Děti pak klamně mohou nabýt dojmu, že ten, kdo má jedničky, je lepší, chytřejší, hodnotnější a že toto plnění úkolů a očekávání od autority mu pak zajistí oblíbenost a lepší život. Ale to přece není pravda. Navíc v člověku rozdmýchává pocit, že je v pořádku, aby nás někdo posuzoval.
A já se ptám: Proč by nás vůbec měl někdo hodnotit (zvlášť, když ho o názor ani neprosíme)? Z jakého titulu to dělá?
Náš život v rukou domnělé autority
Protože vystudoval nějakou školu nebo má v něčem zkušenost, ke které my třeba časem teprve dojdeme? Nikomu neupírám jeho zásluhy, úspěchy, zkušenosti ani vzdělání. Přesto pořád marně přemýšlím nad tím, proč by mělo být ve škole či v práci v pořádku, že nás někdo hodnotí? Proč má náš pracovní život záviset na jednom nebo dvou lidech, které potkáme jako nadřízené u pracovního pohovoru, kam jsme se přišli ucházet o práci, když jsou to lidi, kteří o nás vůbec nic neví? Neznají nás, neví, čím jsme si prošli, co máme za sebou, nezajímají se o náš životní kontext, povahu. Hodnotí nás jen na základě velmi, velmi omezeného množství informací i času (za 15 minut u pohovoru stejně nikdo nezjistí, jací jste a jestli onu pozici budete vykonávat opravdu dobře a hodnotně) a hledají toho, kdo bude nejlepší, nejrychlejší, nejšikovnější podle nějakého měřitelného kritéria.
Od školky a školy jsme systémem hodnoceni a pak v dospělosti máme velmi často problém žít autenticky a podle svého, protože „co by tomu řekli lidi?“. Honíme se za pochvalou a uznáním (učitelů, rodičů, zaměstnavatelů) a snažíme se je potěšit, udělat jim radost. Oni nám pak přece řeknou, že jsme úžasní, šikovní, že jsou na náš pyšní. A třeba nám za to jednou za čas v práci přidají peníze. Přitom v hloubi duše možná cítíme, že tohle není to, chceme žít. Že mnohem cennější je věnovat se něčemu z vnitřní motivace. Protože nás to baví, protože něco milujeme a chceme se o tom dozvídat a učit víc. Ne pro pochvalu nebo poplácání po zádech.
Nehledě na to, že většinu toho, co jsme se ve škole učili, v dospělém životě vůbec nepoužijeme. Mnohokrát jsme se učili jen na test nebo písemku. Abychom dostali dobrou známku. A pak jsme všechny ty „zbytečnosti“ pustili z hlavy, aby se nám tam vešlo něco jiného.
K čemu je učit se zpaměti to, co nám předloží nějaká rádoby autorita a učit se to, přestože tomu nerozumíme nebo víme, že nás to nezajímá? Nebylo by mnohem lepší místo pětek za to, co dítě neovládá, dát mu prostor, aby se rozvíjelo v tom, co ho zajímá a baví? Aby v té oblasti rostlo a mohlo se jí pak věnovat i v dospělosti? Nebylo by lepší podporovat ho v jeho schopnostech a silných stránkách než neustále poukazovat na ty slabé? Nebylo by lepší nechat dítě vybrat si, čemu se bude především věnovat a v ostatním ho naučit jen základy?
Když nadšení mizí …
Dnešní svět je postavený hlavně na výkonu, na rychlosti. Na tom být v něčem lepší než jiní. Pokud na tyto parametry z nějakého důvodu nedosahujete, máte vlastně smůlu. Resp. budete na tyto své nedostatky narážet, protože na systém nestačíte, nezapadáte. Znám to víc než bych chtěla. A věřte, je to někdy velmi bolestivé.
Vím, že je to jen utopie a nereálná představa. Kdyby však každý mohl rozvíjet své talenty v tom, co mu jde a co ho baví, každý by měl práci a byl by spokojený a šťastný v životě. Mám ale pocit, že to se systému příliš nehodí. Že systém školství v nás zadupává naši jedinečnost, kreativitu, radost z objevování a učení. Považme – většina malých dětí se ještě před nástupem do školy do ní těší. S nadšením si chystá aktovku a netrpělivě očekává, až se naučí číst, psát a počítat. Až bude tím „velkým školákem“. A pak netrvá moc dlouho a nadšení a radost ze školy a učení postupně opadá.
Nastoupí příkazy, zákazy, úkoly, poznámky, porovnávání, pocity selhání a někdy dokonce zesměšňování nebo šikana za to, že se vám v nějakém předmětu nedaří tak, jak „by mělo“. Neříkám, že se to děje úplně každému, nicméně se to děje častěji než by bylo milé. A dětem jako by postupně pohasínaly jiskřičky v očích. Najednou vidíte, že se už do školy netěší nebo dokonce, že mají z některé hodiny či vyučujícího strach.
Moc bych přála všem dětem, aby je nadšení a radost z objevování nového nikdy neopustila. A všem – dětem i dospělým – aby byli šťastní a spokojení, nespoutaní systémem, pokud jim v něm není dobře. A aby si uvědomovali svou hodnotu a to, že ta nemá nic společného s tím, jaké vysvědčení ve škole kdy dostali.
