V osmdesátých letech minulého století představil švédský profesor Heinz Leymann oficiálně veřejnosti nový fenomén zvaný mobbing. S určitou formou psychického teroru v zaměstnání má osobní zkušenost stále více lidí.
Mobbing bychom mohli označit jako šikanu na pracovišti. Jedná se o intrikování, ponižování a dlouhodobý psychický nátlak, který na vybraného jedince vyvíjí jeho kolega či kolegové v zaměstnání. Pokud je iniciátorem takového chování nadřízený, potom hovoříme o tzv. bossingu.
Spouštěcím mechanismem mobbingu je konflikt. Bývá většinou banální (např. nová kolegyně má jiný systém práce, jeden kouří a druhý je zapřísáhlý nekuřák). V tuto chvíli záleží na kolektivu, zda najde rozumné řešení. Rozhodující je tedy pracovní klima.
Atmosféru ve firmě ovlivňuje stres, špatná organizace práce, jednotvárnost, špatný styl řízení, konkurenční tlak nebo strach z nezaměstnanosti. Čím více je těchto problémů, tím větší nebezpečí hrozí každému jedinci, protože zlost, strach nebo frustrace se často mění v agresivitu.
O mobbingu hovoříme tehdy, dochází-li k němu alespoň jednou týdně po dobu minimálně 6 měsíců. Pachatel je zaměřen cíleně na jednoho z kolegů a pravidelně ho vystavuje nadměrnému tlaku, posměškům a hrozbám.
Mobbing probíhá často skrytě, nenápadně a pozvolna, bývá tedy velmi těžké jej prokázat. Může se stát, že z počátku si ničeho závažného nevšimne ani samotná oběť. Útoky vypadají jako neškodné vtípky, legrácky nebo naschvály. Mobber (pachatel mobbingu) si dává velký pozor na to, aby při útocích nebyl nikým přistižen, a velmi rád pozoruje, jak je jeho oběť zničená.
Pachatel
Může se vyznačovat konkrétními osobnostními charakteristikami. Jde často o osobu egoistickou, ambiciózní, která věří ve vlastní výjimečnost a důležitost. Snaží se druhé ovládat a kontrolovat. Ačkoli se mobber snaží vzbudit dojem nadřazenosti, ne zřídka bychom u něj vypozorovali nespokojenost s jeho vlastním životem – se vztahy, sociálním postavením nebo prací. Odtud může pocházet krutost vůči oběti. Mobber bez výčitek působí oběti trable, je zákeřný, ponižuje ji a psychicky týrá. Snaží se v ní vzbudit pocit viny za něco, co neudělala.
Oběť
Mobbing může postihnout každého z nás. Ve větším nebezpečí jsou ti, kteří se něčím odlišují (vzhledem, postižením, nadáním nebo rasou).
Prostředí
Ve většině případů k mobbingu dochází tam, kde jsou k němu nastoleny podmínky. Atmosféru na pracovišti narušují pomluvy, intriky, ale také přílišná přísnost a direktivita (vede ke zvýšení agrese a podrážděnosti) nebo naopak nezdravá volnost pracovníků. Všechny tyto faktory dávají prostor pro vznik mobbingu
Fáze mobbingu
Mobbing má svůj specifický průběh, jednotlivé fáze na sebe navazují, jeden stupeň přechází postupně do druhého a naplňuje jeho znaky.
1) O konfliktu jsem se již zmiňovala, pokud se nevyřeší nebo vyřeší nesprávně, nastartuje druhou etapu.
2) Psychický teror – v této fázi se psychický i fyzický stav oběti začíná zhoršovat. Oběť se stává terčem posměšků, urážek a pomluv. Klesá její pracovní výkon. Důsledky psychického teroru se odrážejí i na jejím zdravotním stavu – u postiženého se objevují pocity úzkosti, deprese, snižuje se jeho sebevědomí a objevují se příznaky psychosomatických onemocnění. Oběť ve svých pracovních úkolech chybuje, spolupracovníci ji vyčleňují z kolektivu.
3) Případ se stává oficiálním – útoky vůči oběti jsou velmi kruté, psychoteror je čím dál intenzivnější a k mobberovi se mohou přidávat další kolegové. Oběť je často sama proti všem a situace ji velmi psychicky ničí. To vede ke stále častějším chybám v práci, což v okolí vzbuzuje dojem, že chyba je na straně oběti. Nadřízený si ji v této fázi často zve „na kobereček“, mívá k její práci výhrady. Zdroje potíží se hledají u postiženého, namísto toho, aby někdo sledoval skutečný důvod, proč dochází k chybným úkonům oběti či k jejím častým absencím v zaměstnání.
4) Vyloučení – i když postižený nechce dobrovolně odejít, najdou se vždycky možnosti, jak se ho zbavit. Může se jednat o přeřazení na jiné oddělení či aktivní snahu o to, aby člověk sám z pracoviště odešel.
Mobbing je velice závažný problém. Pro postiženého to znamená vydělení z kolektivu a vystavení obrovskému stresu. Od toho se odvíjí důsledky, které ho poznamenají. V první řadě psychické následky – nesoustředěnost, deprese, pochybnosti o sobě, stavy úzkosti až po myšlenky nebo pokusy o sebevraždu.
V druhé řadě to jsou psychosomatické následky – srdeční poruchy, poruchy krevního oběhu, bolesti hlavy, zad, kožní onemocnění, svíravé pocity při dýchání, zažívací problémy. Psychický teror vede k úplnému vyčerpání.
Je zajímavé, že ženy vykonávají mobbing jinak než muži. Dávají přednost aktivním formám:
- posmívají se kolegyni (účes, oblečení)
- pomlouvají za zády
- používají narážky
- vymýšlejí neustále kritiky
- nenechají oběť nikdy domluvit
Zatímco muži:
- svoji oběť ignorují
- upozorňují na její slabé stránky
- vyhrožují a často i násilím
- mají cynické poznámky o způsobu života oběti.
Zajímavé také je, že úředníci jsou častějšími aktéry mobbingu než třeba dělníci. Může to být tím, že namáhavě pracující lidé mají pevně stanovené normy, které musí plnit. Nemají čas se nudit. Naproti tomu kancelářské profese mají trošku volnější pracovní morálku, a tedy čas na vymýšlení intrik a pomluv.
Také je fakt, že pracovní postup v dělnických profesích je velmi omezený, ale úředník má šanci dostat se nahoru velmi rychle a často pro to udělá cokoli.
Pomoc při řešení situace může oběť hledat u odborů či státních orgánů.
Budete-li někdy mít pocit, že se dostáváte do mobbingové pasti, svěřte se rodině nebo odborníkům. Nezůstávejte se svým problém sami. Je také dobré zvážit, jestli ve firmě zůstat nebo raději odejít.
Při nástupu na nové místo není dobré chtít se každému zavděčit a přebírat na svá bedra práci za druhé. Pokud se někdo dostane do kleští mobbingu, doporučovala bych mu z takové firmy odejít, dokud je ještě relativně nepoznamenaný a schopný zdravě uvažovat. Všechno se dá nahradit, ale o své zdraví a psychiku bychom měli pečovat především.
