Všichni jsme chtě nechtě součástí určitého systému.
Když v něčem dlouhodobě žijeme, připadá nám to normální a ani nás nenapadne, že by to mělo nebo mohlo být i jinak. Nic jiného neznáme, myslíme si, že přesně tak, jak to žijeme my, je to běžné i jinde.
V průběhu své cesty životem si na základě svých zkušeností nebo chování (okolí) tvoříme i konkrétní vzorce, podle kterých pak jednáme i v dospělosti a dále se tak chováme třeba ke svým dětem.
Přemýšlela jsem, jak pojmout tento článek, protože si uvědomuju, že ač já ho píšu s jistým záměrem, je tohle téma tak ošemetné, že ho spoustu lidí může pochopit úplně jinak (a právě na základě svých zažitých vzorců) se v nich může bouřit něco, co bude křičet: Tak takhle ne, holka! My jsme to taky zažili a trauma nemáme! nebo Takhle už to na světě chodí a nedá se s tím nic dělat/musíš se s tím smířit.
Jenže to je právě to!
Naše vlastní zaslepenost určitou normou (systémem) nám často vůbec nedovoluje vidět konkrétní věci jinak než jak je známe. A co víc – velmi často máme dokonce potřebu to známé a zažité hájit zuby nehty, byť to normální a zdravé vůbec být nemusí.
Tak třeba takové fyzické tresty dětí. Podle průzkumů schvaluje fyzické tresty 75 % české populace. A omlouvá je slovy: No, někdy to s dětmi nejde jinak! Mě máma taky bila a žádné následky z toho nemám. Snaží se takové činy obhájit i ve svém chování vůči svým dětem. Nebo: Když mu dám občas přes prdel, tak to ale přece není týrání. A přitom, když se doslechneme o tom, že (např.) muž uhodí ženu, hned všichni tak nějak víme, že to se nedělá a že takhle by se k sobě lidi chovat neměli, že je to dokonce trestné.
O fyzických trestech jsem ale už psala a výše zmíněné teď uvádím spíš jen jako příklad toho, nakolik jsme všichni (ať už si to uvědomujeme nebo ne) ve spárech určitého systému nebo zaběhnutých vzorců chování, protože to pro nás byla mnohaletá norma, ve které jsme vyrůstali nebo v níž žijeme dodnes. Těžko si pak uvědomit nebo přiznat, že některé situace, které žijeme a kterým se z různých důvodů podrobujeme, možná nejsou úplně OK.
Vstup do systému, dítě!
Pro většinu z nás je běžné a normální, že dítě do systému vstoupí klidně už ve dvou, třech nebo čtyřech letech (školka), protože rodiče prostě musí do práce, aby dítě uživili. Zcela chápu, že bohužel ne každý rodič, byť by si to třeba ze srdce přál, nemá tu možnost být s dítětem doma, protože složenky prostě někdo platit musí. Chápu. Zároveň jsem ale taková, že mít tu možnost, rozhodně si pro své dítě nevyberu to, že ho někam umístím a kdyby to jen trochu šlo, zůstala bych s dítětem co nejvíce bude možné. Znovu zdůrazňuji – tím nijak neútočím na ty, pro které je v pořádku dát dítě do školky/školy a nemají s tím problém nebo na ty, kterým kvůli financím moc jiných možností nezbývá. Rozumím tomu. ale současně jsem vnitřně nastavená tak, že by měl mít každý možnost volby, jak bude žít (kde a jak bude rodit, vzdělávat své děti a podobně).
Po školce pak (většinou) automaticky následuje nástup do školy. Mnohdy máme mylný pocit, že kdyby dítě nechodilo do školy, stane se z něj asociál, flákač, nebude mít důvod se učit a bude se jen líně povalovat doma.
Opravdu? Děti jsou přirozeně zvídavé a mají zakódovanou touhu poznávat vše nové a neobjevené. Učí se prakticky od narození (a možná ještě dříve), ačkoli prvních šest lež života školu nenavštěvují. Některé děti se třeba ještě před nástupem do školy naučí číst nebo počítat. Jak to, když nad nimi nikdo nestál ve třídě „s bičem“ a nenutil je do toho? Protože je zkrátka něco baví a zajímá a chtějí se o tom dozvídat víc, umět to. Ať už jde o čtení, psaní nebo třeba dinosaury. Možná i vaše dítě mělo období, kdy se víc než jiné děti zajímalo o určitou oblast a chtělo si o ní povídat, číst, zjišťovat vše nové a dostupné. Jde zkrátka o přirozenou lidskou touhu po vědění a poznávání.
A zcela jistě není pravda, že učit se dítě bude jen díky tomu, že chodí do školy.
Moje neteř se ani ne v roce a půl naučila počítat do šesti. Víte jak? Jen tím, že každý den pozorovala/poslouchala mámu, jak při přípravě mléka pro malou počítá odměrky. Dítě se učí v přirozeném prostředí. A tak se třeba o stromech, o vesmíru (nebo o čemkoli jiném) může naučit mnoho už tím, že s ním chodíme na procházky do přírody, do lesa, povídáme si o stromech, o zvířatech, o květinách, … názorně mu ukazujeme nebo vysvětlujeme hlubší kontext (toho, jak něco funguje). Stejně tak se dítě učí pozorováním a nápodobou (takže když budeme dítěti říkat, to nedělej/nejez, to není zdravé a přitom to sami děláme nebo jíme, co si pak z toho má dítě odnést?)
Problém je v tom, že potřeby dětí učit se nebo něco poznávat, se velmi často zásadně liší od toho, co si myslí Ministerstvo školství.
Takhle to na světě chodí?!
Jsem (asi jako většina z nás) z generace dětí, u které rodiče vůbec nepřemýšleli nad tím, že by mě do školy nedali (a že by vzdělávání mohlo probíhat i jinak). Prostě to tak je, tak už to chodí, školní docházka je povinná, tak šup, dítě! Už jsi součástí systému! Běžný zažitý vzorec toho, jak to na světě funguje. A jiné alternativy se začaly objevovat až o něco později. Proč si ale myslíme, že když dítě nebude chodit do školy a školky, nebude správné socializované a nenaučí se navazovat a budovat vztahy s vrstevníky? Copak nechodíme s dětmi ven? Nemají kamarády i mimo školu či školku? Copak je izolované v nějaké bublině, kde se s dětmi nesetká? A co děti našich přátel, dětské herny, plavání, cvičení, hřiště? Tam nic?
Čím víc se zamýšlím, tím víc mi některé zažité normy a vzorce, ve kterých žijeme, připadají postavené na hlavu.
- „Zavřít“ dítě do třídy, kde bude poslušně sedět několik hodin (byť s přestávkami) a nemůže se hýbat (chodit, protáhnout se) tak, jak potřebuje.
- Když chce jít na záchod, musí se ptát na svolení nějaké „autority“ (a když nedej Bože chodí čurat moc často, dostane od učitele pokárání nebo poznámku).
- Je (často nechtěně) hodnoceno za výkon (jak krásně/správně píše, počítá, jak daleko nebo vysoko doskočí, jak rychle běhá a jestli je to dost rychle nebo dost správně vůči nějakému stanovému měřítku, … Jestli je v tom lepší než Pepík, Honzík nebo Anetka …
- Byla jsem např. svědkem toho, jak učitelka dala ve výtvarné výchově dítěti pětku z výkresu, protože kreslilo podle sebe a své fantazie a ne podle „uniformního vzoru“ alá musíme to mít všichni stejné.
A pokračovat ve v výčtu toho, co se mi v našem školství příliš nezdá, bych mohla dále, ale myslím, že pro příklad to stačí.
Nevyžádané hodnocení?
Vždy, když se nachýlí doba vysvědčení a já třeba na Facebooku v příspěvcích svých přátel čtu (a vidím fotky), jak jsou pyšní, že „Lucinka má samé jedničky“, je mi upřímně spíš do pláče. A to rozhodně ne dojetím. Zároveň ale samozřejmě od nikoho nečekám, že se za jedničky bude na dítě zlobit.
Jen mi (i díky osobním zkušenostem na vlastní kůži) připadá úplně šílené, jak snadno jsme se nechali systémem přesvědčit, že mít jedničky je skvělé, zatímco když máš pětky, tak jsi buď blbej nebo se neučíš. A bohužel je v našem školství i mnoho učitelů a učitelek, kteří dávají ty, kterým se dle daných měřítek ve studiu příliš nedaří, ostatním dětem za odstrašující příklad (podívejte, děti, jak ošklivé má Davídek písmo, … Zuzanka dostala z diktátu pětku, …. Filípek si zase zapomněl domácí úkol, … Škola v dětech probouzí soupeření, soutěživost. Neříkám, že to musí být vždy špatně. Pokud samo dítě chce znát svůj výkon v porovnání s jinými a třeba ho to bude hnát k dalšímu zlepšení a rozvoji, je to jistě v pořádku. I tak ale věřím tomu, že většina dětí nemá potřebu se přirozeně srovnávat, dokud jim dospělý neukáže, že „se to tak dělá“.
Problém vidím v tom, že tomuto poměřování jsme vystaveni (systémem), ať chceme nebo ne. Aniž bychom si to vybrali. Měří a porovnávají se naše výkony v testech, písemkách, v tělocviku, … Pakliže jsme zdraví a víceméně nám žádný předmět nečiní extra velké problémy, dost možná se vůbec nezamyslíme nad tím, že tahle honba za tím být nejlepší, nejrychlejší, nejúžasnější v tom či onom, je nepřirozená. Pokud ale máte s nějakým předmětem potíže a třeba i některou poruchu učení, všechno tohle porovnávání a hodnocení vám jen způsobuje obrovské šrámy na duši. Pocit, že jste k ničemu, hloupí, neschopní, nedostateční. A protože systém je na výkonech přímo postavený, všechny ty autority (učitelé, zaměstnavatelé) je vyžadují.
