Tento týden jsem se u karetního výkladu setkala se ženou, která se mimo jiné ptala i na to, jestli její dcera bude mít nějakého partnera. Dceři je 32 let a naposledy chodila s klukem ve svých 15ti.
Maminka už z toho byla nesvá. Vyprávěla mi, že kdykoli se kolem její dcery točí potenciální nápadník, ona jej vždycky drsně odmítne a ve své podstatě si žádného muže ani nechce pustit k tělu. Všechny vztahy s opačným pohlavím prý udržuje čistě jen na kamarádské úrovni.
Naše konverzace s maminkou plynule přešla k tomu, jestli dcera nemá nějaký blok. Trauma, které by jí svazovalo ruce při seznamování nebo když „hrozí“, že by se k ní nějaký muž fyzicky byť jen přiblížil.
Napadalo ji toho mnoho …
Ale to jsou všechno spekulace. Cokoli z toho se mohlo stát a taky tím důvodem mohlo být úplně něco jiného. Třeba jen to, že tato slečna prostě zatím nutně pro život muže nepotřebuje a dokáže být šťastná v obklopení přátel, koníčků, … Pokud ona dotyčná slečna sama necítí, že vnímá svou dlouholetou samotu a sexuální abstinenci jako problém a problém to pro ni není nebo pokud má ještě strach si to tak před sebou pojmenovat, jsou jakékoli intervence zvenčí nebo domněnky zbytečné.
Jak asi musí být těžké …
Klientka mě ale přivedla ještě k jiné myšlence.
Jak snadné je nechat se strhnout k úvahám, že něco/někdo není v pořádku, když věkově či stylem života nezapadá do toho, co je ve společnosti BĚŽNÉ A NORMÁLNÍ. Jak těžké musí být pro všechny ty lidi, kteří nějakým způsobem nesplňují to, v čem dlouhé roky všichni automaticky žijeme, že oni to mají prostě JINAK. Ať už z vlastního rozhodnutí nebo jiných hlubších důvodů. A ty důvody (pro nás, lidi „tam venku“) nejsou vůbec důležité.
Jak vnitřně těžké musí být pro muže nebo ženu, kterým je už dost přes dvacet nebo dost přes třicet a doteď s nikým neměli vztah nebo sex, vypořádat se s tím, že kdyby tohle před někým řekli, budou si na ně někteří ukazovat prstem a říkat: Ta je divná!“, „Ten je divnej!“ Za každou odlišností hledáme podivnost a máme tendence odsuzovat. Přitom nejsme v kůži dotyčného a jeho život povětšinou blíže neznáme.
Ať už roky bez vztahu nebo intimního života žije pod tíhou nějakého traumatu nebo se na vztah prostě a jednoduše necítí, lidem okolo do toho vlastně nic není. A i když to mnohým může připadat zvláštní, vždycky říkám, že my tu nejsme od toho, abychom hodnotili něčí život. Můžeme se ho snažit pochopit, vyslechnout, pokud nás k sobě člověk pustí a bude se chtít svěřit, ale to je asi tak všechno, co můžeme. Nepřísluší nám nic víc.
Každý má SVŮJ čas, SVŮJ život, SVŮJ důvod
Kdysi jsem na tohle téma četla velmi zajímavý článek a psalo se v něm, že těch, kterým je už dost přes 30 a nemají žádnou sexuální zkušenost s partnerem nebo partnerkou, je v populaci mnohem, mnohem víc si myslíme. To jen my jako společnost jsme nastavili nějaké hranice NORMALITY, a tak se většina těch lidí s tím samozřejmě nechlubí a může se stydět a připadat divně, že ještě neměla sex. Ale víte co? Co je komu vlastně do toho? Pokud to tak něco cítí (nebo se na to JEŠTĚ necítí, ať je bez sexu a partnera klidně do čtyřiceti. A je to tak v pořádku. Každý z nás má úplně jiné životní tempo a i představu, jak bude žít. Někdo má první dítě v 17, někdo do 40 žije u rodičů, někdo zase něco jiného.
Říká se, člověk míní, život mění. Možná jste taky plánovali spoustu věcí jinak než jak se vám v životě potom přihodily. Možná jste chtěli miminko nebo vztah velmi brzy, ale prostě se vám nepoštěstilo a okolnosti vašeho života tomu nenahrávaly. Možná jste zažili něco, kvůli čemu splnění takového vašeho přání nebylo možné. A čas běží. Každý máme nějaký příběh. A něco, v čem jsme tak nějak jiní, „divní“, než ti okolo nás! Ale to neznamená, že se za to musíme stydět, byť ano, společnost nám to svými pravidly a nastaveními tzv. normálu příliš neulehčuje.
