Narodila jsem se o dva měsíce dřív s dětskou mozkovou obrnou. Prognózy lékařů byly kruté. Ti mým rodičům říkali, že pravděpodobně nepřežiju prvních pár dní života. A když ano, zůstanu postižená.
Podle nich jsem nikdy neměla poznat, jaké to je, když vám NORMÁLNĚ funguje mozek a když vám NORMÁLNĚ fungujou nohy. Podle lékařských předpovědí by bylo pro všechny nejlepší, kdyby mě rodiče dali do ústavu, protože stejně nikdy nebudu přemýšlet, chodit ani NORMÁLNĚ žít! Prý zvládnu jen ležet a nedokážu vnímat okolní svět.
Všechno dopadlo úplně jinak.
Rodiče si mě nechali doma, přestože možná sami v tu chvíli ani netušili, na jak náročnou cestu se společně vydáváme.
Chtěla jsem být jako ostatní
Nastoupila jsem na klasickou základní školu, i když nikdo nevěřil, že ji vůbec kdy dokončím. A teprve tady jsem si plnou vahou uvědomila rozdíly mezi mnou a mými spolužáky. Oni krásně kreslili, cvičili, vyhrávali v nejrůznějších soutěžích a já jsem kvůli svému znevýhodnění nikdy nic z toho nedokázala. V tělocviku jsem vždy byla ve všem poslední a nejhorší.
Přestože jsem se snažila nejvíc, jak jsem v danou chvíli dokázala,
k ničemu to nebylo.
Z matematiky jsem dostávala jednu pětku za druhou. Trápila mě dyskalkulie. Kolik dní a nocí jsem probrečela kvůli tomu, že jsem jiná a „nenormální“, bych dneska už ani nespočítala.
Zkuste vysvětlit malému dítěti, že i když do všeho, co dělá, dává maximum ze sebe, nikdy to nebude stačit na NORMÁLNÍ děti. Nejspíš se vám to nepovede. Připadala jsem si jako debil, jako nejneschopnější bytost na světě. Nesnášela jsem sama sebe a sebeláska pro mě bylo úplně cizí slovo.
Všichni mi říkali: Musíš se smířit s tím, že některé věci ti nikdy nepůjdou tak jako ostatním! Jsi prostě jiná! Vnitřně jsem s tím hodně bojovala, připadalo mi to nefér, zlobila jsem se na sebe, na svět a přemýšlela jsem nad tím, proč jsem se vlastně narodila, když má být život jen o tomhle?
Všichni kvůli mně měli jenom starosti.
Všem by bylo líp, kdybych tu nebyla. Běhali se mnou po doktorech, cvičili, trápili se se školou. A na konci toho všeho jsem stála JÁ – nepovedený, vadný kus NIČEHO!
Všímala jsem si na sobě prvotně toho, co mi nejde, co nedokážu, co dělám špatně a co jen velmi těžko změním. Vůbec jsem si nepřipouštěla a neuvědomovala, že mám taky nějaké dobré vlastnosti a silné stránky. Žila jsem v iluzi o své totální neschopnosti.
Nic není jen černobílé
Chtělo to hodně mentální práce k odblokování všech těch negativních pocitů. Ale přišlo to – ten moment uvědomění, proč se vlastně trápím nad tím, že zaostávám v matematice, když tou se živit nechci ani nebudu. Proč se trápím kvůli tomu, že v tělocviku jsem přede všemi za exota a pohyb nikdy nebude moje parketa, když ani není mým snem sportovat… a tak dále, a tak dále…
Vždyť přece nic z toho dělat nechci a nebudu se tomu věnovat!
Jsem úplně jinde – zajímají mě lidi, příběhy, psychologie. A je jich TOLIK, co se na mě obracejí, když jim není dobře – přirozeně u mě hledají útěchu, porozumění. A já je umím podpořit, vyslechnout, poradit, namotivovat, vidět na nich to dobré a jim to pomáhá!
Hurááá! JÁ TAKY NĚCO UMÍM!!!
Snila jsem o tom, že vystuduji vysokou školu a bude ze mě bakalář. Šílenost – řekli by si VŠICHNI kolem mě. Já, která jsem měla být ráda za to, že vůbec dokončím alespoň základku. Z počátku nebyl nikdo, kdo by věřil, že to dokážu. Jen já.
Sny se plní… když jim uvěříte a jdete jim naproti
A přála jsem si to hodně! Našla jsem obor, který mi byl vnitřně blízký a kde jsem mohla využítsvoje schopnosti a zájmy. Nikde tam na mě nečíhali strašáci v podobě matematiky, fyzicky, chemie nebo tělocviku. Vysokou školu jsem si maximálně užila a po třech letech jsem velmi úspěšně promovala. Nikdy na ten pocit nezapomenu. Satisfakce jako kráva!
Splněný sen! Navzdory všem a všemu jsem to dokázala!
Když od vás nikdo nic pozitivního a velkého nečeká, můžete jenom mile překvapit! Trvalo mi, než jsem pochopila, že překvapovat a překonávat už chci jenom sama sebe! Nechci být stejná jako ostatní. A nepotřebuju už nikomu nic nedokazovat.
I ty nejobyčejnější činnosti, které každý zvládal s lehkostí, pro mě byly náročné. Ale přežila jsem, chodím, myslím a všechno ostatní, co jsem zvládla, překonala a kam jsem se dostala lékařským prognózám navzdory, je pro mě bonus, úžasné mých vlastní hranic.
Možná při chůzi trochu napadám na jednu nohu, ale ze všech těch nepěkných variant, které mohly v mém životě nastat, je tohle to nejmenší.
Snů se mi už v životě splnilo více
Dělám to, co mě baví a co celým srdcem miluju. Nádherným bonusem je pro mě to, že tím můžu pomáhat i jiným. K tomu, aby překonali své bolesti, strachy, traumata a poznali svoje silné stránky. Aby pochopili, že jsou úžasní tak, jak jsou a zaslouží si žít život svých snů!
A že si jej můžou sami vytvořit. Každý to může dokázat! O tom jsem naprosto přesvědčená.
Šrámy, které posilují
Na levé noze mám do dneška jizvu po operaci, kterou jsem kvůli dětské mozkové obrně prodělala jako dítě. Jsem na ní pyšná! Připomíná mi nelehkou cestu, kterou jsem prošla a vždycky, když se na ní podívám, uvědomím si, kolik jsem toho zvládla a překonala. Nebýt té jizvy a všeho, co mi s sebou přinesla, nevěděla bych, co všechno dokážu.
Všichni máme své bolístky a jizvy.
Ať už jsou vidět na těle nebo je máme ukryté v duši. Děkujme za ně a naslouchejme jejich poselstvím. Vždyť každá jizva má v sobě příběh. Příběh o nás, naší síle, statečnosti, o tom, že jsme vyhráli těžkou bitvu a zvítězili sami nad sebou…
