Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi …

… kdo má být v zemi zdejší člověk ze všech nejmilovanější …

Je mi 9 a při hodině tělocviku výrazně zaostávám za všemi svými spolužáky – v hodu krikeťákem, skoku do dálky, ve šplhu, …. Ve všem. Jsem úplně neschopná! 

Z matematiky mám v žákovské knížce pětky odshora až dolů. Mám dyskalkulii. Ale koho to zajímá? Prostě jsem debil. Brácha se mi už několik hodin pokouší vysvětlovat látku, kterou zrovna probíráme. Ať se snažím sebevíc, pořád ji nechápu. Rezignovaně odchází z pokoje a utrousí: „Ty seš blbá.“ … Má pravdu!

Brečím v noci do polštáře a ptám se sama sebe, proč jsem se vlastně narodila?! Všichni mají kvůli mně jen starosti. Musí se mnou neustále lítat po doktorech, řešit problémy se školou a stejně nikdy nebudu stejná jako ostatní. Slyšela jsem mámu, jak říká tátovi, že už na to nemá sílu. Jsem k ničemu, nestojím za nic a mám pocit, že mě nikdo nemá rád.

Stojím před zrcadlem a jsem hnusná. Neusmívám se. Proč taky? Taková příšera…

Tímto způsobem jsem o sobě přemýšlela většinu života ve všech možných oblastech. Odmítavě, s odporem k sobě sama, bez soucitu a porozumění k vlastním chybám a nedokonalostem. Všímala jsem si jen toho, co se mi nedaří a v čem jsem selhala. Zas a znova jsem si na dalších situacích mohla potvrdit, že jsem vadná, ošklivá, nepoužitelná. Nic jiného jsem vlastně ani vidět nemohla.

Slovo sebeláska jsem dlouhých 25 let vůbec neznala. Byla jsem nešťastná, zoufalá a všichni mi připadali tak nějak lepší, úspěšnější, spokojenější a šikovnější. Nepřijímala jsem samu sebe, neměla se ráda. Ani v nejmenším!

Kde vzniká neláska k sobě?

Všichni si v sobě neseme traumata a bloky, ať už z dětství nebo ty, které jsme si pečlivě budovali v průběhu života v různých situacích a při kontaktu s druhými lidmi.

Důvodů, proč si nedokážeme projevovat lásku k sobě samotným, může být celá řada.

1. Možná jsme vyrůstali v prostředí, kde nám neustále někdo opakoval, že jsme hrozní, příšerní a nestojíme za nic. Že vše, na co sáhneme, je jedna velká katastrofa. Pak se velmi snadno stane, že zkrátka uvěříme, že je to pravda a začneme si skutečně připadat jako budižkničemu, které si nezaslouží ani špetku pozornosti a lásky.

2. Poměřujeme se s ostatními a nedáváme prostor vlastní jedinečnosti, talentům, darům. Srovnáváme se s lidmi v okolí a neuvědomujeme si, že všichni máme předpoklady k úspěchu, jen možná v jiném směru než Maruška u sousedů, ale proto není nutné cítit se jako neschopná nula.

3. Věnujeme pozornost více tomu, co nám činí potíže, namísto toho, abychom se soustředili na své silné stránky a důvody, za které můžeme sami sebe ocenit a pochválit. Odsuzujeme se za chyby a nezdary, kterým pak přikládáme větší důležitost a vztahujeme si je na všechny ostatní oblasti, zatímco úspěchy bagatelizujeme a snižujeme jejich význam.

4. Až příliš dbáme na názory druhých a pak trpíme výčitkami, že jsme je zklamali, když jsme nedostáli jejich očekávání. Tím prohlubujeme pocit vlastní nedostatečnosti a neschopnosti.

……

Ať už jsou kořeny naší nelásky k sobě samým kdekoli, je třeba si tuto oblast života léčit v souvislostech a na hlubší úrovni. Například terapie EFT je na posílení vlastní hodnoty a sebelásky  výborná! 🙂 Pomůže odstranit bloky, které nám brání, abychom viděli svou úžasnost, silné stránky, úspěchy, dary…

Když jsme byli malí, říkávali nám, že „samochvála smrdí“, že když se za něco pochválíme, hned to působí jako vychloubání. A tak máme v sobě možná zakódováno, že umět ocenit sami sebe je nemístné, nesprávné. Mnoho lidí, dost často také na základě výchovy, zaměňuje sebelásku se sobectvím. Zdá se nám, že pečovat musíme v prvé řadě o ty ostatní a sebe odsunout na vedlejší kolej, že my nejsme hodní pozornosti, lásky, povzbuzení. Že jsme tu proto, abychom odevzdali svůj život dětem, manželovi, práci a na sebe samotné v tom všem shonu raději zapomněli.

To je ale velký omyl. Ať to klidně zní jako obrovské klišé, ale jsem bytostně přesvědčená o tom, že sebeláska je začátek všeho – že jakmile zapracujeme na vztahu k sobě samým, odrazí se výsledky této dřiny i na všem ostatním, co v životě máme, tvoříme a prožíváme.

Povím vám teď jednu HLUBOKOU PRAVDU. Jste úžasní, báječní a skvělí tak, jak jste a nemusíte pro to nic dalšího dělat ani být někým jiným. I to, za co sami sebe v tuto chvíli nemáte zrovna v lásce, vás činí jedinečnými a neopakovatelnými. Zasloužíte si všechnu lásku světa. I svou vlastní!  Právě VY jste pro mnohé lidi poklad a mají vás rádi právě proto a právě takové, jací jste. Vaše hodnota je obrovská, nevyčíslitelná!

Trvalo mi, než jsem to sama pochopila, ale dodnes za ten moment nepřestávám děkovat, protože od chvíle, kdy jsem si připustila, že i já mám nějakou hodnotu a začala jsem vědomě pěstovat sebelásku, v mém životě se každý den dějí zázraky.

Chcete si je přivolat taky? 🙂

Sebeláska je, když…

Začala jsem v rámci terapie postupně zpracovávat své vnitřní bloky, které do té doby spokojeně vegetily v mém podvědomí. Už jsem nechtěla, aby dál komplikovaly můj život, a tak jsem se pomalu a nejistě vydala na cestu ke svému šťastnějšímu já. Nebyla to snadná cesta, ale ze všech cest, kterými jsem doposud kráčela, byla tato asi nejdůležitější. Vedla totiž k zázrakům v přímém přenosu. 🙂

Musela jsem se učit vidět na sobě to lepší, oceňovat se, chválit se,… Přijímat to, co jsem, jaká jsem a najít v tom přes všechny nedostatky něco laskavého. A ani mně to nešlo ze dne na den…Dřív jsem si všímala jen toho, co mi nejde, v čem se mi nedaří. Postupně jsem si začala uvědomovat, že kvůli DMO sice možná nikdy nebudu dobrá v matematice a v pohybových aktivitách, ale přestávalo to pro mě být důležité. Věděla jsem, že ničemu z toho se v životě věnovat nemusím ani nechci. A že naopak oplývám celou řadou kvalit, které mohu využít možná lépe než kdo jiný  – moje empatie, citlivost, schopnost naslouchat, podpořit druhé…To je to, co mě baví, to, co chci dělat a v čem jsem dobrá! Tak! A matematika, tělocvik a další mé problematické školní předměty mě rázem přestaly trápit.

Vzpomínám si, když jsem se poprvé na sebe pozorně zadívala do zrcadla a usmála se na odraz, co jsem viděla. Lehce, rozpačitě, ale byl to ÚSMĚV. Najednou jako by se ve mně něco zlomilo. Nebyla jsem tak ošklivá, jak jsem si do té doby myslela. Ten úsměv mi slušel a byl to PŘÍJEMNÝ pocit. Pro mě úplně nový. Dříve pro mě bylo nemyslitelné usmát se sama na sebe. A najednou je to tady! Dokázala jsem udělat první krok!! Hurá!!! Možná to pro vás bude ze začátku náročné, ale přesto vás vyzývám, zkuste to taky! 🙂

A další level: Řekněte sami sobě něco hezkého a použijte při tom své jméno ve tvaru, který máte rádi. Třeba: „Kristýnko, jsi báječná!“,  „Tome, dnešní poradu jsi zvládl na jedničku!“, „Mám tě ráda, Luci, jsem na tebe pyšná!“

Cvičení opakujte nejlépe každý den a o to víc uvěříte tomu, co říkáte, lépe to procítíte, prožijete! Věřte mi, je to úžasný pocit, když konečně po mnoha letech dokážete tváří v tvář sami sobě říct něco povzbudivého. Dnes si už dokážu naprosto upřímně říct: Mám tě ráda, Moni! 🙂 I vy to dokážete.

Sepište si na papír všechny své dosavadní úspěchy. Mohou to být velké věci i zdánlivé maličkosti, ale věnujte, prosím, pozornost všemu, co vás napadne. Vystudovali jste vysokou školu? Výborně! Zvládli zkoušky v autoškole? Paráda!! Přivedla jste na svět dítě? Většího zázraku na světě není!! Dopřejte si čas a zapište všechno, nač si vzpomenete. Poté si svůj seznam přečtěte! Ještě pořád se vám zdá, že neexistuje nic, za co byste si zasloužili (svůj vlastní) obdiv, lásku, pochvalu? Pořád si připadáte jako ten, kdo vždy všechno zkazí?