Není sdílet jako sdílet

Všechny ty úsměvy, dokonalé tváře, postavy bez chybičky, perfektní životy …

O tom, že ten či onen trpí úzkostmi, depresemi nebo že se cítí být naprostou nulou, se tady většinou nedočteme vůbec, nebo jen velmi, velmi zřídka. A přitom princip nahoru – dolů zažíváme v životě všichni. Každému z nás je někdy příšerně a jindy naopak záříme štěstím tak, že bychom snad nabili energií půlku světa.

Nechci, aby poselstvím tohoto příspěvku bylo primárně to, že ten OPRAVDOVÝ život je tam venku a ne tady na síti. To, jak věřím, víme všichni a tak nějak tušíme, že skutečnému obejmutí nebo fajn dni prožitému s přáteli se like pod příspěvkem nevyrovná. Píšu o tom teď ale z malinko jiného důvodu.

Víte, několikrát jsem se už v terapiích setkala s tím, že byli mí klienti naprosto přesvědčení, že to, co vidí na Facebooku nebo na Instagramu, jejich přátelé žijí dnes a denně a že nic těžkého a bolavého se jim zkrátka neděje. A měli tendenci POROVNÁVAT svůj život s životem těch, které sledují online. Ve srovnání s nimi z toho tito mí klienti vždycky v jejich očích vyšli jako úplné trosky.

Možná si řeknete, že každý, kdo to má v hlavě srovnané, přece musí SAMOZŘEJMĚ vědět, že to, co vidíme tady, je jenom půlka pravdy. A navíc mnohdy dosti přikrášlená nejrůznějšími filtry, Photoshopem a tak vůbec. Já jen přemýšlím, jestli si aspoň občas uvědomujeme, jak velký vliv na nás sociální sítě a média všeobecně mají.

Když na chvilku připustíme myšlenku, že někdy stačí jen jedna „nevinná“ poznámka, že jsme tlusté nebo vypadáme hrozně a u někoho je to začátek poruchy příjmu potravy, jak asi musí trpět duše člověka, který je den za dnem konfrontovaný s tím, jak si skvěle žije a vypadá jeho oblíbený youtuber nebo blogerka (a koneckonců stačí sledovat pouze zdi svých přátel a člověku z toho může být občas trošku smutno), zatímco on toho „ideálu“, který vidí, nikdy nedosáhne. On/a má totiž na rozdíl od nich 20 kilo nadváhu, vrásky, zrovna zapíjí rozchod a má život totálně v HAJZLU. Zvlášť pro citlivější nebo mladší lidi může být samozřejmě tento rozpor velmi stresující a pokud s ním dotyční neumějí zacházet, může vést k velkým psychickým problémům.

Občas si tak přemýšlím nad tím, nakolik jsme to, jak se prezentujeme na Facebooku nebo Instagramu, skutečně my. Ano, člověk se přirozeně chce pochlubit, když se mu daří nebo má z něčeho radost. A v zásadě na tom není nic špatného. Možná tím někdy pozvedáme i sami sebe, chceme, aby nás druzí viděli jako šťastné a úspěšné a je jasné, že s neúspěchy a bolestmi se světu moc chlubit nechceme. Na sociální sítě se asi lidi chodí převážně bavit, ne brečet. Ale na druhou stranu se mi zdá fajn alespoň občas ukázat sebe i svůj svět z té druhé stránky. Promluvit na rovinu o tom, že i mně (vám) se občas stávají věci, které bolí a srazily nás na kolena. Zdá se mi fajn, když se člověk (aspoň občas) dokáže vykašlat na všechny ty filtry a na to, aby VYPADAL dobře, ale na férovku ukázal sám sebe takového, jaký doopravdy je. Se svýma bolestma, strachama, s jizvou na obličeji nebo špekem na břiše. NO A CO, že je máme? Všichni nějaké máme. A v reálném světě to přece taky každý vidí. A přestože to víme, na síti před sebou vzájemně hrajeme hru, že to špatné se v našem životě vůbec nekoná.

Možná se my sami chceme cítit být lepší. Možná proto neukazujeme všechno a nemluvíme o všem. Jen si myslím, že by se VŠEM ulevilo, kdybychom strhli všechny ty masky, které mnohdy na sociálních sítích máme. Protože každého z nás uvnitř něco bolí. Každý z nás v životě něco nezvládá. A snad každý má nějakou část těla, se kterou není úplně spokojený. Ale o nás jako o lidech tyhle vesměs povrchní věci vůbec nic nevypovídají. A jestli jsou sociální sítě především o SDÍLENÍ, pak přece i sdílet své zkušenosti, bolesti, trápení i radosti a štěstí, může být velmi léčivé, podpůrné a inspirující. Pro každého. A tak kdyby každý z nás sdílel co nejvíc skutečně SEBE i ti ostatní by pomalu shodili své „masky“. Přestali by se bát ukázat světu to, kým skutečně jsou i se všemi svými nedokonalostmi, protože ta podpora a sdílení by jim dala pocit, že takoví můžou být v bezpečí a bez strachu z posuzování. Jenže to jsme se pořád ještě nenaučili.

Vím, že tohle se na sociálních sítích moc nenosí, a tak to berte jen jako moje zamyšlení.

Nedávno jsem někde četla myšlenku, která se mi zaryla hluboko do duše: To, co sdílíme na Facebooku, jsou takový ty fajn momenty mezi tím nejkrásnějším a nejhorším v našem životě. A tak to nejspíš skutečně je!