou chvíli přicházejí informace o tom, že někdo další zase bude mít miminko. A ty pořád nic.
Dokonce i holka, která dítě (zatím) vůbec nechtěla. Přišla k němu ani neví jak.
Nebo kamarádka, která je s přítelem teprve měsíc a otěhotněla na první pokus. Zatímco Ty třeba zrovna ani nemáš partnera!
Je to k vzteku. Je ti to nesmírně líto. Máš pocit, že z těch slz nikdy nevyjdeš!
Já to znám. Probrečela jsem kvůli podobným situacím a pocitům tolik dnů a nocí, že bych je ani nespočítala. Víš, tohle je zrovna něco, v čem život asi není zrovna fér a nemá příliš smysl hledat někde odpověď na to PROČ (ona ano a Ty ne)!
Na všechny ty pocity (vztek, lítost, bezmoc, na tu šílenou bolest, …) máš absolutní právo! Nevyčítej si, když cítíš závist. Moc dobře přece víš, že nejsi špatný člověk. Že přeješ každému to nejlepší. Na tohle téma jsi prostě jen citlivější. Protože už už dlouho čekáš. Dlouho si své miminko přeješ! Udělala bys pro něj první poslední. Milovala ho, pečovala o něj, dala mu všechno. A byla bys šťastná máma. Nejšťastnější na světě, kdyby i na tvém těhotenském testu konečně zazářily ty dvě vymodlené čárky.
Věřím, že se dočkáš!
Možná bychom si v životě některé události přály zažít rychleji. Jinak. Možná v tuto chvíli vůbec nerozumíme tomu, proč je naše cesta k miminku tak dlouhá a trnitá Třeba už jsi těhotná byla, ale o miminko jsi přišla nebo už máš možná za sebou několik neúspěšných cyklů IVF a jen se díváš na to, jak se těm ostatním zadařilo. O to víc to bolí.
Pořád ale věřím, že se svého miminka dočkáš! Že za Tebou přijde Tvá vysněná dušička a pak už budeš plakat jenom štěstím. Možná to chce čas. Každý žije jiný příběh a v těchto věcech neexistuje jeden ideální čas pro všechno. Někdo se stane mámou v sedmnácti, někdo třeba po čtyřicítce. Já vím, že sis to představovala jinak. Že už na miminko čekáš ze svého pohledu zbytečně dlouho. Že jsi třeba chtěla být mladá maminka a život mínil jinak. Ale víš co? Věřím, že klíčovou roli v tomhle hraje nastavení mysli. To, jak se k situaci postavíme. Jestli zaujmeme postoj: Ujíždí mi vlak, už miminko nestihnu! nebo: Proč by za mnou miminko přijít nemohlo, věřím, že se brzy zadaří!
Nakonec posuď sama, jak šťastná budeš, když za tebou přijde. I když o pár let později než sis vysnila. Hlavně, že přijde! A bude to krásný! Překrásný!
Tyhle postoje a pocity se v tobě čas od času střídají. Ale i to je v pořádku. Jsme lidé s emocemi a ty s námi občas mávají (zvláště pak třeba v souvislosti s aktuální fází našeho menstruačního cyklu nebo když přijde menstruace v momentě, kdy jsme si myslely a doufaly, že UŽ KONEČNĚ! Sama se v tom někdo plácám. A většinou o tom ani nechci s nikým mluvit, protože mám pocit, že mi nikdo opravdově neporozumí. Zvláště pak, když „všichni“ v mém okolí už dítě mají a nedokážou si představit ani vzdáleně, jak těžké to pro mě je. Ale je to jen období, fáze, která bude brzy vystřídaná zase jinou, ve které budu/budeš věřit o dost víc, že se maminkou stanu/staneš.
Co pomáhá mně …
Když to na Tebe padne, pobreč si! Pusť ven všechny emoce, které v sobě držíš. Nemusíš nikomu nic vysvětlovat Potřebuješ je vyventilovat a uvolnit přetlak, který cítíš. V těch silnějších dnech zkus vědomě pracovat na svém vnitřním postoji. Udržet si víru je někdy pekelně těžké. Známe to všichni. Zrovna v tomto tématu je ale nezbytné, aby se nám to povedlo (i když se naše emoce mění a někdy klesáme na mysli).
Vždycky, když je mi smutno a mám pocit, že už mě žádné těhotenství nečekám, hledám způsoby, jak se přeladit na to, že se to stane. Velmi mi pomáhá představit si, že už si mě mé miminko někde nahoře vyhlíží, že už se ta malá milovaná dušička připravuje na seskok. 🙂 Nebo si představím, jak připravuju překvapení pro svou nejlepší kamarádku, až jí budu chtít oznámit, že čekám miminko. Pokaždé, když si to představím, rozpláču se. Vím totiž, jak v ten moment budeme obě šťastné! A v tom hezkém, šťastném pocitu se snažím úplně „vykoupat“. Nelimitovat si nic myšlenkami: Nestihnu to, už jsem „stará“, ale nechat otevřenou cestu miminku i životu. Protože ten všechno zařídí nejlíp. Zase je to jen příležitost učit se důvěřovat. Vím, že o to v tomhle případě moc nestojíme, ale… Zkoušejme to!
Hledejme cesty, jak své budoucí těhotenství podpořit. Stravou, pohybem, prací s myslí, … Představme si, jak krásné to bude, až to budeme MY, kdo se bude radovat ze svého těhotenství! Jak šťastní z toho budou lidé, kteří nás mají rádi. A ten pocit si snažme držet, jak jen to jde.
Však kdoví, třeba už letos…
Myslím na vás a držím palce, moje milé! Jsme v tom spolu!
