Téma, o kterém chci dnes mluvit, je stále pro mnoho lidí velkým tabu. Bojíme se o něm přemýšlet, připustit si, že se týká i nás.
Jak se cítíte, když je řeč o smrti? Jste v klidu, nebo se něco uvnitř vás svírá?
V podstatě od okamžiku narození se každý z nás přibližuje ke konci života. S každým dalším dnem ubývá čas, který nám byl vyměřen. A záleží z největší části na nás samotných, jak a jestli vůbec svůj čas naplno prožijeme.
Žij! Šťastně!
Nikdy jsem se nebála ani tak smrti jako spíš toho, že až jednou na konci budu rekapitulovat svůj život, uvědomím si, že jsem nežila tak, jak jsem si přála. Toho pocitu se nechci nikdy dočkat! A tak si tuhle myšlenku snažím připomínat každý den a je pravda, že právě ona mi hodně dopomáhá k tomu, abych šla za svými sny, žila tak, jak sama cítím, že je pro mě nejlepší.
Někdy se zdá těžké žít skutečně SVŮJ život. Máme tendence se ohlížet na druhé a plnit přání spíš jim než sobě, bojíme se, že zklameme… Ale já věřím, že nejdůležitějším úkolem každého z nás je být v životě prostě a jednoduše ŠŤASTNÝ a každý den k tomu hledat cesty. Jakékoli.
Dneska tady jsem a zítra být nemusím, ale s tou největší úctou a pokorou k životu teď říkám, že kdybych tady na Zemi měla zítra skončit, budu odcházet šťastná! A dokud dýchám, budu se snažit, abych si ten pocit udržela, zpevňovala … A abych na své cestě ještě alespoň pár lidem pomohla ke šťastnějšímu životu.
Co se skrývá za strachem?
Občas si kladu otázku, proč se vlastně mnozí z nás tolik bojí smrti, když často předtím ani doopravdy nežijí? Proč je děsí vidina konce, který dříve či později čeká na každého z nás a všichni to tam někde v koutku duše dobře víme?
Je to snad strach z neznáma? Strach z bolesti, která může naši smrt doprovázet?
Před několika lety mi zemřel velmi, velmi blízký člověk. Stále mi v životě chybí a myslím na něj denně. Skrze nejrůznější stadia truchlení jsem si tehdy uvědomila, že za strachem ze smrti dost často stojí naše EGO. Když smrt zaklepe na dveře někoho, koho milujeme, ano, cítíme bolest, jsme lidé a máme přece city a už z podstaty nám nemůže být jedno, že skončil příběh člověka, který pro nás něco znamenal. Zároveň se ale o slovo hlasitě přihlašuje naše JÁ.
Často se ptáme, proč se to stalo zrovna jemu a MY teď tu šílenou bolest musíme prožívat. Proč NÁS tady nechal. Bolí nás, že MY už dotyčného nikdy neuvidíme, neobejmeme, nic dalšího s ním neprožijme. MY se trápíme tím, že se ta situace nedá zvrátit a už nikdy mu nebudeme moct říct, jak moc jsme ho milovali. Ztratili jsme někoho, jehož existence pro nás byla důležitá a možná jsme si nikdy ani nechtěli připustit, že o něj někdy můžeme přijít. Jenže můžeme.
Jak jsem si něco uvědomila…
V květnu před 2 lety jsem se účastnila pohřbu dědečka mé malé sestřičky. Na pohřbu měl mnoho lidí. Vlastně nejvíc, kolik jsem kdy na jakém pohřbu viděla. V první chvíli jsem si řekla něco jako: „WOW!! Tolik lidí ho mělo rádo, tolika lidem stál za to, aby se s ním přišli rozloučit.“
A pak přišel další moment uvědomění – že mít na pohřbu lidi, kteří o vás budou krásně mluvit, je sice moc hezké, ale v tu chvíli už je pozdě.
Od té doby sama sobě každé ráno připomínám, že není mým přáním mít jednou na pohřbu spoustu lidí, kteří si o mně budou říkat, že jsem byla úžasná, ale ze srdce si přeju mít na blízku co nejvíc lidí, kteří se cítí v mojí přítomnosti krásně, když a dokud ŽIJU! A pak vykročím do nového dne a snažím se udělat maximum pro to, abych někomu pomohla, rozveselila ho, podpořila. Aby mu zkrátka bylo krásně nebo alespoň lépe v jeho vlastním životě.
Smrt jako nový začátek života
Věřím, že smrtí život člověka nekončí. Věřím, že duše se pravidelně vrací na Zemi, aby rostla, učila se. Nebojím se smrti. Bála bych se jedině toho, že přestože žiju a mám každý den další příležitost procházet se venku, tančit, zpívat, plnit si sny, pomáhat druhým, milovat, skutečně ŽÍT, nedělám to!
Nerada bych ze světa odcházela s pocitem, že jsem nevyužila čas moudře. Ano, jistě, někdy také svůj čas plýtvám zbytečnostmi – hádkami, přemýšlením nad věcmi, které stejně nemůžu změnit nebo trápením se, které neprospívá mojí duši ani zdraví. Ale neviním se za to. Jsem člověk se srdcem a rozumem, a tak ne vždy se mi podaří udržet pozornost na tom, co je opravdu důležité. Podstatné dle mého je, že se o to snažím a vstávám každý den s pocitem, že každé probuzení je skutečným DAREM! Dalších 24 hodin, které můžu využít, abych se cítila dobře nejen já, ale i lidé, na kterých mi záleží. To je přece úžasné!
Věřím, že jakmile budeme každý den prožívat právě takto, zmizí i strach ze smrti. Pak už ani nebude tolik záležet na tom, jestli tady budeme moct být dalších 80 let nebo jestli odejdeme tam někam nahoru už za pár dní. Přesně, jak se říká – Žij tak jako by dnešek byl tvůj poslední den!
Pořád všichni někam spěcháme. Pak se stane nějaká smutná událost, my se na chvíli zastavíme, pobrečíme si, uvědomíme si spoustu věcí … a pak spěcháme dál. Dokud se situace nezopakuje.
Kéž všichni přicházíme k důležitým uvědoměním života i jindy než když se loučíme s milovanou bytostí.
Smrt není nic děsivého, právě naopak! Je v ní magie a mystika. Je to příležitost naslouchat sám sobě a svým potřebám. Tam, kde něco zemře, něco jiného se zrodí.
Chtěla bych vám říct: Dávejte na sebe pozor! Žijte tak, jak si přejete v hloubi své duše a užívejte si každý okamžik! A taky – vyjadřujte lásku těm, které máte rádi. Říkejte jim, že je milujete, ukazujte jim, co pro vás znamenají, chvalte, podporujte, objímejte! Je to důležité! Pro vás i pro ně, věřte mi!
Dokud jste tady, máte čas!
