Když jsme byli malí, znamenaly Vánoce pro většinu z nás ty nejhezčí svátky roku. Znamenaly období, kdy jsme věřili zázrakům, splněným snům. Věřili jsme, že můžeme chtít cokoli a Ježíšek nám to přinese – pro Ježíška přece nic není problém. Do dneška si pamatuju tu dětskou, upřímnou radost, když jsem pod stromečkem pak opravdu našla to, co jsem si přála nejvíc ze všeho. Fungovalo to!
Uběhlo pár let a já věřím na Ježíška stále! Bez ohledu na den v kalendáři. Věřím, že cokoli se může stát, že můžeme být čímkoli chceme a můžeme dosáhnout i toho nejšílenějšího cíle. Sny se plní – když jim uvěříte a jdete jim naproti! Dneska už vím, že nic není nemožné. Možná, že Ježíška není třeba spojovat si jen s Vánocemi. Možná, že Ježíšek, který nám plní přání, je v každém z nás nebo někde nad námi. Někdo mu říká Vesmír, Bůh nebo Vyšší síla. Já ale věřím, že VŠECHNO začíná od nás. Možná můžeme být sami svým vlastním Ježíškem a znova se učit od dětí, jak opět uvěřit, že není nic, co bychom nemohli mít a kým se stát.
Stačí jen napsat Ježíškovi
Před pár lety se mě moje tehdy asi čtyřletá sestřička zeptala, jestli si myslím, že mi Ježíšek přinese to, co jsem si přála. Odpověděla jsem jí, že nevím, jestli jsem byla dost hodná a ona s naprostým klidem a jistotou řekla, že hodná jsem byla moc, ale že taky přece záleží na tom, jestli jsem Ježíškovi napsala dopis, aby věděl, co chci. Fascinovala mě jednoduchost jejího vnímání světa. Proč my dospělí stále za něčím hledáme (a pak i nacházíme) dlouhý seznam „Ano, ALE…“? Vždyť přece opravdu stačí jen „napsat Ježíškovi“, Vesmíru. Vyslat svoje přání.
V tom roce jsem si po mnoha letech sedla, vzala do ruky tužku a papír a i když už mi bylo pár let přes dvacet, začala jsem psát dopis, který možná trochu dětinsky začínal slovy: Milý Ježíšku…
Přesně o tom to je. Vrátit se k tomu dítěti uvnitř nás.
Psala jsem, psala a psala. O tom, co chci, po čem toužím. Upřímně a od srdce. Cítila jsem, že Ježíškovi můžu napsat cokoli.
Věděla jsem, že to, co si přeju, nenajdu pod stromečkem úhledně zabalené v krabici a převázané barevnou mašlí. A přesto jsem cítila klid a štěstí tam někde uvnitř sebe! Zase jsem se spojila s tou malou holčičkou, kterou jsem bývala, spojila jsem se se svou duší. Tak pravdivě a hluboce, že jsem najednou věděla, že všechno, oč žádám, taky dostanu. Možná ne hned 24. prosince, ale během toho následujícího roku určitě.
Zase věřit jako děti
Jedním z důvodů, proč lidi nedostanou, co chtějí, je, že o to nikdy nepožádali. A tak si přeju a žádám a pak se otevírá cesta k mým snům! Někdy to vypadá ztraceně, ale nakonec nikdy není. Přejte si něco – cokoli – zase jako děti. S nekonečnou vírou a nadšením z toho, že „to něco“ prostě mít budete. A ono se vám to splní!
Ano, vždycky musíme pro své sny a cíle sami něco udělat. Bez nás by to nešlo. Ale jakmile se ponoříme do té správné vibrace (a děti se v ní koupou přímo mistrovsky), budeme si moci všimnout toho, jako by nám někdo tam nahoře k našim cílům otevíral dveře, posílal nám do života lidi a příležitosti, které nás dovedou tam, kam směřujeme. Najednou půjde všechno tak nějak snáz. Jak řekl Paulo Coelho: Když něco chceš, celý Vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit!
Myslím, že kdo trochu vidí do mého příběhu, netroufl by si nic z toho zpochybnit.
Jsme tvůrci
Tehdy ten krátký rozhovor s mou malou sestrou odstartoval něco velkého. Začala jsem si uvědomovat, že je všechno možná mnohem jednodušší než si my dospělí myslíme. Začala jsem naplno chápat svou nenahraditelnou a zásadní roli ve svém životě a při procesu spolutvoření života takového, jaký jej chci mít. A začala jsem si naplno uvědomovat, že na to nejsem sama. Vždyť jsem přece poslala svá přání „Ježíškovi“. Následující rok po těchto Vánocích, o kterých mluvím, patřil mezi nejkrásnější roky mého života. Byl to rok, kdy se začaly plnit mé sny ve velkém. Rok, kdy jsem začala svoje sny žít!
Možná to vůbec nebylo dopisem, který jsem tehdy za oknem nechala pro Ježíška. A možná taky ano …
Přeju vám, ať se plní vaše sny. Nejen o Vánocích!
S láskou
Moni
