Když se řekne trauma, většině lidí se přirozeně vybaví nějaká závažná událost jako autonehoda, domácí násilí, sexuální zneužívání, … Ano, tyto příklady dozajista patří mezi velká životní traumata s obrovským zásahem na lidskou psychiku. Takto ale pojetí traumatu není úplné.
Trauma totiž není ta událost jako taková, která se nám stane, ale reakce organismu na to, když neproběhne správně.
Traumatem může být klidně taky necitlivá prohlídka u lékaře, pád z kola nebo to, když matka (či jiná osoba) přehlíží a ignoruje své dítě. Traumatická může tedy být v podstatě jakákoli událost, která se nám nepříjemně zapíše do těla a mysli. Nezáleží pak na tom, jestli danou situaci někdo vnímá jako maličkost oproti jiné „závažnější“ události, protože nejpodstatnější je, že situace je pro nás v tu chvíli tak závažná, jak silně ji prožíváme či cítíme být závažnou.
Není možné porovnávat závažnost traumatu s jiným. Je to prostě stále trauma. A nutno dodat, že to, co má potenciál zásadně otřást s celým naším životem, jiný člověk prožije třeba úplně bez potíží a naopak. Každý jsme jiný a i na naprosto totožnou událost (prožívanou navíc třeba ve stejném okamžiku) bude každý reagovat jinak.
Útok, útěk a zamrznutí
Tzv. správná reakce na trauma znamená, že se do organismu nakumuluje obrovské množství energie, která má sloužit k tomu, že na situaci patřičně zareagujeme. Útokem nebo útěkem. Toto jsou známé strategie, kterými je mysl a tělo člověka naprogramována k přežití.
Představme si, že se ocitneme v divočině, kde se tváří v tvář setkáme se lvem. V ten moment moment náš mozek čelí strachu o život. Buď v tu chvíli můžeme se lvem bojovat (a doufat, že nás neroztrhá na kusy) a nebo před ním přirozeně budeme chtít utíkat, abychom si zachránili život. Pakliže neuděláme ani jedno ze zmíněného, dochází k tzv. zamrznutí. Energie v organismu se takříkajíc zablokuje a my v ní zůstáváme uvíznutí.
Podobnost s fungováním fyzického těla
Toto se dá velmi jednoduše přirovnat i k fungování fyzického těla. Za předpokladu, že si například při sportu poraníme nohu, kterou nám lékař vhodně neošetří, tělo si vytvoří náhradní pohybové vzorce. Začneme se hýbat a chodit tak, aby nás noha nebolela, abychom jí ulevili a nevystavovali se další nepříjemné bolesti. Abychom se dokázali pohybovat a fungovat obdobně jako před úrazem.
Takové náhradní vzorce však mohou být pro tělo spíše škodlivé, až patologické. Pokud máme v noze něco uskřípnutého a nikdo nám nepomohl např. vhodnou rehabilitací, abychom ji opět rozhýbali, naučíme se nohu držet v nepřirozené poloze. Dříve či později potom dojde k zatuhnutí a už nám noha takhle pochroumaná (i s nově naučeným vzorcem) může zůstat.
U traumatu je to podobné. Nově si vytvoříme strategie k přežití, které nám pomohou i navzdory traumatu dál fungovat. Neustále je přitom opakujeme, protože se nám osvědčily. My té situaci/bolesti/šoku nemusíme čelit. Snažíme se žít, jako by se nic nestalo. Dívat se do očí té obrovské bolesti nebývá pro nás jednoduché. Abychom se před ní uchránili, dochází někdy i k popření nebo vytěsnění traumatického zážitku a člověk si mnohdy ani po mnoha letech od události není jistý, zda se mu skutečně stala. Jestli si ji nevymyslel.
I v situacích, kdy už nám reálně nehrozí žádné nebezpečí, pak tyto nově osvojené strategie používáme, protože jsme se naučili, že fungují, že nám v jistém smyslu pomáhají a ulehčují život. Žijeme v těchto zajetých naučených kolejích i nadále třeba i v době, kdy už nám např. konkrétní osoba ublížit nemůže, protože dávno zemřela. My však stále fungujeme na zažitých vzorcích, které nám ukázaly, jak v dané situaci přežít.
Vracení se zpátky k traumatu
Pokud jako dítě zažijeme např. týrání nebo přehlížení od jednoho z rodičů, můžeme i v dospělosti inklinovat stále k tomu, abychom problematické vztahy v rodině vyřešili, máme tendenci se do rodiny vracet a hledáme cesty a možnosti, jak se k rodičům přiblížit, jak si získat jejich lásku a pozornost, toužíme po tom, aby došlo k rozhřešení našeho traumatu.
Ne každý rodič (v tomto případě) je ale otevřený a svolný vůbec takovou situaci znovu s dítětem, byť již dospělým řešit. Možná si naopak ani neuvědomuje, že mu kdysi ublížil. Pro „dítě“ to může znamenat další bolest a zklamání se v rodiči, protože místo toho, aby žilo a snažilo se od traumatu odpoutat a vyléčit se z něj, vkládá neustále znova a znova energii do toho, aby kupříkladu pochopilo, proč mu maminka ubližovala. Chce si její lásku zasloužit nebo má potřebu se jí i v dospělosti zavděčit. To ale většinou bývá spíš cesta do pekel a není to povětšinou způsob, jak se z traumatu vyléčit. Člověk je zaseknutý v minulosti a může se stát, že nedokáže jít dál, žít svůj vlastní život.
Jindy naopak nechceme mít se svou minulostí nic společného a snažíme se ze svého života vyloučit či vytěsnit všechno a všechny, kteří nám ublížili. Každý, jak je mu bližší.
Jak vyléčit trauma
Je jasné, že žádnému člověku není extra příjemné vracet se do bolestivých vzpomínek a situací, kdy nám bylo jakkoli ublíženo. Máme přirozenou tendenci se takovým situacím vyhýbat, nevyhledávat je. S tím souvisí i náhradní strategie, jak s traumatem fungovat, o kterých jsem se v článku zmiňovala výše.
Na druhou stranu je ale taky fakt, že v drtivé většině případů, ať už si to uvědomujeme či nikoli, naše minulé prožitky ovlivňují náš současný život. V podobě zdravotních problémů, neschopnosti navázat dlouhodobé partnerství, neschopnosti důvěřovat lidem a otevřít se lásce nebo třeba vyprovodit ze svého života lidi, kteří s námi manipulují a nechovají se k nám hezky. Těch příkladů, jak může prožité trauma zasahovat do současného života, by mohly být tisíce a miliony.
A výjimkou nebývá ani to, že když člověk přichází ke mně na terapii, potřebuje řešit nějakou fyzickou bolest (kupříkladu migrénu) a vůbec si v tu chvíli neuvědomuje, kde mají jeho bolesti hlavy příčinu a že můžou souviset i s traumatem, které prožil třeba před 30 lety. Ne každý v sobě najde odvahu řešit primárně prožitou traumatickou událost, k terapeutovi jej dovedou oklikou většinou úplně jiné potíže. Pokud se v životě chceme cítit dobře fyzicky i psychicky, navazovat zdravé vztahy a vyřešit to, co nás někde v hloubi duše trápí, pak je určitě na místě vyhledat pomoc. Na své trápení rozhodně nemusíme být sami!
Typů terapií, které se věnují uzdravení traumatu je celá řada. U mě samozřejmě nejde opomenout, že i EFT je skvělým pomocníkem k tomu, abychom bolavé zkušenosti a prožitky láskyplně ošetřili a duše i tělo se mohly z traumatu uzdravit. Při práci s traumatem je to skutečně výborná metoda. Nemusíte se bát, že při terapii budete hned „hozeni“ do epicentra traumatu a té největší bolesti. EFT pracuje velmi jemně a zpracovává pocity a emoce v těle a také celé téma postupně tak, až se dostaneme k jádru vašich potíží.
Zdroje, které jsem k tématu dosud studovala, se také shodují v tom, že skvělou cestou, jak téma ošetřit může být jóga nebo divadlo.
Moudrost traumatu
K tématu velmi doporučuji zhlédnout dokument Gabora Maté Moudrost traumatu. Na tomto odkazu se na něj můžete podívat. K dispozici je za finanční příspěvek, zároveň však tvůrci sdělují, že nikomu k dokumentu nebude odepřen přístup pro nedostatek financí. O dokumentu touto cestou můžete informovat i své blízké a přátele. Jsou v něm zmíněny velmi cenné informace a je k dispozici v několika jazycích.
