Kdybyste mě potkali ještě třeba v březnu roku 2013, nejspíš byste nevěřili, že někdy napíšu tento text. Ani mě by to tehdy nenapadlo.
Byla jsem smutná, nešťastná a o všem jsem přemýšlela negativně. Vsadím boty, že pesimističtějšího člověka než jakým jsem bývala, jste v životě nepoznali. Dívala jsem se na svět přes černé brýle, nedokázala jsem se pořádně z ničeho radovat a všichni mi připadali tak nějak šťastnější, spokojenější a lepší než jsem já.
Možná byste se mě na tomto místě zeptali, kde se ve mně vlastně vzal ten obrovský pesimismus, vnitřní smutek a pocity marnosti. A tak vás teď trošičku pustím do svého příběhu …
Narodila jsem se o dva měsíce dřív a hned v nemocnici mi „nalepili na čelo“ cedulku s diagnózou dětská mozková obrna. Prognózy lékařů byly kruté. Ti mým rodičům říkali, že pravděpodobně nepřežiju prvních pár dní života. A když ano, zůstanu postižená. Podle nich jsem nikdy neměla poznat, jaké to je, když vám NORMÁLNĚ funguje mozek a když vám NORMÁLNĚ fungují nohy. Říkali, že nikdy nebudu přemýšlet, chodit ani NORMÁLNĚ žít.
Všechno nakonec dopadlo úplně jinak. Chodím, myslím a kromě toho, že při chůzi trochu napadám na jednu nohu, byste nejspíš nepozorovali nic zvláštního.
Jenže toho, že jsem jiná, že je na mně něco „špatně“, jsem si všimla velmi brzy. To když moji vrstevníci krásně kreslili, cvičili, vyhrávali v nejrůznějších soutěžích a mně se to kvůli mému znevýhodnění nikdy nepodařilo. Byla jsem takový malý nešika. V tělocviku jsem bývala ve všem poslední a nejhorší, v žákovské knížce jsem měla z matematiky pětky odshora až dolů, trápila mě dyskalkulie a i když jsem se snažila nejvíc, jak jsem dokázala, k ničemu to nebylo. Zkuste vysvětlit malému dítěti, že i když do všeho, co dělá, dává maximum ze sebe, nikdy nebude stačit na NORMÁLNÍ děti. Nejspíš se vám to nepovede.
Tam někde uvnitř, v té zranitelné a citlivé dětské duši, stále sílil pocit, že jsem neschopná nula. Nepovedený vadný kus NIČEHO. Že všichni se mnou mají jenom starosti. Že nikdy nebudu tak dobrá jako ostatní.
Všichni mi říkali: Musíš se smířit s tím, že některé věci ti nikdy nepůjdou tak jako ostatním. Jsi prostě jiná. Vnitřně jsem s tím hodně bojovala. Připadalo mi to nefér, zlobila jsem se na sebe, na svět a přemýšlela jsem nad tím, proč jsem se vlastně narodila, když má být život jen o tomhle?
Všímala jsem si na sobě prvotně toho, co mi nejde, co nedokážu, co dělám špatně a co jen velmi těžko změním. Vůbec jsem si nepřipouštěla a neuvědomovala, že mám taky nějaké dobré vlastnosti. Žila jsem v iluzi o své totální neschopnosti.
Do toho mě už od tří měsíců věku velmi trápil atopický ekzém. Každý, kdo měl nebo má s tímto onemocněním kůže tu čest, jistě potvrdí, jak otravný, nepříjemný a bolestivý dokáže ekzém být. A co hůř – psychicky vás může poznamenat tak, že se sami pro sebe stanete odpornou příšerou.
Na ekzém jsem za ty roky vyzkoušela snad všechno, co je dnes na problematickou kůži na trhu k dispozici. Nejrůznější mastičky, krémy, speciální koupele, dietu, zábaly, vystřídala jsem několik pracích prostředků, dávala si pozor na oblečení, které nosím, umývala se dětským mýdlem, vyhýbala jsem se bazénu, saponátům na nádobí a tak dále, a tak dále…… Dělala jsem zkrátka vše pro to, abych eliminovala rizika, kdy se mi ekzém ještě zhorší a doufala jsem, že už konečně něco opravdu zabere a já budu mít od ekzému jednou provždy pokoj. Jenže on se taky nechtěl jen tak vzdát.
V nejhorších stadiích jsem měla po celém těle velké mokvající a krvácející rány. Byla to doba šílenství. Z ekzému mě bolelo celé tělo, v noci jsem nemohla spát a vypadala jsem odporně! Nemohla jsem se sama na sebe ani podívat. Připadala jsem si jako nechutná, odporná příšera a cítila se hrozně. I v horkých letních dnech jsem chodila v tričku s dlouhým rukávem. Nechtěla jsem, aby někdo viděl, jak hrozně vypadám. Brečela jsem zoufalstvím, že tohle snad nikdy neskončí.
Když k nám jednou na jaře přišla na návštěvu kamarádka mojí mámy, s nadšením vyprávěla u kurzu, který nedávno dokončila. Nějaké EFT, jakási terapeutická metoda. Nikdy jsem o tom neslyšela, ale její povídání mě zaujalo. Aniž bych už doufala v kladnou odpověď, zeptala jsem se jí, jestli by se pomocí EFT dal vyřešit můj problém s atopickým ekzémem. Když viděla mé znetvořené ruce a celé tělo, viditelně znejistěla a já jsem cítila pochybnosti. Nicméně jsme si domluvily schůzku a prý uvidíme.
Psal se 3. květen 2013 (v té době jsem ještě netušila, jak zásadní tohle datum v mém životě bude) a já měla před sebou první EFT terapii. Vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu a neměla jsem představu, jak bude takové sezení probíhat.
Bylo to právě na této terapii, kdy jsem poprvé v životě dostala prostor mluvit o zážitcích a pocitech, které jsem si s sebou nesla celým životem a které mě uvnitř nesnesitelně bolely. Poprvé někdo poslouchal, co říkám – a neodsuzoval mě. Neříkal mi, co bych měla cítit a co dělat. Naopak se mi dostalo porozumění a podpory, ujištění, že jsem v bezpečí a je v pořádku cítit to, co cítím. Pro mě do té doby nevídaný okamžik.
EFT mě naprosto nadchlo. Téměř okamžitě jsem věděla, že se mu mám a budu věnovat. Bylo to takové to něco, kdy prostě CÍTÍTE a víte, že to je to pravé, že za tímhle si máte jít. Asi po dvou terapiích mi ekzém začal MIZET! Po 26 letech zoufalství přišel moment, v který už jsem se neodvážila ani doufat. Byl to pro mě skutečný ZÁZRAK.
S pomocí EFT jsem si zpracovala zásadní trauma, které bylo příčinou toho, že mě ekzém tolik let zužoval a trápil. Nakonec jsem se ho úplně zbavila. Dnes mám celé tělo čisté a jako bonus se díky terapiím výrazně zvýšilo moje sebevědomí, které do té doby spalo někde hluboko pod zemí. Stejně tak sebeláska, sebepřijetí a radost dostaly konečně v mém životě své místo. Začala jsem pracovat na vztahu sama k sobě, na svém životě a sebe-rozvoji velmi intenzivně. Z té nešťastné, zoufalé a pesimistické holky se týden od týdne stávala šťastnější, veselejší a zářivější bytost.
Celou svou duší jsem cítila, že tím pro mě EFT kapitola rozhodně nekončí, ale právě začíná. Pochopila jsem, že díky ekzému jsem se měla dostat ke svému poslání a životní lásce. Věděla jsem, že je jen otázkou času, kdy se ze mě stane terapeut s certifikátem. Jako by na mě celý Vesmír volal: Tohle je to tvé ONO! Pojď za tím! To volání bylo tak silné, že se nedalo přeslechnout! A já to ani nechtěla. Řídím se v životě intuicí, pocity. I tady jsem se opět přesvědčila, že když JÁ VNÍMÁM něco jako správné pro sebe, tak to správné je a mám se nechat vést. Ostatní ať si myslí, co chtějí.
Psychologie mi byla blízká vždycky. Chtěla jsem pomáhat lidem, naslouchat jim, být jim oporou a ukazovat jim jejich silné stránky. Pomáhat jim ke štěstí. Celý život se na mě obraceli mí přátelé, známí a nakonec i úplně cizí lidé, když je něco trápilo. Hledali u mě radu, podporu, porozumění. A tak když jsem poznala EFT, došlo mi, že ta tři písmena jsou pro mě odpovědí na VŠECHNO.
Inu, vydala jsem se naproti svému snu a nastoupila jsem na terapeutický výcvik na Institut energetické psychologie ke Zdeně Katayama. Považuju to za jedno z nejšťastnějších rozhodnutí svého života. Postupně jsem se na Institutu vzdělávala dál a úspěšně absolvovala výcvik EFT kouč úspěchu a prosperity a Praktik kvantové léčby. Všechno mi najednou do sebe zapadlo. Konečně jsem měla pocit, že jsem tady správně.
3.5. 2015, na den přesně 2 roky od mé první terapie z pozice klienta, jsem získala certifikát coby Terapeut energetické psychologie a EFT a kruh se uzavřel. Nebýt toho všeho trápení, nikdy bych nebyla tam, kde jsem teď – šťastná, spokojená a zase o kus blíž k sobě samotné.
Na levé noze mám do dneška jizvu po operaci, kterou jsem kvůli dětské mozkové obrně prodělala jako dítě. Jsem na ní pyšná! Připomíná mi nelehkou cestu, kterou jsem prošla a vždycky, když se na ní podívám, uvědomím si, kolik jsem toho zvládla a překonala. Nebýt té jizvy a všeho, co mi s sebou přinesla, nevěděla bych, co všechno dokážu.
Všichni máme své bolístky a jizvy. Ať už jsou vidět na těle nebo je máme ukryté v duši. Děkujme za ně a naslouchejme jejich poselstvím. Vždyť každá jizva má v sobě příběh. Příběh o nás, naší síle, statečnosti, o tom, že jsme vyhráli těžkou bitvu a zvítězili sami nad sebou …
Při terapiích a vlastně při všem, co dělám, je pro mě velmi důležitá důvěra. To, abyste měli pocit bezpečí. Pocit, že můžete otevřít jakékoli téma. I takové, které bolí. Bude mi ctí, když u toho budu moct být s vámi. Ráda Vám budu naslouchat, podporovat Vás, dám Vám prostor pro slzy, když bude třeba. S úctou k Vám.
S láskou k Vašemu příběhu…
[fblike]
